“My tři, my nejsme vůbec žádný mistři,” běží mi hned hlavou. Babka tou svojí zavrtí a radši zaleze.
A my se jdeme dál procházet Jižním městem i vzpomínkami na dobu, kdy u nás explodoval hip hop.
Ti tři chlápci jsou La4, Indy a Wich. Nebo Martin, Andreas a Tomáš. Taky Láva, André a Máňa. Jejich deska se jmenovala My3, ve studiu tam nahoře ji míchal Tomáš Sochůrek přezdívaný Etien. Přesně před dvaceti lety, když byli sotva kluci, se z nich takřka přes noc staly hvězdy žánru, který se u nás akorát zrodil. V červnu 2002, půl roku po Repertoáru PSH, vyšlo zásadní album, jež změnilo životy zdaleka nejen těm třem cápkům ze sídliště, co je bavilo psát po zdech, pro sílu slova se mlátili s náckama a jinak řešili hlavně to, aby měli z čeho umotat. První náklad se vyprodal přes noc.
„S tou deskou jsme odjeli první velkou porci koncertů, dohromady jich bylo k dnešku 1 400. Prvních deset let jsme hráli v kuse nonstop,“ odtuší Andreas, když si sedneme do hospody vedle chodby odnikud nikam, kde bývalo první tuzemské obří multikino Galaxie. To už mezitím taky nahradila čínská restaurace. Časy se totiž možná mění, ale emoce z doby, kdy se zjeví něco nového a neokoukaného, prach překryje jen stěží.
Co vás napadne, když se řekne My3?
Wich: Že jsme starý, ty vole!
Indy: Když jsme teď běhali po Jižáku, uvědomil jsem si, že je to dost času. Když jsem byl malej a vyrůstal tady, tak ty stromy, co tu vidíš, byly ještě sazenice. Když jsme sem jezdili točit desku, byly poloviční. A dneska vyrostly až do pátýho patra. Je vidět, že to utíká. A kdybych to měl shrnout, za mě bylo My3 jedno z nejhezčích období v mým životě.
La4: K tomu není co dodat.
Pojďme se vrátit do doby, kdy jste byli jenom parta kámošů, co zkoušela dělat hip hop. Pamatujete si, kdy přišel ten okamžik: Děláme album?!
Indy: To se nedá takhle definovat. My jsme si totiž původně mysleli, že točíme jenom demo…
LA4: A nehrálo v tom roli, že Peneři vydali Repertoár?
Wich: No možná…
Indy: My jsme o desce uvažovali ve stejný době jako oni a Ori tě oslovil, ať jim uděláš produkci. Pamatuju si to jako dneska. Stál jsem ve Veletržní ulici a čekal na tramvaj. A tys mi, Tome, zavolal, že se natáčení odkládá, protože teď budeš dělat na Penerech. Vím, že jsme to řešili. Na jednu stranu mě to mrzelo. Ale na tu druhou jsem si říkal, že je to možná dobře, protože mi to dávalo víc času se připravit. Já jsem totiž takovej šmoula, kterej pořád něco předělává. Tak jsem si řekl, že se to vlastně hodí.
Wich: Vidíš, to jsou věci, který si třeba vůbec nepamatuju. Ale zato si vybavuju, že natáčet jsme nezačali tady, ale v Berouně, kde měl studio P.A.trick. Tehdy nám tam nabídl, že u něj můžeme točit.
Indy: Desku jsme v Berouně v paneláku začali natáčet na podzim a v zimě 2001, z Berouna na Jižák jsme se přestěhovali po Novém roce. V únoru jsem začal u Sochůrka bydlet. Byl jsem tam tři měsíce až do května, dokud jsme to nedodělali.
Proč jste odešli z Berouna?
Indy: Protože tam nebyl nikdo, kdo by měl skills to album smíchat. My sami jsme na to tenkrát ještě neměli. Máňa uměl udělat beat, ale natočit vokály? To jsme ještě nedovedli, natož mastering a další věci. Sochůrek byl už tehdy ikona a pořád je. Byl první, kdo nám vysvětloval technický věci kolem, dal nám první samply, software včetně Acid Pro, na kterém jsme udělali produkci na celou desku. Taky nám ukázal, co jsou samply a co se všechno musí udělat, aby vznikl track.
Jak se z tebe, Wichi, stal producent?
