Budova vydavatelství Universal v pražských Dejvicích ještě voní novotou. Po rekonstrukci se tu ledacos změnilo, ale kancelář značky SinglTon, domovské stáje Davida Stypky, Jelenů nebo Kateřiny Marie Tiché, zůstala na svém místě.
Sedíme v ní s Terezou Balonovou, v jejímž světě se toho taky dost změnilo, i když základy zůstaly stejné. Je tu s námi i producent Martin Ledvina – ne snad proto, že by Tereza o své hudbě neuměla mluvit sama. Ale protože Martin byl do desky, která vyšla 1. září, ponořený stejně hluboko. A se svými zkušenostmi dovede dobře popsat ten dlouhý proces, jak se z talentované holky může stát skutečná hvězda.
S tak silným albem, jakým jsou Lampiony, se přesně to může stát takřka v přímém přenosu.
Jaký je příběh Lampionů? Mám pocit, že první album Půlnoc úplně nezarezonovalo…
TB: Bylo to období hledání. Na Půlnoci jsem si vyzkoušela spoustu poloh, něco bylo popovější, něco folkovější. Spolupracovala jsem se čtyřmi producenty, což je na jednu nahrávku dost. Ale zjistila jsem, které polohy mi sedí a které míň, a řekla bych, že jsem se díky tomu dost našla. To, co jsem o sobě zjistila na Půlnoci, jsme teď s Martinem zúročili.
Zatímco u Půlnoci jsem měl pocit, že jako mladá holka zpíváš jenom pro svoje vrstevnice, teď mi připadá, že se ti povedlo dosáhnout nějaké obecnosti a písničkám na Lampionech víc rozumím i já. Co se to stalo?
TB: Řekla bych, že za to může posun v mém osobním životě. Když jsem točila Půlnoc, bylo mi dvacet. Teď je mi dvacet dva. V celkovém pohledu na život samozřejmě jeden rok nic moc neznamená, ale zrovna v mém věku, kdy člověk mění školu, pořád se vyvíjí, hledá svoje místo na světě, je to velký kus času, práce a osobního rozvoje. Stalo se mi toho hodně a mluvím o tom v příbězích, které na Lampionech jsou.
K těm se ještě dostaneme, ale předtím mě zajímá, jak to vnímáš, Martine, ty coby producent?
ML: Podobně jako ty. K písničkám, které Terez přinesla na druhou desku, mám mnohem silnější vztah. Moje práce jako producenta je reagovat na umělce a pomoci mu dosáhnout toho, o čem sní, po čem touží v kariéře nejen hudebně, ale i v ostatních sférách. Na prvním albu jsme hodně experimentovali a hledali. Teď jsem měl pocit, že pracuju s hotovou umělkyní, která ví, co chce. Jenom potřebuje asistenci, jak v písničkách dosáhnout emoce, která jí rezonuje v hlavě. Paradoxně to pro mě byla jednodušší práce. Ve studiu jsem měl opravdovou parťačku v podobě skvělé muzikantky.
Myslím, že s tímhle albem tě spousta lidí zaznamená poprvé. Kdo tedy je Tereza Balonová?
TB: Pořád ta stejná holka, která, když v šesti letech vzala poprvé do ruky kytaru, věděla, že už nechce dělat nic jiného. Má svoje sny, které si snaží plnit. Píše o svém životě, svém nitru i milovaných lidech kolem sebe. A o všech příbězích, co se dějí přímo jí nebo jejímu okolí.
Kdy si Terezy poprvé všiml producent Martin Ledvina?
ML: Asi před pěti lety jsme hráli s Jeleny na Portě. Připravovali jsme se na koncert a zrovna jsme se v šatně o něčem bavili s Jindrou Polákem. Najednou jsme z dálky slyšeli zpěv. Teď to možná bude znít jako duchařina. Ale vždycky, když narazím na nějakého zajímavého umělce, mám pocit, že se prostor okolo začne tak nějak jinak vlnit. A přesně tenhle pocit jsem najednou měl: že je něco jinak. Říkám Jindrovi: „Pojď, máme ještě chvíli čas, půjdeme se podívat, kdo to tam hraje.“ A na pódiu byla Tereza Balonová s kytarou a looperem. Neuvěřitelně se mi to líbilo, tak jsme za ní po koncertě šli, vyměnili si kontakty a začali jsme se oťukávat a pak už pracovat na prvních písničkách.
