Elijah Hewson a spol. sice jako kapela existují už deset let, o profesionální dráze se prý ale dá mluvit až tak poslední tři roky. Rozhovory dávají zásadně pohromadě, a tak sedím uprostřed malé backstage místnosti v Lucerna Music Baru a naproti v půlkruhu čtyři čerstvě vysprchovaní a na večerní koncert natěšení mladí muži: zpěvák a kytarista Eli, basák Robert, kytarista Josh a bubeník Ryan.
Většina kapel, hlavně těch velkých, zatím rozhovory osobně nedává. Vy se nebojíte?
Robert: Není lepší důvěřovat a možná trochu i riskovat, než mít strach?
Pomohla vám covidová doba k tomu, že je vaše debutové album takové, jaké je?
Eli: Získali jsme čas navíc, který jsme zúročili, jak nejlíp to šlo. Za to jsme vděční. Měli jsme prostor složit další nové skladby. Pokud by se to nestalo, naše album by nebylo ani z poloviny tak dobré. Nemohli bychom na něj být tak hrdí. I tak bychom některé věci udělali jinak, ale to vidíme až teď s velkým odstupem.
Robert: Vlastně jsme udělali desku pro pandemii. Optimistickou. Rezonuje hlavně s mladými lidmi, s lidmi našeho věku.
Vaše debutové album It Won’t Always Be Like This má působit jako živák?
Ryan: Právě proto, že vznikalo v době, kdy se nemohlo vystupovat, chtěli jsme, aby znělo jako koncert. Snažili jsme se lidem zprostředkovat tu atmosféru a pocity, o kterých jsme si mysleli, že jim určitě ohromně chybí, stejně jako nám.
Jak jste zvládli natáčení?
Eli: Bylo to těžké. Odjeli jsme do Londýna, s nikým jsme se nemohli scházet, zajít na drink, protože, pokud by někdo z nás chytil covid, vyhodili bychom jen tak z okna dva týdny nahrávání.
Josh: Tehdy neexistovalo nic, jen budoucí album.
Přesto, vy existujete deset let. Proč jsme museli čekat na desku tak dlouho?
Eli: Trvalo to. To víte, spousta různých rozchodů a rozpadů.
A vzali jste si z toho nějaké ponaučení?
Robert: Udělali jsme řadu chyb. Víme o nich a příště už je nehodláme opakovat.
Teď už jste naštěstí i zpátky na pódiích. Na ta evropská se vracíte rozehřátí z amerického turné. Jaké bylo?
Robert: Naprosto fantastické. Ať už jsme byli v roli supportu, nebo headlinera.
Eli: Když jsme zakládali kapelu, ještě jako malí kluci, představovali jsme si, že jezdíme v dodávce napříč Spojenými státy a hrajeme koncerty. Mnohokrát jsme spolu o tom mluvili. Občas si říkáme, jestli je to vůbec realita, že teď to skutečně prožíváme, jestli se to opravdu děje. Skutečnost, že můžeme vyrazit do Ameriky a tam vystupovat, je sama o sobě zázrak. Máme velké štěstí.
Kde v Americe hrajete nejraději?
Eli: Jednoznačně v Nashvillu. To město má magickou atmosféru, ne nadarmo se mu přezdívá „music city“.
Hráli jste spíš v klubech podobných našemu Lucerna Music Baru nebo ve větších prostorách?
Robert: Různě. Od klubů pro sto padesát lidí, nejmenších, v jakých jsme kdy vystupovali, po místa pro masy lidí. Například jsme hráli v Chicagu na oslavách dne sv. Patrika pro nějakých dvanáct tisíc lidí. To byla jedna z našich největších a nejúžasnějších show. Moc jsme si to užili. No a hned následující den jsme hráli pro dvě stě padesát lidí.
Která varianta vás víc nabíjí?
Eli: Myslím, že to není o velikosti místa, kde hrajeme.
Robert: Jde o to, jak moc se nám podaří propojit s publikem. Jak se teď pokouším si to vybavit, pevnější napojení se lépe daří v menších klubech.
Ryan: Naše muzika někdy vyznívá mnohem líp ve větších prostorách, ale v menších a malých je skoro vždycky lepší atmosféra.
Eli: Baví nás sledovat, jak lidé přichází do místnosti. Jak postupně začínají vnímat. Jak začínáme vzájemně komunikovat, vtáhneme je.
A oni roztají…
Eli: Občas.
Pojďme zpátky na úplný začátek. Když jste začínali, byli jste…
Eli: Dětičky. I teď jsme často ještě děti. Zrovna teď se cítím jako čtyřleté mimino.
Co vlastně bylo prvním impulzem ke vzniku kapely?
Ryan: Bylo mi dvanáct, chodil jsem do školy, poslouchal Black Sabbath. Zjistil jsem, že Eli taky poslouchá Black Sabbath a Led Zeppelin, sedl jsem si do lavice vedle něj a „prosím, buď můj kamarád“. Začal jsem hrát na bicí, on hrál trochu na kytaru. Začali jsme si tak spolu hrát pro sebe ještě s jedním naším kamarádem. Pak se k nám připojil Rob. Nemyslím, že bychom tehdy měli nějaké velké ambice, uvažovali o závratné kariéře. Byla to spíš jen zábava.