Wich: Začal jsem se to učit právě od Tomáše Sochůrka. Už v době, kdy bydleli kousek odsud společně s Orionem, jsem se k němu učil chodit hrát na gramofony. V jedné místnosti bydlel Orion, v druhé byl obývák, kde měl Etien ministudio, kam za ním v té době chodil natáčet Mokráš z Coltchy. To bylo moje první setkání s hudebním softwarem. Tomáš mi dal cracklou verzi Soundforge, kterou jsem si nainstaloval doma na písíčku.
Indy: To snad byla ještě 486 a bedýnky od věže!
Wich: Dělali jsme tehdy hodně beaty všichni spolu. Andreas přinesl řecký cédéčka…
Indy: … a kradli jsme…
Wich: … ale taky country. Kennyho Rogerse…
Indy: … a Jethro Tull od mojí mámy…
Wich: Samplovali jsme všechno možný. Všechno, co nás bavilo.
Indy: Pohyb nehybnýho, to jsou Beatles. A nevysamploval si taky Imagine od Lennona?
Wich: No to zase ne…
A Jethro Tull jsou kde?
Wich: Ona se spousta těch beatů vůbec nepoužila.
Indy: My jsme nějak fungovali už od roku 1998 a ještě před deskou jsme hráli spoustu věcí, které nikdy nikde nevyšly.
Wich: To je pravda! To byly jenom koncertní beaty.
Indy: Centrum 22! Nebo Kyselý vědomí. To byla legendární záležitost s kradenou bicí smyčkou, která byla tak narvaná, že přes ni nebylo slyšet vůbec nic.
LA4: Myslím, Tome, že máš třetinu svý tvorby pořád v šuplíku.
Řekněte mi víc o atmosféře té doby.
Indy: Když jsme začínali, byli jsme writeři. Byli jsme si blízko. Graffiti byla jedna část celý tý skládačky jménem hip hop. Spousta lidí tehdy začala dělat breakdance, další chtěli dýdžejovat. Měli jsme kamaráda, Honzu Turka, známýho DJe Aliho, na kterýho jsme chodili do Pirani koukat, jak hraje. Ohromně nás to bavilo. Ten ti vlastně, Tome, taky dost pomohl…
Wich: Ali mě zasvětil do dýdžejingu ještě před Orionem, i když ani neměl gramofony. Hrál středy nebo čtvrtky v Chapeau Rouge a jednou mě pozval na mejdan, ať se přijdu podívat. Tak jsem šel…
Indy: Tom tomu úplně propadnul. Bylo vidět, že na to má talent. Láva už tehdy breakoval, všichni jsme byli docela aktivní v graffiti, byli jsme prostě parta. A někdy tehdy došlo k naší legendární sázce na Sedmičce, kdy jsem řekl: Když Tom dělá beaty a Lavor breakuje, tak já tady za tejden budu rapovat: Hej hou, krávy jdou! Ohlásili jsme to, domluvili s Vorlem a za týden opravdu zahráli naživo jednu písničku. Měl jsem trému jako blázen, ale Vorel (pozn. Orion) mi podal mikrák, strčil mě do lidí a už to jelo. A protože kolem byla parta, tak i kdyby to byla největší sračka, všichni ti zatleskaj. A tak na našem prvním koncertě lidi řvali nadšením. A to nás nakoplo.
Wich: Za týden jsme udělali další věc.
Indy: A takhle to trvalo snad měsíc. Víkend co víkend jsme přidělávali jednu pecku. Už jsme měli čtyři, ale pořád jsme to nebrali úplně vážně, jenom nás to bavilo. A pak přišel Affro, že vydá Pohyb nehybnýho.
Wich: Zírali jsme na něj. Vedle Real Acid Juice, Trosek a Chaozzu to měl být jeden z prvních hiphopovejch vinylů u nás!
Ale vy jste pořád fungovali jako parta kámošů ze Sedmičky…
LA4: Neměli jsme žádný ambice. Všechno, co jsme dělali, bylo čistě idealistický vůči hudbě.
Wich: Taková klukovská zábava.
Ale co jste vydali, to tehdy letělo. Kromě Pohybu nehybnýho ještě před albem My3 vyšla Cesta štrýtu a Léto… To už přece začalo být větší.