Jak to bylo, Terezo, z tvého pohledu?
TB: Velkolepější! Původně jsem na Portu vůbec jít nechtěla. Od mala jsem závodně hrála volejbal, a co se týče soutěží v muzice, nechápala jsem, proč jsou. Hudba se nehraje na výkony a body, ale kvůli emocím. Ale můj učitel z prvního stupně ze základky věděl, že píšu písničky. Sám je folkař a doslova mě donutil podat si přihlášku na Portu. Souhlasila jsem, protože to byla soutěž, kde prezentuješ svoji tvorbu, tedy to, co uděláš, žádné covery a imitace. Na to, že jsem mu to slíbila, jsem ale samozřejmě zapomněla.
Pět minut před uzávěrkou přihlášek jsem vstala z postele a poslala ji. A pak se to nějak semlelo. Z pražského kola jsem postoupila přímo do finále a to jsem vyhrála. Po vyhlášení výsledků jsem měla sólo pro vítěze…
… a potom stál v zákulisí slavný producent.
ML: … v kraťasech a tričku!
TB: Přesně tak to bylo! A já se divila: Co se to tady děje?! Viděla jsem je už z pódia, když jsem hrála. Vedle Martina stál obrovskej Jindra Polák – hvězda. A s nimi Kateřina Marie Tichá, další hvězda. Všichni na mě koukali, jak hraju. Trošku se mi z toho chvěl hlas, ale dneska na to vzpomínám jako na dobu, kdy jsem prožívala jedny z největších emocí. A pak za mnou po koncertě přišli a vzali si na mě číslo.
Zní to jak kýčovitá scéna z Hollywoodu. Kdybych to viděl ve filmu, řeknu si: Jasně, přesně takhle se to stalo. To víš, že jo.
TB: Ale ono se to tak stalo. Pro mě jako sedmnáctiletou holku to byly ohromný emoce. Já si od šesti let hrála na Anguse Younga z AC/DC a představovala si, jak dávám sóla. Najednou jsem se začala setkávat s lidmi, ke kterým jsem vzhlížela jako k inspiracím. Tohle si asi budu pamatovat vždycky.
ML: Je zajímavé, že zmiňuješ hollywoodský film, protože mně to přijde normální. Takhle se to děje. Posledních dvacet let je přesně tohle náplň mého života. Když vidím talentovaného člověka, tak ho nějak kontaktuju a zkouším vymyslet, jak mu pomoct, aby se realizoval. Ať už spolupráci navážeme, nebo nenavážeme, tohle je moje práce.
Jenom v tom filmu je to vždycky zkondenzované do jednoho okamžiku. Ale pokud počítám dobře, ty ses, Terezo, tou dobou hudbě věnovala už jedenáct let. Proč sis jako svůj nástroj, nebo spíš přístroj vybrala ke kytaře looper?
TB: Já o looperu říkám, že je to můj parťák. Přišlo to úplně samo. Od malička jsem si skládala písničky. Když mi bylo dvanáct, už jsem měla sen založit si kapelu, kde bych mohla hrát sóla. Jenže ve dvanácti jsem kolem sebe neměla lidi, kteří by byli stejní magoři jako já. A do toho na mě na YouTube vyskočilo video chlapíka, který takhle hrál nějaký cover od U2. Totálně mě to pohltilo. Za první ušetřené kapesné jsem si pořídila jednoduchý looper a začala jsem si s ním kapelu nahrazovat. Pak jsem taky narazila na Eda Sheerana a řadu jiných hudebníků, kteří hráli s looperem. A tak to zase přišlo samo – v pubertě jsem začala vystupovat i veřejně.
