V karavanu vedle pověstné „tlusté paničky“, jak se přezdívá jednomu z největších pódií v Evropě, je vedro k padnutí. Dveře rozrazí baskytarista Alessandro Venturella, který se na pódiu mění ve Vmana, a u ochranky si okamžitě objedná větrák. Jediný britský člen americké kapely je zvyklý říkat věci na přímo. Působí razantně, ale pohodově. Jen když se přiblížím zakázané oblasti, přejede si palcem přes krk a zavrtí hlavou. Vím, co to v řeči spolků znamená. A když k tomu přičtu, že má po rodičích italskou krev, raději zabrousím jinam. Vmanův hudební příběh je totiž zajímavý sám o sobě.
Sedíme v karavanu hned vedle hlavního pódia, kde právě hrají Architects a vy na to půjdete po nich. Jaký je to pro vás pocit, ještě před pár lety jste jim dělal pódiového technika…
My jsme spolu v podstatě vyrostli. Hráli jsme v různých kapelách. Když se ta moje rozhodla, že už nebude pokračovat, zjistil jsem, že dělat technika je pro mě lepší práce. Přirozeně jsem začal pracovat pro Architects – už tehdy jsme byli kámoši. Teď už se známe, kolik? Dvacet let!
Jak jste se z britského technika rockových kapel stal členem jedné z nejslavnějších na scéně? To je docela velký skok.
Jako technik jsem se postupem času poznal i s Jimem, kytaristou Slipknot. V roce 2008 jsem s nimi odjel turné, tehdy jsme se poprvé pořádně seznámili a sblížili i po lidské stránce. S Jimem jsme si tehdy zkrátka docela sedli. Mám totiž základy a vzdělání v klasické kytaře a tenkrát jsem mu během turné ukazoval a přehrával pár věcí. Asi se mu to líbilo. Později mi věnoval i kytaru a docela jsme se skamarádili. Když jsem o několik let později byl na turné s Mastodon, zavolal mi, že pro Slipknot shání basáka. Ptal se mě: „Nevíš o někom, koho by to zajímalo?“ A já okamžitě odpověděl: „Beru to.“
Takže jste si o to přímo řekl?
No, oni se tehdy zkrátka snažili najít do kapely někoho, kdo by jim vyhovoval, a docela s tím bojovali. Jima nějak napadlo, že osloví mě. A to přestože jsem nebyl žádný basák, ale kytarista!
Bylo těžké se přeorientovat?
No to vůbec, doma jsem basu normálně měl, nahrával jsem basové party na různé nahrávky. Jediný rozdíl je, že musíte přejít z většího rozsahu na menší a musíte mít větší výdrž, abyste zvládl na basu odehrát celý koncert. Větší problém byl, že když mi Jim zavolal, byl jsem v Austrálii.
Slyšel jsem, že jste si musel na konkurz půjčit basu a opustit turné…
Dělal jsem tehdy s Darrenem, bráchou Troye z Mastodon, dokonce jsme v té době spolu žili v Atlantě v jednom domě. Položil jsem ten telefon a říkám: „Do prdele, potřebuju basu!“ A on byl tak skvělej, že mě vzal do skladu nástrojů Mastodon, vzali jsme jednu z Troyových baskytar a já s ní odletěl do Los Angeles na konkurz. A zbytek už je historie.
Co to člověku udělá s psychikou, když celý život pracuje pro různé kapely jako technik a najednou se stane členem jednoho z nejslavnějších metalových bandů světa?
Já nikdy neměl problém postavit se před lidi a hrát. Myslím, že jsem díky Slipknot konečně přišel na to, kdo jsem. Mám úplně jinou náturu než kdokoli jiný, kdo v téhle kapele v minulosti byl, nebo je. Tahle část mojí osobnosti se nezměnila – prostě vždycky řeknu, co si myslím, a moc neřeším následky. Když jsem se Slipknot začal hrát, soustředil jsem se na to, abych nedělal ostudu a dobře posloužil hudbě, která vznikla, než jsem do kapely přišel. A teď se pokládám do muziky, na které se jako člen kapely můžu podílet. Všechno beru přirozeně.
Co pro vás vůbec Slipknot jako pro muzikanta znamenali, než jste s nimi začal sám hrát?