Eli: Poprvé jsme s tím začali koketovat, když se k nám nějak v sedmnácti přidal Josh, protože on byl a stále je jediný opravdový muzikant mezi námi.
Od kdy jste kapela na plný úvazek?
Josh: Od roku 2019, ale covid nám to docela zkomplikoval. Museli jsme se poohlédnout i po jiném výdělku, abychom se uživili.
Ryan: Zase jsme se museli zajímat o ty „nudné věci“ jako složenky a podobně.
Eli: A to nás nezajímá. Nechceme řešit placení nájemného, když nemáme pevný domov. Náš domov je na cestě. Žijeme v autobusech a hotelích.
Zajímavá realita…
Eli: Tak se naše sny stávají skutečností.
Robert: Měli jsme štěstí, že jsme dostali šanci vystoupit na několika velkých festivalech. Taky jsme získali čas zaměřit se na sociální sítě, promovat budoucí album a připravit si půdu pro turné.
Eli: Nabrali jsme spousty nových mladých fanoušků. Lidé měli čas si poslechnout naše písničky a naučit se texty. O to fantastičtější pak naše show mohly být.
Robert: Někteří se do nás tak zamilovali… je to až šílené. V Americe jsme potkali pár lidí, co měli velké tetování věnované nám. Dostávali jsme spousty dárků.
Eli: Je to šílené tím nejkrásnějším způsobem.
Kdo vymyslel název kapely a co představuje?
Eli: Nečekejte nic romantického nebo šokujícího. Jsem astmatik, a když jsem si dýchal, lidé mi říkali „inhaler“. Takže to není tak, že bychom dlouze spekulovali nad nějakým poetickým názvem. Vlastně jsme přijali přezdívku, která nás vystihovala.
Které kapely jsou pro vás největší inspirací?
Robert: Zásadní jsou pro nás Stone Roses, taky The Beatles. V současnosti nás dost ovlivňují Fontaines D.C.
Eli: V různých etapách našeho vývoje k nám promlouvaly různé vlivy. Měli jsme období, kdy na nás silně působili i New Order a Joy Division. V určité době i Oasis.
Eli, máme zákaz se na to ptát, ale musím. Jistě tušíte, kam mířím.
Eli: Je mi to jasné. Ptejte se. Nevadí mi to a je to přirozené.
Jde o vaše základy, takže je nemůžeme jen tak odřezat a tvářit se, že neexistují. Všímáte si, že jsem ta zakázaná slova nevyslovila?
Eli: Bono, U2. Porušili jsme něco?
Jak s tím pracujete?
Eli: Je to prostě fakt v mém životě. Vy jste novinářka a je logické, že se mě na to chcete zeptat. Pro mě je zajímavé zkoumat, jak si různí lidé věci spojují. Je mi jasné, že se vždycky najdou lidé, kteří budou srovnávat. Na druhou stranu máme spoustu mladých fanoušků, kteří pomalu ani netuší, kdo jsou U2. Nebo ano, tuší, vědí, ale nikdy je neposlouchali a znají od nich stěží jednu písničku.
Třeba se za pět let už nikdo ptát nebude, protože vyrostete tak, že to nebude zajímavé.
Eli: Budeme se snažit. Ve Státech už to tak je teď. Máme tam velmi mladé publikum a to se soustředí přímo na nás.
Dostali jste od táty třeba kontakt na někoho, kdo pomohl s deskou?
Eli: To ne, hned na začátku jsme si jasně stanovili, že nechceme žádné takové zkratky, že si všechno vydřeme sami.
Jak jste to tedy udělali? Natočili dema, obeslali vydavatelství?
Eli: Složili jsme spoustu špatných songů, odehráli spoustu příšerných koncertů.
Josh: Zlomové bylo spojení s naším producentem, který zná ty správné lidi. Propojil nás s vydavatelstvím, my jsme si s jeho zástupci vytvořili dobré vztahy a pěkně krok za krokem.
Máte venku album, koncertujete. Co bude dál?
Eli: Doufejme, že nové album. Koncerty, koncerty, koncerty. Milujeme to. Pokud nás chce někdo vidět, není problém. Nejspíš budeme brzy hrát na mini festivalu u vás na vesnici.
Seznamte se
Čtyřčlenná rocková kapela Inhaler pochází z irského Dublinu. Tvoří ji zpěvák a kytarista Elijah Hewson, baskytarista Robert Keating, kytarista Josh Jenkinson a bubeník Ryan McMahon. Dohromady se dali už v dětských letech, za profesionály se považují asi tři roky. Loni v létě vydali po řadě samostatných singlů debutové studiové album It Won’t Always Be Like This.
3x v Česku
Inhaler letos tuzemské fanoušky koncertně potěší hned třikrát. Začátkem května zahráli v pražském Lucerna Music Baru, v polovině července se chystají na Colours of Ostrava a za další měsíc zahrají opět v Praze. Tentokrát jako předkapela Arctic Monkeys.