Martine, dá se říct, co tě tehdy na Portě a později na Tereze zaujalo?
ML: Já jdu v tvorbě vždycky po emoci. Po tom pocitu, ze kterýho ti naskočí na rukách husí kůže. Nemám na to žádné výpočty ani kritéria.
Dobře. A jaká ta emoce byla u Terezy?
ML: O tom jsem nikdy takhle nepřemýšlel, ale řeknu ti to přesně. Jako malej jsem miloval Beatles. Dodneška si pamatuju, jak jsem se nořil do jejich hudby a zažíval pocit, že něco je ohromně správně. Dneska je hudby hromada a je všude. Ale tehdy jsem měl pocit, že je všude nad náma. Že má větší smysl. Že to „něco“ znamená, že když hraje hudba, „něco“ se děje. Neumím to popsat lépe. Ale stejný pocit jsem měl, když jsem poprvé slyšel demáč Marka Ztracenýho, Davida Stypky nebo Káti Tiché. Nebo když jsme s Jindrou Polákem začali dělat Jeleny. Je to pocit, který se mi špatně popisuje. Ale zkrátka i v případě Terezy jsem hned věděl, že u toho chci být.
Uvědomila sis vůbec, že jsi právě vstoupila do showbyznysu?
TB: Tak o tomhle jsem vážně nepřemýšlela. Mně bylo všechno jasný. Dělo se to automaticky. Hudba pro mě byla vášeň a láska, takže jsem nepřemýšlela, jestli ji chci dělat. Byl to kus mě. Kluci z Jelenu mi hned nabídli, jestli s nimi nechci jet halové turné. Pro sedmnáctiletou holku, která zatím hrála leda ve studentských klubech a kavárnách, to byl trochu šok. Najednou jsem měla hrát na velkých pódiích pro tisíce lidí. Byl to splněný sen, ale zároveň jsem věděla, že to není jen tak. Přijde mi, že se mi povedlo zůstat nohama na zemi. Věděla jsem, že tohle vytvořili kluci. A že teď záleží na mně, jak budu pokračovat.
Kdybys měla říct jednu věc, kterou z toho turné nikdy nezapomeneš?
TB: Koncert ve Foru Karlín. Publikum mě tehdy neuvěřitelně přijalo. Stála jsem tam jenom sama s looperem, dohrála jsem první písničku a ozval se neuvěřitelnej bordel z davu. Měla jsem husí kůži a říkala si: Dobrý, tak teď už můžu umřít.
ML: Dávka dopaminu!
TB: Něco takového jsem do té doby viděla leda v televizi a na YouTube. A najednou jsem na tom pódiu opravdu stála. Byla to neuvěřitelná euforie. A když mi těch několik tisíc lidí samo od sebe začalo tleskat do rytmu písničky…
To všechno jsou bezprostřední emoce okamžiku. Ve studiu jste ale stáli před tím, že písničky, které fungují s looperem, musíte nějak převést na album. Martine, jak se to dělá?
ML: Tak, že jsme první desku rozhodili mezi několik producentů. Dělal jsem na ní já, Honza Balcárek, ODD a Milan André. Máš pravdu v tom, že když hraje kapela, je to jiné. Ale Tereza už tehdy měla svůj sound. Měla beat, který šel z looperu, k tomu svoji kytaru. Nebyl to žádný kalkul, že bychom něco sáhodlouze vymýšleli. Tereza jen měla luxus, že na prvním albu mohla hledat, co jí nejvíc vyhovuje. Vnímám to jako přirozený proces.
TB: S Martinem jsme ve studiu strávili snad roky. Už od prvního EP jsme pořád hledali, nejdřív jsme museli najít moji barvu…
Moment, co jste museli najít?
