Vangelisovy klávesy jste poznali stejně jako třeba Oldfieldovu kytaru. Jeho rukopis je jasně čitelný, ať už koukáte na Alexandra Velikého, nebo 1492: Dobytí ráje, Vangelise tam poznáte stejně jako Johna Williamse v Harry Potterovi i Indiana Jonesovi.
V kouzlu Vangelisovy hudby je ale něco víc. On dokázal vstoupit do popkultury způsobem, který zdaleka přesahuje filmový svět. Mám na mysli jeho práci na snímku Blade Runner. Šlo o fenomenální soundtrack, bez kterého by film neměl takovou atmosféru. To mi nikdo nevymluví. Jenže určitý (a pozitivně myšlený) šok z této hudby byl dán zčásti tím, že podobný soundtrack předtím žádný sci-fi film neměl. Ono je to logické, řada tehdejších vědeckofantastických fenoménů se zrodila v 60. a 70. letech, kdy se filmová hudba zkrátka dělala jinak. Koho by napadlo tehdy zapojit klávesy a narvat tam trochu toho synthpopového a new wave zvuku? Vangelis byl první a všem ukázal úplně nový rozměr sci-fi soundtracku.
Nadčasový soundtrack Vangelise k filmu Blade Runner.
Můžeme tvrdit, že na začátku osmdesátek byly klávesy na vzestupu a šlo jen o logickou evoluci, ano. Jenže nešlo jen o evoluci v hudbě. Vyvíjela se celá popkultura. Blade Runner většinové publikum seznámil s kyberpunkem, vědeckofantastickým žánrem, který do té doby přežíval kdesi hluboko v knihovnách nerdů, a teprve postupně, během celé dekády, pronikal na světlo.
Duchovních nástupců Blade Runnera v kinech moc nebylo, ve hrách byla ale situace jiná. První kyberpunkové videohry vycházely už v polovině 80. let, v devadesátkách se herní adaptace dočkal i Blade Runner. Vycházely další a další díly Shadowrunu, asi nejslavnější žánrové značky, která je jakýmsi kyberpunkovým ekvivalentem Dungeons & Dragons. A v tom všem zněly ozvěny Vangelisovy tvorby.
Náhodou jsem nad tím zrovna nedávno přemýšlel. Čekal jsem, až vyjde pro PlayStation 5 nová verze Cyberpunk 2077, jedné z nejočekávanějších her dekády (debatu o výsledku nechme stranou). Když k tomu konečně došlo a já konečně sedl k televizi a vzal do ruky ovladač, poslouchal jsem tu hudbu a říkal si: „Ty jo, tak tady někdo Blade Runnera nezapře.“ V ten moment mi došlo, že to, co Vangelis před čtyřiceti lety složil, se stalo hudebním etalonem žánru. Žánr kyberpunk i Blade Runner jsou pojmy, které jsou dnes nedílnou součástí popkultury. A Vangelis, i když to tehdy možná nevěděl a třeba o to ani nestál, do popkultury nakráčel spolu s filmem. Nejspíš nevědomky vykolíkoval území, na němž se až do současnosti pohybuje řada následovníků, kteří pracují na filmech i videohrách z futuristické dystopie.
Cyberpunk 2077 místy na Vangelise zvukově navazuje.
Máme s partou kamarádů zvyk podbarvovat naše hraní deskovek různou hudbou, která nám k tomu právě sedne. Twilight Imperium soundtrackem ze Star Wars, k Nemesis pouštíme Vetřelce, k Dračímu doupěti hudbu z Pána prstenů. A na Blade Runnera samozřejmě čas od času dochází taky. Nejsme jediní, kdo to tak dělá, naopak, takhle hrají deskovky lidé po celém světě. A tak se Vangelis vlastně dostal až do našich obýváků a stal se součástí popkultury. Díky za to, mistře.