Z jejích rozhovorů pro různá rádia a televize i z toho našeho před vystoupením na festivalu Rock for People je cítit, že si ještě dostatečně nevěří. V závěru se dokonce dojetím rozplakala, takže jsme ho zakončily v objetí. Na pódiu přitom dvaadvacetiletá Holly Humberstone působí přesvědčivě, protože přesně ví, co chce s publikem prostřednictvím svých písniček sdílet a co mu chce předat.
Vyjadřuje osamělost a pocit odloučení po přestěhování do Londýna. Tehdy se z ní stala uzavřená introvertka. První singl z očekávaného debutového alba.
Dokážete s odstupem zhodnotit pocity, jaké jste měla v únoru před vyhlašováním British Awards?
Jedním slovem to bylo… bizarní. Už to, že jsem byla nominována společně se dvěma úžasnými umělkyněmi, bylo k neuvěření. Cítila jsem, že mám ohromné štěstí. A pak jsem se ocitla na galavečeru na červeném koberci s těmi nejúspěšnějšími umělci současnosti. Něco takového by mě nenapadlo ani v nejodvážnějším snu. Bylo to, jako bych se ocitla mimo realitu. Najednou jsem byla na akci, kterou jsem jako dítě sledovala, s umělci, ke kterým jsem vzhlížela. Všechno pro mě bylo nové.
Také jste tam vystupovala s tehdy čerstvou písní Lonely in London. Měla jste trému?
I to bylo vlastně zvláštní. Určitě jsem byla šíleně nervózní, i proto, že tam nastala spousta pro mě nezvyklých situací. Měla jsem na pódiu tanečnice, poprvé v životě. V ruce jsem držela mikrofon, měla se pohybovat po pódiu. Obvykle mám v rukou kytaru, za kterou se schovávám. Bylo to pro mě všechno úplně nové a zvláštní.
Díky čemu jste se uvolnila?
Myslela jsem jen na to, že je to jedinečný večer a že si ho chci užít, jak jen to půjde. Stejně tak své vystoupení jsem si chtěla co nejvíc užít a taky, aby si ho užili se mnou všichni ostatní.
Už tehdy jste říkala, že dalším krokem ve vaší kariéře je vydání alba. Jak jste s ním daleko?
Vydala jsem dvě EP, protože nerada skládám do šuplíku, a když mám písničky, ve kterých chci lidem něco předat, myslím, že se k nim musí dostat co nejdříve. Nechci si je schraňovat příliš dlouho, aby mě nezačaly nudit. Co se týká plnohodnotného alba, jsem velká perfekcionistka, takže mě děsí, že bych vydala něco, co by nebylo dokonalé. Potřebuji mít kompletní materiál na desku, který bude perfektní, teprve pak ji vydám. Můžu mít dost materiálu na celé album, ale pokud si nejsem jistá, že jsou to ty nejlepší písničky, jaké jsem v životě napsala, pořád nemám hotovo. Se mnou je to těžké, vždycky mám pocit, že mám na víc, že je ve mně ještě něco víc, co můžu předat. Asi musí někdo přijít a říct: Už máš hotovo, album je napsané a kompletní. Sama to možná nedokážu.
Lze vaše písničky žánrově zařadit?
Takhle vůbec nepřemýšlím. Dělám hudbu tak, jak to v dané chvíli cítím. Nesnažím se analyzovat, jak zní. Mnohem důležitější pro mě je, aby byly texty upřímné a opravdové, že píšu o věcech, na kterých mi opravdu záleží. Neumím hodnotit svou vlastní tvorbu, ne objektivně. To musí někdo jiný, někdo zvenčí.
Vystoupení na Rock for People je vaše první v České republice. Byla jste tu někdy třeba jen tak na výletě?