TB: Barvu. Já jsem ve studiu nejdřív vůbec neuměla pracovat s mikrofonem a se svým hlasem. Bylo to jiné než na pódiu. Každý pátek po škole jsem se sebrala a jela jsem za Martinem, abych se sžívala s prostředím ve studiu. Hledala jsem, jak zaznamenat svoje zpívání, abych to byla já.
ML: To je taková cesta k přirozenosti. Když přijdeš bez zkušeností do studia, jsi ze všeho vyjevený. Mikrofon! Sluchátka! Áááá! Všechno je nové a to poslední, co z tebe leze, je přirozený zpěv. Představ si špičkového tenistu. Ten se taky po kurtu pohybuje, jako by se tam narodil, ale nenarodil. Je za tím dvacet let dřiny. A to samé platí i ve studiu. Jedna část zpívání je i tohle – oklikou se dostat k tomu, že i v nepřirozeném prostředí se pohybuješ zcela přirozeně a zpíváš tak, jak ti zobák narostl.
Kdyby se mě někdo ptal, jaká je tvoje pracovní metoda, takhle bych tě, Martine, asi popsal, že hledáš přirozenost…
ML: Pro mě je největší pochvala, když si někdo poslechne písničku a pak se mě zeptá: „A cos na tom jako produkoval? Vždyť je to jasný, ne?“ V tu chvíli já si říkám, že je to dobrý. Že se to povedlo.
Co tě, Terezo, v hudebním prostředí překvapilo?
TB: Každý den něco jiného. Ale nejvíc jsem překvapovala sama sebe, když jsem zjišťovala, co všechno je možné. Už když jsme v roce 2018 natáčeli první ípíčko, fascinovaně jsem sledovala Martina a zjišťovala, co jeho práce obnáší. Bavilo mě to všechno společně vymýšlet. Ale až teď u natáčení Lampionů mi přišlo, že jsme ve studiu jako dva parťáci, kteří si dokážou oponovat i se vzájemně podpořit. Ta práce mě bavila. Nikdy jsem si to tak neužila jako teď. A bylo to jako v tom sportu. Taky musíš chodit na trénink každý den. Některé věci nejsou hned, i když to tak vypadá.
A jsme u toho. Z Půlnoci i z Lampionů jsem měl dojem, že na to, jak ty desky natočila mladá holka, zní snad až moc dospěle.
TB: To ti přijde?
U Půlnoci určitě. Že se pouštíš do těžších témat, než bych čekal.
TB: Ale když se kouknu na svoje kamarády, řekla bych, že to jsou témata, která moje generace vážně řeší. I když je třeba nepojmenovávají tak, jako já. Jsou to věci, které v nás jsou, často aniž bychom to věděli.
Nějaký smutek?
TB: Myslím ale, že i radost! Na konci každého smutku je přece světlo.
V titulní písničce nového alba zpíváš: „Život umí bolet a já někdy chci ven.“ To mi přišlo jako síla. Z čeho tyhle pocity pramení?
TB: Všechno je to ze mě. Z toho, co sama i lidi kolem mě prožívají. Starší ročníky nám často říkají, že to máme jednodušší. Spoustu věcí jo, ale na druhou stranu je jiná spousta věcí jinak. Potýkáme se množstvím možností. Jako generace jsme za to vděční – nebo alespoň lidi kolem mě, nechci mluvit za generaci – ale vidíme i spoustu úskalí. Máme za sebe velkou zodpovědnost.
Jak jsi napsala tenhle konkrétní verš?
TB: Lampiony jsou písnička, podle které jsem pojmenovala celé album. Vypráví o odrážení se ze dna. O tom, že odejít není řešení, o tom najít si malé lampiony, které budou pomalu rozsvěcet temnou oblohu. Jde o to se nedat. Pro mě tím hlavním lampionem je muzika.
Jaké to, Martine, je pro producenta z jiné generace, řešit na takovém albu texty?
ML: Tereza měla texty z tak devadesáti procent hotové, už když jsme točili demáče. Působím spíš jako takový ověřovač faktů. Ptám se Terezy, jestli opravdu chce vyjádřit to, o čem zpívá.