Wich: Tak to Léto se docela chytlo… A vlastně i ty vinyl singly. Jenže ono to vždycky vyšlo v nákladu 200 kusů, tak těžko říct. Ale asi se dá říct, že nám to v tý době docela frčelo.
LA4: Zásadní bylo, že Léto vyšlo na kompilaci East Side Unia u vydavatelství Terorist, předchůdce labelu Bigg Boss, která byla kultovní. V podstatě všichni, co na ní něco dali, se v té době celkem dost zviditelnili.
Co to znamenalo ve vašem životě, že vaše muzika má ohlas?
Wich: Já měl jenom radost z toho, že vyšla na vinylu. Jako pro dýdžeje to pro mě byl neskutečný pocit, držet najednou v ruce hmotnou věc.
Indy: Pamatuju si přesně ten moment. Seděli jsme v Prague Tourist Center na Můstku, tys tam dělal ve směnárně a já prodával zájezdy, ještě před civilkou. Přišel tam tehdy za námi Affro a řekl, že nám vydá vinyl. Byli jsme těsně po civilce. LA4 ještě na ní. A všem nám spadla sanice. V tom momentu nám došlo, že je to real. Že se to opravdu děje!
Wich: Tehdy to vážně byla neskutečná věc, mít vinyl!
Indy: A přitom v tom nikdy nebyl ten záměr, celý to nějak spontánně a organicky vykrystalizovalo samo.Taková ta věc, která se stane jako by mimoděk, aniž bys to nějak plánoval, ale úplně ti změní život.
A o co vám tedy tehdy šlo? Teď myslím hlavně v textech. Jaké jste do nich chtěli dostat sdělení?
Indy: Já jsem o tom nepřemýšlel nějak do hloubky. V tý době jsem měl vyhraněný politický názory, ještě předtím jsem byl Antifa, potom přišlo graffiti a texty pro mě byly nějakou možností vyjádření se o něčem. Zároveň se v tý touze něco vyjádřit promítaly kořeny kyperský rodiny, hlavně dědy, kterej byl dost politickej, i tím to bylo ovlivněný, i když nevím, jestli se to do výsledku úplně promítalo, spíš se to možná odrazilo na vůli něco pojmenovat.
La4: Určitě. Já z tebe měl vždycky pocit, že chceš třeba oproti mně vyslat ven nějaký politický názor. Mě zase mnohem víc zajímala sociální témata a společnost…
Indy: Možná si jenom nevybavuju okamžik, že bych nad tím uvažoval koncepčně. Spíš to byl vždycky spontánní výlev, který pak dostal tvar. Ale to se bavíme o úplně raných věcech. Třeba Síla slova je už vyloženě koncepční věc. A těch je na My3 víc. Předtím to bylo spíš „co dům dal“.
La4: Je důležitý si uvědomit, že my jsme každé z těch témat dělali jako první u nás. Dneska jsou to klišé témata, ale v době, kdy jsme je psali, to klišé nebyla. Jako první jsme napsali pecku o dýdžejovi… Bratři v rýmu jsou už dneska hrozné klišé. Ale tehdy to tak nebylo. Měli jsme úplně volný prostor.
Ale byli tady Peneři. Chtěli jste to cíleně dělat jinak než oni nebo jste byli na jedné vlně?
Indy: Bylo to trochu determinované tím, jak vznikal Repertoár. Když se Wich dostal k Penerům, měli už jednoznačně vybrané samply od Shitnesse. Byly to perfektně vyselektované smyčky a Tomáš zpracovával předem určený tracky a Vorel mu do toho v reálným čase ve studiu kecal. Pro nás to bylo trochu štěstí. Wich totiž nevyplýtval svoje nápady.
Wich: To je fakt, i když to nebyly všechny beaty, ale tak dvě třetiny…
Indy: Takže Wichův zvuk je na Repertoáru slyšet, je signifikantní, ale čistě jeho rukopis to nebyl. I to nám pomohlo se odlišit.
A co témata?
Indy: Myslím, že je to stejná barva, jiný odstín.
Procházel jsem si staré recenze. Tam všichni píšeme, že Indy & Wich jsou intelektuálnější, hloubavější. Dneska by se řeklo víc deep…
Wich: To si myslím, že je pravda. Vždyť to album odstartovala Síla slova! Peneři nic podobného neměli.