Vyrostl jsem na heavy metalu. Vždycky to byla hudba mého života. V době, kdy vyšlo první album Slipknot, jsem se mnohem víc zajímal o techničtější death metal. Poslouchal jsem kapely jako Cryptopsy nebo Morbid Angel. Když jsem si poslechl Slipknot, hned jsem věděl, že tohle je něco úplně jiného a že to se mnou něco dělá. V té době vylezla spousta nových kapel, ale Slipknot byli úplně jiní než všichni ostatní. V hudbě kombinovali tehdy současný metal, ale zároveň používali prvky, jako jsou rychlé dvojšlapky nebo rychlé blast beaty. V tom to bylo blízké hudbě, kterou jsem sám poslouchal a vycházel z ní. Dá se říct, že mi první album Slipknot změnilo pohled na metal. V té hudbě bylo, co jsem měl rád, a přitom jinak.
Když mluvíme o technickém metalu. Vy se Slipknot nepoužíváte click track, ale všechno hrajete stoprocentně naživo jako kapela…
Já s metronomem hraju rád a nemám s tím problém, dělal jsem to celý život. Ale Slipknot jsou prostě kapela a hrajeme organicky. Když máme chuť se držet zpátky, tak to společně uděláme, když se do toho chceme opřít, tak do toho tu energii narveme. Je skvělé to mít v sobě přirozeně. Když jsme měli dlouho pauzu, po které jsme se pak sešli a začali znovu hrát, hned všechno zacvaklo. Okamžitě nám to fungovalo. A to je přesně to, co se nedá nacvičit z not nebo zahrát s clickem. To získáte jenom tím, že s kapelou hrajete dlouho a dobře se znáte.
Pamatujete si váš první koncert se Slipknot?
No jasně. Hráli jsme v Kalifornii, bylo to super. Měl jsem jediný problém, soustředil jsem se, abych zahrál všechny písničky správně. Snažil jsem se u toho hýbat, ale moc mi to nešlo, protože jsem chtěl všechny party zahrát správně. Ale to je tak vždycky – když hrajete v kapele, musíte dělat spoustu věcí a trochu si to užívat. Ale taky záleží na tom, co jde ven z beden. A já nechci, aby z nich šel bordel. Ve svém odposlechu mám jenom sebe a Jaye, bubeníka. A musíme hrát přesně, jinak by mi jeblo.
Se Slipknot hrajete už deset let. Co je na tom z pohledu muzikanta nejlepší?
Když jsem se ke kapele přidal, zjistil jsem, že se pořád hudebně vyvíjí. S věkem se člověku mění hudební vkus. Když přijdu domů, ještě pořád si rád pustím heavy metal, ale zároveň mě baví spousta progresivní hudby. Je mi jasné, že Slipknot nikdy nebudou hrát progresivní metal. Ale nějaké vlivy do nových skladeb vnášet můžu, stejně jako všichni ostatní z kapely. Nefunguje to tak, že jeden chlápek napsal písničku a my ji všichni museli hrát, jak on chce. Na té hudbě pracujeme všichni a pořád se vyvíjí, Slipknot jsou kapela.
Teď se budu snažit vyhnout zakázaným otázkám.
No…
Ale vám teď skončila smlouva s RoadRunner Records. Jak to s kapelou vlastně je? Jaké máte plány?
My jsme nikdy žádné velké plány neměli. Co tahle kapela dělá? To, co jí připadá správné a pro všechny pohodlné. Máme pravidlo, že se nikdy do ničeho netlačíme. A díky tomu se můžou Slipknot vyvíjet přirozeným způsobem. Třeba přišel covid. Neměli jsme co dělat, tak jsme si řekli: „Hele, tak něco natočíme, ne?“ A tak jsme udělali album The End, So Far. Covid způsobil spoustu problémů v logistice, sejít se v devíti lidech v jednom studiu nebylo jen tak. Ale nakonec díky němu máme desku, na kterou jsem stoprocentně hrdý.
Takže jste kapela, která moc neplánuje…
Jasně. Teď jsme třeba na turné. Evropa pro nás byla vždycky skvělá. Udělali jsme nový setlist, přidali něco čerstvého a pomalu to prozkoumáváme. Děláme nějaké změny skoro každý večer. A tak to s námi vypadá. Máme se dobře, děláme, co umíme.
Jaký byl včerejší koncert?
Bezvadný!
Teď bych opravdu potřeboval položit zakázané otázky…
Nedělejte to.
Ok. Tak se zeptám, jaké to je být na pódiu právě se Slipknot?
Skvělé – stejně jako v zákulisí je v tom neustálá interakce. Když kouknu nad sebe, vím, že tam bude Clown. Že když kouknu naproti, bude tam Jim. Když kolem sebe máte někoho, kdo si to hraní opravdu užívá, je to vždycky potěšení. A tohle ta kapela má. Jsme v pohodě. Jediné, co mě štve, že bohužel nosím brýle. To znamená, že když jsem na pódiu, moc nevidím publikum.
