Obrázek k článku Ohlédnutí za smrtí Vangelise. Čím geniální Řek definoval zvuk budoucnosti?
| Jarda Konáš | Foto: Profimedia

Ohlédnutí za smrtí Vangelise. Čím geniální Řek definoval zvuk budoucnosti?

V polovině května zemřel Vangelis. Dopad jeho tvorby je mnohem větší, než zmiňovala řada nekrologů.

Vangelisovy klávesy jste poznali stejně jako třeba Oldfieldovu kytaru. Jeho rukopis je jasně čitelný, ať už koukáte na Alexandra Velikého, nebo 1492: Dobytí ráje, Vangelise tam poznáte stejně jako Johna Williamse v Harry Potterovi i Indiana Jonesovi.

V kouzlu Vangelisovy hudby je ale něco víc. On dokázal vstoupit do popkultury způsobem, který zdaleka přesahuje filmový svět. Mám na mysli jeho práci na snímku Blade Runner. Šlo o fenomenální soundtrack, bez kterého by film neměl takovou atmosféru. To mi nikdo nevymluví. Jenže určitý (a pozitivně myšlený) šok z této hudby byl dán zčásti tím, že podobný soundtrack předtím žádný sci-fi film neměl. Ono je to logické, řada tehdejších vědeckofantastických fenoménů se zrodila v 60. a 70. letech, kdy se filmová hudba zkrátka dělala jinak. Koho by napadlo tehdy zapojit klávesy a narvat tam trochu toho synthpopového a new wave zvuku? Vangelis byl první a všem ukázal úplně nový rozměr sci-fi soundtracku.

Nadčasový soundtrack Vangelise k filmu Blade Runner.

Můžeme tvrdit, že na začátku osmdesátek byly klávesy na vzestupu a šlo jen o logickou evoluci, ano. Jenže nešlo jen o evoluci v hudbě. Vyvíjela se celá popkultura. Blade Runner většinové publikum seznámil s kyberpunkem, vědeckofantastickým žánrem, který do té doby přežíval kdesi hluboko v knihovnách nerdů, a teprve postupně, během celé dekády, pronikal na světlo.

Duchovních nástupců Blade Runnera v kinech moc nebylo, ve hrách byla ale situace jiná. První kyberpunkové videohry vycházely už v polovině 80. let, v devadesátkách se herní adaptace dočkal i Blade Runner. Vycházely další a další díly Shadowrunu, asi nejslavnější žánrové značky, která je jakýmsi kyberpunkovým ekvivalentem Dungeons & Dragons. A v tom všem zněly ozvěny Vangelisovy tvorby.

Náhodou jsem nad tím zrovna nedávno přemýšlel. Čekal jsem, až vyjde pro PlayStation 5 nová verze Cyberpunk 2077, jedné z nejočekávanějších her dekády (debatu o výsledku nechme stranou). Když k tomu konečně došlo a já konečně sedl k televizi a vzal do ruky ovladač, poslouchal jsem tu hudbu a říkal si: „Ty jo, tak tady někdo Blade Runnera nezapře.“ V ten moment mi došlo, že to, co Vangelis před čtyřiceti lety složil, se stalo hudebním etalonem žánru. Žánr kyberpunk i Blade Runner jsou pojmy, které jsou dnes nedílnou součástí popkultury. A Vangelis, i když to tehdy možná nevěděl a třeba o to ani nestál, do popkultury nakráčel spolu s filmem. Nejspíš nevědomky vykolíkoval území, na němž se až do současnosti pohybuje řada následovníků, kteří pracují na filmech i videohrách z futuristické dystopie.

Cyberpunk 2077 místy na Vangelise zvukově navazuje.

Máme s partou kamarádů zvyk podbarvovat naše hraní deskovek různou hudbou, která nám k tomu právě sedne. Twilight Imperium soundtrackem ze Star Wars, k Nemesis pouštíme Vetřelce, k Dračímu doupěti hudbu z Pána prstenů. A na Blade Runnera samozřejmě čas od času dochází taky. Nejsme jediní, kdo to tak dělá, naopak, takhle hrají deskovky lidé po celém světě. A tak se Vangelis vlastně dostal až do našich obýváků a stal se součástí popkultury. Díky za to, mistře.

Používáme cookies abychom Vám umožnili lepší procházení stránkou. Pro více informací si přečtěte Co jsou Cookies. Pokud budete pokračovat v procházení stránek, vyjadřujete souhlas s těmito podmínkami.