La4: Ty jo, to se mi moc nezdá, oni měli zase Hlasuju proti…
Indy: Ale kupodivu tehdy byli víc… jak bych to řekl – lidoví… a my možná víc styloví. Protože ta jejich první deska je extrémně melodická hudebně, ale i slovně. Obě desky si ale byly zároveň v něčem trochu podobný, což může být jak Wichem, tak tím, že jsme byli z jedný party a natáčeli v podobným období. Řekl bych, že my jsme trochu víc pracovali s náladami, že My3 je hudebně i rytmicky rozmanitější a barevnější, jejich deska zase zapamatovatelnější. Repertoár je pro mě ale číslo 1.
La4: Možná mám pocit, že jsme to oproti Repertoáru udělali víc po americku.
„My tři, my nejsme žádný mistři, na nic si nehrajem a pro vás hrajem.“ To je message, která v současném hip hopu vůbec není.
Indy: Není, protože s tou bys shořel jako papír.
Wich: To by ses okamžitě pohřbil.
Indy: Kdyby to udělali Milion plus, tak je z nich Milion minus.
Wich: Představ si, jak tohle rapuje Yzo!
Indy: Možná to bylo naivní…
Wich: Ale určitě upřímný.
Indy: Bylo to real. My jsme byli real writeři, real na štrýtu. Já se v mládí mlátil s náckama, lítali jsme pod zemí, a to, co jsme o sobě tvrdili, jsme měli vážně za sebou. Byli jsme z tý core scény. A lidi nám to věřili, nebyl důvod, aby nevěřili.
La4: Poslouchali jsme hodně rap z New Yorku a obecně věci, který měly obsah. Na to jsme byli nastavení. Gangsteři nás moc nezajímali. Celá Praha poslouchala Tribe Called Quest nebo De La Soul. Rap byl tehdy mírnější a uklidněnější.
Indy: Výrazná lyrika, jazykově vystavěný věci, dneska je to víc v rytmice.
La4: Tvrdnout to začalo až po zlomu milénia.
Indy: Supercrooo – který přišli a měli to úplně v… haha…
To je ale jiná story. Pojďme se vrátit k My3. Kterou skladbu máte zpětně nejradši?
La4: Síla slova.
Indy: Souhlas.
Wich: Taky mi to pokaždé na první dobrou vyletí. Pamatuješ, žes ji původně dělal ty, André? Měl to být jediný beat na desce, který dělá Indy. Ale moje producentský ego tehdy řeklo, že ne a že přes to nejede vlak, že to musí být celý moje. A tak jsem těsně před vydáním udělal nový beat a ještě jsme to předělali.
Indy: Ty jo. A nemáš někde ten původní podklad? To by mě docela zajímalo!
Wich: Nevím. Ale ta tvoje verze byla inspirovaná Dilated Peoples. A já řekl: To rozhodně ne!
La4: A jsme zase u toho. Dilated Peoples. Kapela s obsahem…
Wich: Kluci to každopádně rapovali do toho starého Indyho beatu…
Indy: A pak jsme tam ještě dodávali Elda, který nám poslal svoji a capellu z Polska.
Wich: Jenže my jsme ho omylem nasadili o takt vedle. Psal jsem Andrému: Jsi si fakt jistej, že je to takhle správně? On že jasně, v pohodě. Pak jsme to naštěstí poslali Eldovi na schválení a ten volal, že jsme se úplně zbláznili. Na poslední chvíli jsme to naštěstí stihli opravit. Dneska už mi tam ten jeho part přijde trochu zbytečnej. Už tak je to dlouhá, skoro šestiminutová věc. Ale my jsme tehdy Poláky a jejich scénu milovali. To taky poslouchala celá Praha.
Ze Síly slova byl nakonec otvírák alba…
Indy: Ale já nechtěl! O to jsme se pohádali, pamatujete?
La4: Já s tím mám spojenou osobní věc. Nikdy jsem to sice neřešil, ale zároveň to pro mě bylo docela zadostiučinění. Kapela byla Indy & Wich. Andreas udělal kompromis a album se jmenovalo My3, protože v názvu kapely jsem nebyl. Ale jsem to já, kdo má na celý desce první sloku. Byl jsem za to hodně rád.
Wich: I když spousta lidí si tehdy myslela, že jsem to já. Měli mě za rappera.
Indy: Jenže je fakt, že Láva tehdy tou slokou úplně zabil. Vybavuju si, jak jste ji na Jižáku nahrávali. A jaká to byla síla.