Jsem tady úplně poprvé, moc se na dnešní vystoupení těším. A ještě o to víc, že když jsem se nedávno vrátila po třech měsících z amerického turné s Olivií Rodrigo, všechno na mě v mém londýnském bytě padalo. Nemohla jsem se dočkat, až vyrazím do Evropy, jsou tady nejlepší fanoušci.
Je rozdíl mezi evropskými a americkými fanoušky?
Nejprve musím říct, že než přišla možnost vystupovat v Americe, vůbec jsem nekoncertovala ve Velké Británii. Vystupovala jsem po celé Evropě jako support Lewise Capaldiho, což bylo moje úplně první turné, asi před dvěma nebo třemi lety. Pak jsem jela dvě turné v USA, opět jako support. Jak v Evropě, tak v zámoří byli všichni moc milí a laskaví, ale velice jsem si přála jet vlastní turné, mít své vlastní show, jen moje vystoupení na samostatných koncertech i festivalech. Zkrátka moje dosavadní zkušenosti s lidmi, kteří chodí na koncerty v Evropě, jsou úžasné, a tak se těším na to, že budou třeba stejně úžasní, když přijdou přímo na mě a budou se bavit. Teď jsem se byla podívat na You Me at Six a krásně mě to naladilo.
Jste na tvrdší muziku?
Ráda pozoruji lidi, kteří dělají rockovější a grungeovější hudbu.
Už víme, že jste zvyklá na spoustu lidí pod pódiem, ale působíte tak křehce, že se mi chce zeptat, jestli se těch davů nebojíte.
Nebojím, protože nemusím být uprostřed davu. Jsem v bezpečí na pódiu, takže jsem v pohodě. A po té dlouhé pauze, kdy nebylo nic, si říkám, že čím víc lidí přijde a užívají si společně dobrou hudbu, tím lépe. Aby byl můj koncert opravdu dobrý, lidé se musí bavit. Je to takové vzájemné dávání. Když vidím dav lidí, kteří se smějí, tancují a zpívají, pak i já si to naplno užívám. Nebojím se velkých davů, těším se.
Píseň napsala společně s Mattym Healym z The 1975, který jí prý pomohl složit soundtrack k její pubertě, a také se díky němu naučila víc věřit ve své schopnosti a psaní.
Vystupovala jste někdy i v malém klubu?
Jasně, v úplných začátcích v Británii. To byla jednotlivá vystoupení před někým. A také se mi to líbilo. Každá z těch variant má své kouzlo.
Hádám, že jste s muzikou začínala velmi brzy.
A nebylo to snadné. Chodila jsem do takové upjaté, velmi akademické školy, kde lidé nepovažovali hudbu za opravdovou profesi. Když jsem říkala, že chci být hudebnice, absolutně mě nebrali vážně.
Spolužáci chtěli být lékaři, právníky a podobně. Já jsem vždycky věděla, že chci dělat muziku. Po škole jsem se zavírala doma, psala písničky a nikomu jsem o tom neříkala. Vystupovat jsem začala, až jsem měla venku první nahrávky. Ze začátku mě to děsilo, protože moje tvorba je velmi osobní, a tak jsem se cítila velmi zranitelná, když jsem se najednou tak, obrazně řečeno, obnažovala před cizími lidmi, ale strach jsem překonala a baví mě to.
Rodina vás podporovala?
V tom mám velké štěstí. Moje rodina mě maximálně podporuje a mají radost, i z toho, že jsem teď tady. Maminka mi celý den píše zprávy. Víte, já a mé tři sestry jsme vyrostly v ošklivém domě uprostřed ničeho na britském venkově a naši rodiče hodně pracovali. Byli pořád pryč, a tak jsme se snažily zabavit samy. Hrály jsme si na zahradě, dělaly nepořádek v domě a postupně jsme se začaly věnovat kreativním činnostem. Táta miluje poezii, takže nám hodně četl básně, díky němu teď miluji poezii i já. Také u nás doma pořád hrála nějaká muzika.
Jaká vás nejvíc oslovila či inspirovala?