TB: Někdy píšu o svých emocích a sama si nepojmenuju, o čem ta písnička vlastně je. Martin mě pak překvapí, když mi to řekne.
Martin ty věci říká tak napřímo, až to člověka občas osobnostně rozvíjí. Vážně zpívám o tomhle?
ML: Zajímá mě konzistentnost toho příběhu. Takhle náročný člověk může být jen na ty nejlepší textaře. Na Davida Stypku, na Jindru Poláka, ale i na Terezu. To, co zpívají, nejsou jenom nějaký kraviny, který se rýmujou. Je v tom nějaká hluboká emoce, která se těžko pojmenuje, ale zrovna Tereza ji umí dát do slov, která jsou obyčejná a civilní, a tak má její písnička vždycky několik úrovní.
Terezo, ty jsi vždycky psala v češtině, nebo jsi měla i klasickou anglickou obezličku?
TB: Asi měla. Když mi bylo třináct, napsala jsem písničku v angličtině. Pak jsem si ale řekla, že čeština je můj rodný jazyk, že ho zbožňuju a líbí se mi jeho hravost.
A hlavně chceš zpívat českému publiku…
ML: Já ještě řeknu, jak to bylo doopravdy, protože to vystihuje, jaká Tereza opravdu je. Měla tuhle anglickou písničku a já jí říkám: „Terez, hele, to je super pecka. Nechceš ji přepsat do češtiny?“ A ona, že ne. „To v žádným případě!“ A odešla.
TB: To jsem vážně řekla? To ani nevím!
ML: No jasně! A potom na další session přišla a říká: „Hele, tak jsem to přepsala do češtiny.“ A tak vznikla písnička Neposloucháš.
Terezin první hit. Proč jsi chtěl po Tereze češtinu?
ML: Zrovna v tomhle případě mi připadalo, že ta písnička bude mít mnohem lepší výpovědní hodnotu, když bude stejně jako zbytek Tereziných písniček v češtině. Terez má ten ohromný dar se přirozeně a jasně vyjadřovat v češtině. Vždyť to u nás má zhruba pět lidí!
Pojďme ještě chvíli mluvit o albu Lampiony. Jaké jsou další příběhy toho alba?
TB: Je tam logicky hodně vztahových písniček. Teď žiju na koleji, protože v Ústí studuju hudbu, a tam se odehrává spousta příběhů. Jsou tam moje zpovědi ohledně lásek, ale vedle toho i písnička Chybíš, která je o mojí babičce, která odešla ze dne na den. A o tom, že tohle člověk nikdy nečeká. A jak prožívá první ztrátu někoho blízkého, když je dospělý. Babi byla jeden z nejmilovanějších lidí, které jsem tu měla. Ani pořádně nevím, jak ta písnička vznikla, myslím, že tak během pěti minut…
Jsem rád, že se teď nemusím ptát, co se stalo 23. listopadu, o kterém v té písničce zpíváš. Je pro tebe těžké dávat do písniček takhle osobní věci? Natolik se posluchačům otvírat a od novinářů potom poslouchat takové otázky?
TB: Asi jo. Neumím dělat věci jen tak na oko.
Je to tak, Martine?
ML: Je. A je to moc příjemný.
Jak se do nahrávky promítlo, že od letošního roku nově vystupuješ i s kapelou?
TB: Nápad, že budu mít kapelu, vznikl až na základě nových písniček. Krabička už mi přestala stačit. Už když jsem je psala, jsem v nich slyšela, co budou hrát bicí a co basa. Dokonce jsem tam slyšela i ten orchestr. Když jsem nové písničky přinesla Martinovi, říkám mu: „Asi to budeme muset natočit s kapelou… nebo muset. Já to vlastně chci natočit s kapelou!“ Zase se to samo vyvinulo, ani nevím jak, a najednou jsem zkoušela s kapelou na letní sezónu.
Jaké to je?