Nakonec jste to dotáhli a album My3 bylo hotové. Co se stalo pak?
Indy: Měli jsme to skoro hotové, ale ta deska nevznikala s tím, že máme vydavatele.
Wich: To vlastně ještě nebyl ani náš label MadDrum.
Indy: Ne, měli jsme jenom desku, o který jsme si nebyli jistý, jestli to není jenom demo. A hledali, co s ní.
Wich: Měli jsme nějaké nabídky. Od Sony a podobně.
Indy: Ale já přes někoho sehnal kontakt na Tomáše Zilvara. Ten měl tehdy vydavatelství iMedia a byl king of the kings na taneční scéně, nic z toho, co se dělo v Čechách, se bez něj neobešlo. Pamatuju si, že jsem za ním přišel, když byl na jídle v Radosti. Jenom vyběhl ven, že má schůzku a má na mě třicet vteřin. Měl jsem v ruce igelitku, v ní rohlíky a demo My3. Dal jsem mu to a on říká: Když to bude stát za něco, tak se ozvu…
Wich: A za tři dny volal…
Indy: Dal mi skvělou nabídku. Já tehdy neměl práci a on mi říká: Uděláme label. Měl veškerou infrastrukturu, vydával časopisy, dělal festivaly a koncerty. A tak jsem do toho vlítnul. To bylo jaro 2002.
A v červnu bylo My3 venku…
Indy: A začala sranda. Nejdřív singl vyhrál Velkou sedmu na Radiu 1. A Zilvar si z nás začal dělat prdel, že už prodal 3 000 cédéček, který tehdy ještě nebyly ani vylisovaný!
Wich: Jenže to nebyla prdel, ale pravda.
Indy: To album vyšlo a bylo vyprodaný. Za čtrnáct dní jsme lisovali dalších 3 000 kusů a v září dalších 2 000.
Čím to podle vás bylo?
Indy: Správnej čas, správný místo, správný lidi. Měli jsme už kredit díky graffiti scéně…
La4: A nejen díky tomu, vždyť vy už jste jezdili dlouho předtím…
Indy: Je pravda, že se málo ví, že jsem jezdil i některý koncerty s Vorlem, ještě když PSH neměli Vladimíra. A on byl tak hodnej, že mi dával ze svýho honoráře…
La4: Vědělo se o nás.
Indy: A když vyšla deska, nastala konjunkce. Zaplnili jsme místo na trhu. Peneři to hodně prokopli. Wich byl najednou známej. A všechny zajímalo, co se stane s jeho domovskou kapelou. To byl taky důležitý faktor. A Máňa na co sáhnul, to se mu dařilo. Ty věci táhly, měly melodickej feel. Kdyby Wich nedělal takový beaty, nikdy by to takový úspěch nemělo.
Wich: PSH v tom hráli velkou roli. Otevřeli dveře. My3 byl další velký release po Repertoáru a lidi měli hlad.
Indy: Stejně tak jsme měli obrovskej background a technický zázemí i možnosti. Tripmagu a Xmagu, který Zilvar vydával, se tehdy prodávaly tisíce. A navíc to byla taky éra velkých fesťáků jako Creamfields nebo Open Air Field. Tam hráli Roni Size, Underworld, Chemical Brothers a na stejných stagích my a někdy i Peneři. I to nám hodně pomohlo. Najednou po republice viselo 20 tisíc plakátů se jménem naší kapely. Každý to jméno znal.
La4: A koncertů bylo najednou opravdu hodně. To byla práce Andrease. Díky němu jsme nastoupili do koncertního kolotoče, který tu do té doby nikdo z hip hopu nezažil a nedělal. Pražský kapely byly většinu času zašitý v Praze.
Indy: My jsme od vydání My3 hráli pořád. Měli jsme dva termíny na každý víkendový den a jenom jsme čekali a občas i licitovali, kdo nám zaplatí víc.
Wich: My už jsme pak nikam nechtěli! Přemlouvali jsme Andrease, ať už proboha nic nebookuje, že chceme alespoň jeden volnej víkend…
Indy: Ale to by byl hřích. Ono bylo všude plno. Přijeli jsme třeba někam za Zlín, do vesnice, která měla 600 obyvatel. A zahráli jsme ve stodole, kam přišlo 1 200 platících. Vůbec jsme tomu nevěřili a nechápali to.