Určitě Thom Yorke a Radiohead, pak Damien Rice. To jsou moje celoživotní lásky. Úžasná je i Regina Spektor. Je jich víc, mí rodiče měli spousty desek. Ještě mě napadají Phoebe Bridgers a Lorde a další úžasné ženy písničkářky. Olivia Rodrigo, se kterou jsem teď byla na turné, mi byla ohromnou inspirací.
Vaši rodiče sami něco tvoří?
Ne, ne, jsou zdravotníci, ale mají rádi umění a velmi mě podporují. Žijí tím.
Vzpomínka na dětství a sbohem domu, ve kterém vyrůstala. Holly ji napsala poté, co se rodina dozvěděla, že dům se rozpadá, a tak ho musí opustit.
Jak se to stalo, že jste se z vesnice uprostřed ničeho dostala na velká pódia? Kdo a jak vás objevil?
Štěstí. Pořád jsem skládala nějaké písničky a nahrávala jsem si je. Byla to pro mě jistá forma průběžné terapie. Docela se mi v tátově laptopu nahromadily a některá ta dema jsem začala rozesílat kamarádům. Hodně mě podporovali a někdo mi řekl o jedné stránce na webu BBC, a tak jsem tam nahrála jednu písničku. Kamarádi taky pomohli dostat moje písně do různých malých lokálních rádií. Jednoho dne zahráli tu mou na BBC Radio 1. Bylo to tak kolem půlnoci, možná ve dvě ráno. Zrovna poslouchal někdo z mého současného týmu, kontaktovali mě a od té doby mám ještě jednu rodinu, tu hudební. Ohromně mě podporují a věří mi. Mám obrovské štěstí.
Zmínila jste, že hudba je pro vás terapie. Jak vám pomáhá?
Zjistila jsem, že je pro mě snadnější vyjádřit emoce pomocí zvuků a prostřednictvím opravdu upřímných textů než klasicky ve slovech a větách. Píšu o vztazích, o láskách, zklamání, bolesti, radosti, strachu, o životě a myslím, že mě to spojuje s lidmi, kteří prožili nebo prožívají něco podobného. To propojení, zpívání a vnímání léčivých tónů nás pak vzájemně může posilovat a uzdravovat. Hudba je nejblíž kouzlu.
Na závěr mám velmi osobní otázku, nemusíte reagovat. Před rozhovorem jsme byli instruováni, že nesmíme fotit, protože nebudete nalíčená. Nechcete ukazovat přirozenou tvář?
Ne, to bych neřekla. Pro mě je hudba médium, jehož prostřednictvím vyprávím svůj příběh. Vyrůstala jsem se třemi sestrami, přirozeně jsme řešily oblečení a jak vypadáme. Baví mě se strojit a nakupovat udržitelnou módu. Myslím… teď jsem v rozpacích. Myslím, že když se nalíčím a ustrojím, jsem pak na pódiu sebevědomější. Cítím se více jako performerka. Dokud mluví hudba, neřeším, co si kdo myslí o tom, jak vypadám. Je to jiná forma vyjádření.
Jste krásná zvenku i uvnitř. Děkuji za milý rozhovor.
A tady se půvabná a v kontrastu s ostatními vystupujícími na Rock for People andělská Holly Humberstone rozplakala a následovalo terapeutické objetí.
Seznamte se
Holly Ffion Humberstone je dvaadvacetiletá britská zpěvačka a skladatelka. Vystupuje zhruba čtyři roky, vydala několik singlů, EP i cover písně Fake Plastic Trees od milovaných Radiohead. Loni podepsala nahrávací smlouvy s velkými hudebními vydavatelstvími a v listopadu nabídla první oficiální EP The Walls Are Way Too Thin. Začátkem letošního února převzala prestižní cenu Brit Award v kategorii „vycházející hvězda“. Ještě v tomto roce by měla vydat debutové album.