Obrázek k článku Památné zjevení Davida Bowieho. Noc, kdy se ze zpěváka stala ikona
| Jarda Konáš | Foto: Sukita

Památné zjevení Davida Bowieho. Noc, kdy se ze zpěváka stala ikona

Připomínáme si padesát let od vystoupení Davida Bowieho v pořadu Top of the Pops. Ze zpěváka se přes noc stala ikona a outsideři u obrazovek konečně našli svůj hlas.

Během sedmdesátých let panovala v Británii pořád dost konzervativní atmosféra. Různé (a ne všechny) menšiny byly jakž takž vzaty na milost, ale zákony k nim rozhodně milosrdné nebyly, což se táhlo ještě léta. A představa coming outu pro řadu lidí nepřicházela v úvahu. Ať už ze strachu z odsouzení společností, nebo z důvodu, že na veřejnosti prakticky nešlo narazit na spřízněné duše. A pak přišel David Bowie, který svým vystoupením v populárním pořadu Top of the Pops 5. července 1972 dodal odvahu komukoli, kdo se bál ústrků, posměchu či zavržení.

David Bowie v Top of the Pops

Píseň Starman na poměry tehdejšího rocku vlastně nebyla moc progresivní ani provokativní, a kdyby ji v pořadu odehrála vlasatá kapela v džínách, nejspíš by prošuměla jako další televizní číslo. Jenže na pódiu stál Bowie se svou kapelou, všichni barevní jak rozhýbaná paleta, a středobodem toho všeho androgynní zpěvák zpívající o mimozemšťanovi, který k nám přiletěl, ale bojí se kontaktu ze strachu, jak by společnost zareagovala. Když na začátku druhé sloky ukázal Bowie prstem do kamery a zazpíval: „Musel jsem někomu zavolat, tak jsem si vybral tebe…“, byl to moment, který všem odstrkovaným divákům vyslal jasný signál: jste jedineční a nejste sami. Profláklý mainstreamový pořad, uprostřed jedna písnička, uprostřed ní jedno gesto… ale pop music už po tom gestu nikdy nebyla jako dřív. 

 

David Bowie měl tehdy tři týdny po vydání alba The Rise and Fall of Ziggy Stardust and the Spiders from Mars. V rámci jeho kariéry šlo jen o jednu z mnoha proměn, kterými jako autor i jako interpret prošel, ale tehdy, na začátku konzervativních sedmdesátek, to byla trefa do černého. O Bowieho vystoupení se následně vedly nadšené i rozhořčené debaty, ze Ziggyho se stala jedna z památných postav rockové hudby, ale hlavně to byl okamžik, který tehdejší mládeži (a nejen jí) vlil do žil nepoznané nadšení a odvahu. „Když jsem v televizi poprvé viděl zpívat Bowieho, bylo to, jako kdyby z oblohy spadlo nějaké stvoření. Američani měli svého muže na měsíci, my měli Brita z vesmíru. A s irskou matkou.“ Tak vzpomínal na Bowieho vystoupení Bono z U2, kterému tehdy bylo deset let. V těch slovech je všechno. Ufon, který najednou chodí po světě, a ještě má odvahu stoupnout si před kameru. Co jiného mohlo dodat sebevědomí lidem bojícím se, že na ně bude společnost civět jako na – mírně řečeno – podivíny? 

Mám rád film Piráti na vlnách. Moc. Z historického hlediska je to trochu slátanina, protože se snaží na krátké ploše zahrnout řadu britských hudebních fenoménů z několika dekád. Ale dělá to kouzelně včetně střílení si z těch zpátečnických páprdů, kterým tehdy při pohledu na provokující muzikanty praskaly cévky. A z Bowieho televizního vystoupení tehdy řadě lidí ty cévky opravdu praskaly, zatímco jejich děti řičely nadšením. Myslím, že je dobré si zde ten moment připomenout. Protože půlstoletí od události, která takovým způsobem změnila hudební mainstream, to je sakra velké výročí.

Používáme cookies abychom Vám umožnili lepší procházení stránkou. Pro více informací si přečtěte Co jsou Cookies. Pokud budete pokračovat v procházení stránek, vyjadřujete souhlas s těmito podmínkami.