Wich: Vždyť jsme hráli jenom z vinylů, takže to všechno pořád skákalo!
Roli Tomáše Zilvara raději nerozebírejme. Ale když to shrnu, Indy & Wich zkrátka vybouchli.
Indy: A přitom to neznamenalo, že bychom na scéně byli jenom my a PSH. Ale často to tak působilo. I novináři znali jenom tyhle dvě kapely, a když něco chtěli, pořád nám volali. Najednou jsme byli v každým časáku. Byl to tlak.
La4: Bylo to dobrý.
Ulítli jste si na slávě?
Indy: Kecal bych, kdybych tvrdil, že tě ten pocit, co v takovou chvíli máš, nedrží metr nad zemí.
Wich: Ale furt jsme byli skromnější než ostatní kapely.
Indy: To jo, ale uvnitř už jsme to věděli a začali se učit si taky trochu diktovat.
La4: Já třeba začal být trochu nedůvěřivější. Přestal jsem tolik věřit lidem. Když se dostaneš do centra pozornosti, něco se změní…
Indy: Vybavuješ si třeba, když ta deska začala mít úspěch, jak nám první lidi na Sedmičce začali nadávat, že jsme komerčáci? Tys to přece docela řešil…
La4: Já byl tehdy taková vrba. A čas od času jsem si vyslechnul věci, co vy jste si nikdy nevyslechli.
Wich: Ale to přece přichází s každým velkým úspěchem.
Indy: Rozumíš, ale my si to brali osobně. Já tehdy volal do Evropy 2, ať přestanou hrát My3! Jejich programovej ředitel se mi smál do telefonu, jestli to jako fakt myslím vážně. Tak jsem říkal, že jo! Takový dacani jsme byli. Vymatlaný. Nechtěli jsme bejt ani v rádiu.
Wich: Zajímavý je i to, že jsme neměli žádný klipy. Dneska, abys měl úspěch, se bez videoklipu neobejdeš. A my jsme první natočili až na další desku Hádej kdo.
Indy: My jsme to nepotřebovali. Věděli jsme, že nemusíme prodávat ksichty.
La4: A tak jsme to programově ignorovali.
Indy: Navíc v té době ještě nebyl YouTube. To vybouchlo až kolem roku 2006.
Wich: V roce 2002 nebylo kde klipy pouštět. Maximálně tě zahrála Medúza. To nebylo nic pro nás.
Ale vy jste mainstream zajímali. Kromě Evropy 2 jste dokonce byli nominovaní na Anděla.
Indy: To je fakt. A v hlavní kategorii…
Wich: Objev roku.
Indy: A vyfoukli nám to…
La4: Black Milk?
Indy: Moje máma to tehdy obrečela.
S úspěchem musely přijít i prachy, ne?
Indy: Ty vole. A dost! Myslím, že jsme možná byli první hiphopová kapela, která na tom dokázala udělat i škváru. Z každýho céda jsme měli 60 procent. Break byl na dvou litrech. To máš za každých 1 000 prodanejch krát 150, zkus si to spočítat. Vybavuju si jednu situaci. Tehdy jsem přišel do banky a věděl, že mám na účtě poslední litr. Tak říkám: Vybrat až do výše maximálního zůstatku. Ženská jenom kejvla hlavou, mně zrovna přišla nějaká SMS, tak kouknu na telefon, odepíšu, kouknu zpátky a vidím, jak před sebou má vysázený štůsky pěti tisícovek. Takže je to 122 855 korun. A já na to: To jste si asi spletla účet, madam… Jenže ony tam mezitím přišly prachy z cédéček.
Wich: A tak jsme pomalu přestávali bejt kluci. Konečně jsme se dokopali k tomu udělat si živnosťák. Pořád jsme se tomu bránili. Ale už to bez něj nešlo.
La4: Ale na těch penězích jsme si nikdy neulítli.
Indy: Ani jsme se o ně dokonce nikdy nezhádali. Fakt ani jednou. My jsme i tak jeli pořád ve stejným módu. A měli jsme hroznou výhodu – hiphopový kapely toho s sebou moc nevozí. Všechno mají v raideru, včetně gramců. DJ občas bere mixák a to je všechno, takže se neutrácí za bedňáky a managment jsme si dělali sami. Lepší to bylo i časově – když jedeš jako živá kapela, přijíždíš na stage daleko dřív kvůli zapojení a dost komplikovaný zvukovce. U hip hopu je to o dost jednodušší. Hraješ koncert od deseti večer, někde 200 kiláků za Prahou, ale partička ještě v osm balí špeka před barákem. A to už jsme hráli za celkem dost peněz.
