Pamatuju si to živě. Bylo nám třináct, možná čtrnáct a kazeta oblíbené kapely stála tři stovky, což na konci devadesátek byly jiné peníze než dnes. Jediná šance, jak si poslechnout celou desku, aniž bychom kupovali zajíce v pytli, byl pult se sluchátky v Bontonlandu na Václaváku. Chodil jsem tam po vyučování, vybral si dvě tři alba a při poslechu listoval tam a zpátky booklety, zatímco na mě lehce nepříjemně čuměla obsluha, které bylo jasné, že cédéčko za šest stovek si nejspíš nekoupím.
A najednou přišel Napster. Služba byla spuštěna 1. června 1999, tedy přesně před pětadvaceti lety. Umožňovala uživatelům navzájem si sdílet soubory, což většina z nás tehdy stejně využívala akorát ke stahování muziky. O autorských právech jsme věděli prdlajs, byli jsme teenageři, co znali leda tak hodnotu hokejových kartiček, a tak jsme stahovali jako diví. Samozřejmě že to nebylo úplně zadarmo, jedna písnička se stahovala půl hodiny, a dostat tak do počítače celou desku se při tehdejším vytáčeném připojení docela prodražilo. Ale účty za telefon řešili rodiče, že ano. Pro nás to byl digitální ráj plný muziky zadara.
Madonnin hit Music si na Napsteru odbyl nedobrovolnou premiéru.
Tato naše mladická naivita absolutně přehlížející autorské právo mně osobně vysvětluje, proč jsme tehdy Napsteru tak propadli. Dnes už to vidím logicky úplně jinak, umělcům se má za jejich dílo platit, a nedivím se, že proti Napsteru tehdy spolu s labely vystartovali. Nejslavnější je případ Metalliky, která se jako první obrátila na soud a dosáhla smazání své hudby ze sdílené databáze Napsteru. Následovali je třeba Dr. Dre, a dokonce byla spuštěna mezinárodní kampaň, v níž proti stahování přes Napster vystoupili blink-182, Christina Aguilera nebo Alanis Morissette. Nešlo jen o finanční ztráty ze stahovaných MP3, Napster dokázal i sabotovat marketingové plány hudebních vydavatelství. Například když v roce 2000 unikl před vydáním Madonnin singl Music. Samozřejmě že byl okamžitě na Napsteru. Madonna a její label Maverick neměli tou dobou ještě ani připravené tiskovky. Album Kid A od Radiohead se na Napsteru objevilo dokonce čtvrt roku před vydáním.
Napster fungoval tři roky, v roce 2001 už zkrátka nemohl soudní tlak vydržet, a sdílená služba skončila. Proběhly pokusy o návrat, nejdřív jako placená služba vyplácející umělcům autorské poplatky, pak jako digitální distributor s vlastním formátem souborů zajišťujícím ochranu proti kopírování… nic z toho pořádně nefungovalo. Jakmile nemohli lidi přes Napster pirátit, přesunuli se jinam. Na Pirate Bay, Gnutellu a hromadu dalších portálů s muzikou zadara. Napster byl mrtvý, ale chudáci umělci a labely mohli svůj boj začít znovu.
Před vydáním se na Napsteru objevila i I Disappear od Metalliky.
V jedné věci ovšem sehrál Napster pozitivní roli (tedy spíš ten jeho soudní případ). Mě i kamarády okolo, kteří jsme o autorských právech jako náctiletí zobani nevěděli vůbec nic, naučil vnímat hodnotu hudby. S pádem Napsteru jsme tak nějak už tušili, že stahovat si zadara MP3 není rozhodně oukej a na torrenty už se přesunuli jenom ti, kdo stahovali dál s vědomím, že obírají umělce o zisk za jejich tvorbu a práci.
Dnes žije Napster dál, změnil majitele a po několika pokusech resuscitovat značku je z něj klasická streamovací platforma na bázi měsíčního předplatného. Kdysi tak originální a kontroverzní služba po čtvrtstoletí existence dokráčela do tuctové podoby, v níž mezi konkurencí totálně zapadá. Aspoň že po legální stránce má všechno konečně v pořádku.