TB: Zjistila jsem, že když na pódiu nestojím sama, tak to skutečně je trochu úleva, když se nemusím o všechno starat já. Všechno můžu víc prožít, komunikovat s lidma. A navíc i to ježdění dodávkou na koncert má jinou atmosféru. Ale že za sebou budu mít kapelu, jsem si nejdřív neuměla představit. Musela jsem k tomu dojít skrze ty skladby a zjistit, že to chci.
ML: Tobě totiž nikdo neřekl, jak je těžký hrát sama s looperem. Já si myslím, že u Terezy ta kapela poprvé zarezonovala, když měli svůj poslední koncert Mandrage a místo Víti Starého tam hostovali různí zpěváci. Tereza zpívala Kristýnu. Já stál pod pódiem, poslouchal ji s tím rockovým doprovodem a říkal si: „Tak to je pecka!“ Když Tereza přišla, že na druhou desku chce kapelu, hned se mi to spojilo. S Mandrage to fungovalo a bylo to skvělý – jasně, pojďme udělat album s kapelou.
Na začátku jste říkali, že album Půlnoc bylo hledání. Co má být v životě Terezy Balonové album Lampiony?
TB: Já to přenechám, Martine, nejdřív tobě. Fakt mě zajímá, co na tohle odpovíš.
ML: Řeknu to osobně, jak to cítím. Celou spolupráci s Terezou beru jako ohromnou zodpovědnost. Je tu výjimečná holka, která krásně zpívá, fantasticky hraje na kytaru, píše texty, které mají hlavu a patu. A jsem přesvědčený, že ten, kdo je uslyší, toho obohatí. Cítím zodpovědnost tomuhle fenoménu pomoct mezi lidi. A mám pocit, že když se to mezi lidi nedostane, tak o něco přijdou.
TB: Wau. Tak to jsem možná měla mluvit první. Pro mě jsou Lampiony poslední rok a půl života. Kus mě. Je to mnohem osobnější než album Půlnoc, kde byly i čtyři roky staré písničky. Je to aktuálnější. Všechno jsou to současné příběhy. Nechala jsem na tom albu velký kus sebe.
Track by track
Já budu říkat názvy písniček, vy říkejte, co vás první napadne.
1. Lampiony
TB: Písnička o zvedání se ze dna. Vždycky je nějaký světýlko, lampion, co nám posvítí ve tmě.
2. Sklenka
TB: Prožívala jsem v posledním roce jednu hodně velkou lásku. A ta písnička je o odchodu. Toho člověka vidíš každý den. A najednou nevíš, jak se má, ani jak mu je.
ML: Ultimate breakup song.
3. Bloody Mary
TB: Stejné téma odlehčeně. Nebylo to asi ok, ale byla to jízda. Připíjím si na to.
ML: Čeho všeho je ženská schopná.
4. Neděle
TB: Prostě neděle. Pohoda. Je krásný, když venku prší.
5. Chybíš
TB: Babička.
6. Ještě žijeme
TB: Píseň o tom, jak jsme občas zbytečně zrychlený. Ale tahle písnička je taky dost o mně. O zrychleným světě. Jak často utíkám sama před sebou tím, že si dávám plný kalendář. Vidím, že přesně to dělá spousta lidí kolem mě.
7. Vodopád
TB: Moje oblíbená. Tahle je o tom, co je ženská schopná.
ML: Motörhead!
8. V ozvěnách
TB: To je hodně osobní výpověď. Souvisí s Lampiony i další písničkou…
9. Tažní ptáci
TB: Možná je tvoje životní situace špatná, ale je ok, že se to děje. Písnička o tom… že je důležitý se z toho nepodělat.
ML: Je dobrý vidět, že mladý lidi prožívají i jiný věci než ty, co dávají na instáč.
10. Na viděnou
TB: Složily jsme ji s Káťou Tichou u ní v bytě. Nalily jsme si sklenku vína a byla to taková pohoda, že jsme to napsaly hned.
ML: Mám rád to kytarový sólo Míry Malíka, je to plyšovej Jimmi Hendrix.