Co jste s nimi dělali?
La4: Já to cpal do sprejů a barev na zdi.
Wich: Já do techniky.
Indy: Já do brk, ale pozdějc hodně do rodiny… po Hádej kdo se mi narodil syn.
La4: Časem se sem dostaly i hiphopový hadry, tak pak i do nich.
Indy: To já ne. Já nosil furt to samý.
Evidentně jste byli na vrcholu. Začali jste řešit, jestli se to dá ještě překonat a posunout dál?
Wich: Ale jo. Byl na nás tlak.
Indy: U druhý desky Hádej kdo jsme ho cítili jednoznačně…
Wich: Ale ta byla pro spoustu fanoušků ještě úspěšnější. Podařilo se nám to dostat na další level a nemuseli jsme se za to stydět.
La4: Já to nejvíc cítil u svojí desky Panoptikum. To jsem si docela užíval negativní kritiky. Ta deska se chytla až tak půl roku po vydání.
Wich: Lidi od tebe čekali Indy & Wich a tys byl najednou striktnější a surovější.
Indy: Na My3 bylo naše neumětelství vykompenzovaný spontaneitou. Hádej kdo bylo víc vymyšlený a promakaný. Bylo tam daleko míň samplů a hlavně už jsme to dělali na hardwaru.
Možná to na začátku zapadlo, ale My3 jsou deska udělaná kompletně v Acidu a na počítači! Pamatuješ, Tome, jak sis dělal jednoduchej pseudo delay tak, že sis ten koncovej kus samplu nakopíroval a postupně ztišoval zvuk?
Wich: Neměl jsem žádný efekty a všechno jsem musel dělat mechanicky. Nebo, možná tam byly, ale neuměl jsem to používat.
Indy: Teprve u My3 jsme se učili míchat, chápat, jak se co dělá i zvukově. A vlastně úplně všechno.
My3 se křtilo v Roxy. Jaké to bylo?
Indy: Bylo to skvělý, vyprodaný a narvaný. Upláceli jsme hasiče, aby nám tam pustili o 500 lidí víc, než byl limit. A teď už ani nevím, jestli křest nebyl dvakrát po sobě.
Wich: My totiž z tý doby máme jedno velký vokno, protože ty jsi už vozil z Kypru Zivanii a pořád jsme chlastali.
Indy: To je kyperská pálenka. Vínovice. Silná. Standard je tak 64 %.
Wich: Andreas toho vozil každý léto ohromný kanystry a pili jsme to na každým koncertu všude po republice.
Indy: Máňa tomu říkal kyperskej voheň.
Wich: Pamatuju si až křest druhý desky Hádej kdo…
Indy: Tu jsme totiž křtili ve stejný den v Praze a v Brně. Já jsem odjížděl o půl osmý z Roxy, kde byl dav až ven. Sedl jsem do káry, ve 21:00 jsem vystoupil v Brně na Flédě, vylezl na stage, dali jsme koncert, otočili jsme se a jeli zpátky do Roxy. Průměrná rychlost 210. Těsně před půlnocí jsme byli zpět v Praze. Tom Zilvar mezitím udělal vyúčtování na kase a já po koncertě odvážel v igelitce peníze, že si to pak rozdělíme. Vážila asi kilo a bylo to v padesátikorunách a stovkách asi sto tisíc. Taxikář se ptal, jestli mám drobný, že mu lidi furt platěj litrem. Tak jsem jenom otevřel tu tašku a říkám: Mám. Měl jsem pocit, že jsem miliardář. Najednou jsem si mohl koupit věci.
La4: Nikdo z nás nebyl z prachatý rodiny. Všichni jsme měli hovno, ze všeho, co jsme si mohli pořídit za vlastní, jsme měli fakt radost.
Ale ta éra nadšení nakonec skončila a vy jste se každý vydal vlastním směrem…
Wich: Přišlo to věkem. Teď už řešíme i materiální věci, tehdy šlo o to, abys měl na brko a na sprej.