Ještě máte masku…
No navíc. Ono se to nezdá, ale člověk toho musí na pódiu řešit docela dost. Lidi si myslí, že je to lehké, ale v uších máte in-eary, na hlavě masku, je vám horko, cítíte se stísněně a máte na všechno horší výhled. Ale naštěstí je to naše publikum i dost dobře slyšet. Takže to není žádná tragédie.
Když mluvíte o maskách, kvůli nim se vám posmíval Machine Gun Kelly, který tady na Rock for People vystoupí jako headliner den po vás.
Jo, tenhle…
Co vy na to?
Že tohle není můj svět. Někteří lidé vytváří problémy z ničeho. Tím je zbytečné ztrácet čas.
Možná tenhle přístup máte také proto, že jste britský muzikant. Jaké to pro vás je, být v americké kapele?
Docela normální. Podobně to mají třeba Tool, kde hraje na basu Justin, který je taky z Británie. Poznali jsme se díky Slipknot a připadalo mi skvělé, že i když s nimi je už od devadesátých let, stačí, aby promluvil, a poznáte, že je Angličan. Vždycky si s ním rád pokecám. Řekl bych, že jako Britové máme trochu jiný přístup k věcem. Mám rád, když se všechno řeší napřímo. Nerad chodím kolem horké kaše. Jestli máme, kurva, problém, tak ho, kurva, pojďme vyřešit. Některým lidem může chvíli trvat, než to přijmou. Ale teď už v kapele všichni vědí, že to je součást mojí osobnosti, a nikoho to moc nešokuje.
Takže se v kapele nehádáte?
Ale jo. A máme na věci různý názor. Ale jde o to, jak na něj kdo reaguje. Že každý děláme věci po svém a vzájemně se respektujeme. Když třeba napíšete nějakou muziku. A někdo jiný vám k tomu řekne: „Hele, měli bychom to udělat takhle…“ Nejsem z prostředí, kde je běžné poslat někoho do hajzlu, protože se vám nelíbí jeho názor. I když nesouhlasím, radši řeknu: „Zkusíme to a uvidíme, jestli to funguje.“ I když ten názor stojí za hovno, proč ho nezkusit. Člověk by měl být fér. A v kapele by měl mít každý šanci se prosadit.
Takže ve Slipknot máte demokracii? Neřídí to celé Corey?
Do značné míry máme. Nakonec samozřejmě někdo musí rozhodnout. Tak jako v každé kapele na světě. Ale když jsem přišel do Slipknot, řekli mi: „Tady jsou písničky, koukej se je naučit, jak jsou, a takhle je hraj.“ Teď je to: „Hele, napsal jsem písničku. – Tak si ji poslechneme a zkusíme zahrát.“ To je docela vývoj! Jsem zvědavý, co ještě přinese.
Slipknot na Rock for People
Jezdí k nám docela pravidelně a každá show je na úrovni, ovšem to, co předvedli na Rock for People, bylo famózní.
Po vizuální stránce byli oproti samostatným koncertům poněkud minimalističtí, vystačili si s efektní hrou barevných světel, nasvíceného kouře a, až na konkrétní odpudivé výjevy hned na začátku, s projekcí abstraktních obrazců. Nechyběly ani ohnivé jazyky šlehající z plamenometů. Kostýmy v podobě dobře padnoucích černých uniforem zdobených typickými „S“ a čísly jednotlivých členů, k tomu většina masek v bílé barvě, udělaly ze všech osmi muzikantů upravené metalové elegány, i když pořád ještě dostatečně zlé a trochu děsivé.
Co je třeba vypíchnout, je zvuk. U metalových kapel, které to nekompromisně sypou do lidí, je vždycky lepší zvuk v hale, kde je krásně uzavřený, duní, pulzuje, vykresluje zřetelné tóny, zatímco venku je slabší, odnáší ho vítr, roztéká se do nekonečného prostoru a tím ztrácí na síle. Zázrak! Slipknot měli zvuk rozhodně silnější než v hale. Natriggerované bicí tak nakopávaly, až měl člověk pocit, že mu to jejich dunění mění rytmus tlukotu srdce, kytary a basa nádherně čisté a čitelné, zpěv naprosto srozumitelný a krásně posazený do muziky.
A byl téměř perfektní, přestože se zpěvák a zároveň hlavní postava kapely Corey Taylor v průběhu vystoupení omlouval za svůj hlas. Kdyby nic neřekl, nikdo by nic nepoznal. Oproti předchozím tuzemským koncertům opět ubral na machistických průpovídkách. Možná už si uvědomil, že mu stačí jen sebevědomý postoj a beze slova se významně rozhlížet a lidi šílí, stačí zvednout ruku a každý ví, co má dělat. (Liv Boková)