Indy: Ta doba byla free.
Wich: Kromě Indyho jsme ještě bydleli s rodičema, neřešili jsme ani nájem.
Indy: Koncerty jsem si psal na A4ku, kterou jsem vozil složenou v peněžence. Byly jich tam hromady, jeden vedle druhýho, třeba na půl roku. Kdybych to ztratil – nevíme, kde hrajeme, kam jet, koho kontaktovat.
Wich: A já tehdy psal kroniku, protože mi to přišlo výjimečný. Ze všech koncertů jsem si dělal podrobný poznámky. Recenzoval jsem každou show. Bylo tam přes dvě stě zápisů. Vypichoval jsem hajlajty, zaznamenával storky. Ale pak mi to vyhodila máma při úklidu. Všechno je to pryč. Dodneška mě to mrzí.
To je ale škoda! Jak to mezi sebou máte teď, po dvaceti letech?
Indy: Lidsky se vůbec nic nezměnilo. Jenom profesně už jsme každej jinde. Každý máme svý věci.
Wich: A už se taky tolik nevídáme.
Indy: Máňa jede furt – s mladejma, a je pořád aktuální. Za to mě poznávaj spíš rodiče na třídních schůzkách. Onehdá přišel syn ze školy a řekl mi ze srandy že jsem played out. Tak mu říkám: Jak jako played out?!
La4: To víš, musíš předat žezlo.
Indy: Teď jsem mu říkal, že jedu točit s René Dangem a nevěřil mi. Prej: To víš, že jo… A já na to: Jak jako to víš, že jo?! Půjdeš spát v osm, ty šmejde malej!
Otázka, která musí padnout. Budou ještě někdy nové věci od Indy & Wich?
Wich: Nic neplánujeme. Ale to neznamená, že něco nemůže vzniknout spontánně. Jako když jsme natáčeli desku s Maniakem, André se objevil ve studiu a napsal text. Prostě se to stalo. Natočili jsme to a ta věc vyšla.
La4: Ale já už odcházím definitivně. Už jsem to zakončil. Hlavní důvod je výtvarná tvorba. Nechci sedět na dvou židlích a vtáhnul mě výtvarný svět. Veškerou energii a myšlenky už chci dávat do něj.
Indy: To je super, že si to dokážeš takhle přiznat!
La4: Já to tak měl už od začátku. Věděl jsem, že pro mě rap bude jenom etapa, a ne věc na celej život.
Ale jinak jako Guns N’ Roses: Jednou to třeba vyjde.
Wich: Je nám jasný, že spousta lidí by naši desku asi uvítala, ale už by to nebylo takový. A asi by to bylo i zbytečný.
La4: Taky mám trochu problém s tím, když se do hudby dostane nostalgie.
Indy: Nebo když se něco dělá za každou cenu. Tahle kapela nikdy nic nedělala, protože by musela.
Wich: A ten přirozenej úspěch jako na začátku by to už asi nenašlo.
Indy: Neříkáme ne, ale musela by nastat nějaká souhra věcí, aby se to upeklo. Kdo ví.
Když jsme všechno probrali, rád bych skončil stejnou otázkou jako na začátku: Co pro vás znamená My3?
Wich: Skladbu, u které si pokaždé vzpomenu na DJ Aliho, který spoluvymyslel refrén. Když to zaslechnu hrát třeba na Spinu, tak se mi vždycky vybaví a uculím se. A přijde mi to až nostalgicky vtipný. Rest in Peace, Ali!
Indy: Škoda ho, Turka…
Wich: Ale je to track, který lidi pořád milujou. Hrajeme ho na každým koncertě a myslím, že se s námi potáhne až do konce života.
Indy: My3 z nás udělalo to, kým jsme.
Wich: Každá kapela má písničku, která ji definuje. A tohle je ta naše.
La4: A co se týče desky, i když dneska mě při poslechu vždycky rozesměje a vlastně ji nemůžu brát vážně, ta naivita a autentičnost, která je na ní slyšet, mi pokaždé vykouzlí úsměv na obličeji.
Indy: To album pro nás totiž byl vstup do dospělýho, soběstačnýho života. Zjistili jsme, že každý krok, který uděláš, se projeví na výsledku. A taky to byla radost. Už jsem to říkal na začátku. My3 bylo nejlepší období mýho života. A bylo to skvělý!