„Dobrý, jsem docela spolehlivá,“ ucedí Rozálie na otázku, jaké to je dělat teď sama sobě i manažerku. Na nové album si vzala pilu, postavila kapelu a rozhodla se vyprávět jeden milostný příběh od začátku až do konce a hlavně se vším všudy. Povídáme si o českém šoubyznysu, spolupráci s Adrianem Rassem, za kterým vtrhla do šatny jako bláznivá fanynka, i cestě k hudební svobodě.
S prvním albem se vám povedlo zazářit – na Universal Music se zjevila holka s harmonikou jménem Rozálie. Už tehdy jsem si říkal: Jak na tohle asi naváže? A hned na úvod musím přiznat, že mě vaše album Láska, hlína, rýč příjemně překvapilo, navíc si ho vydáváte sama. Jak jste k němu přistoupila?
Já si ale nahrála nezávisle i to první album Korzetiér! Jenže jsem si tehdy myslela, že potřebuji vydavatele, takže jsem tu nahrávku začala nabízet. Universal music po tom skočil hned. Vzali to tak, jak jsem to nahrála. Nic nechtěli měnit a to mi imponovalo. Přišlo mi, že mě berou, jaká jsem. Ale samozřejmě se časem ukázalo, že když ptáčka lapají, krásně mu zpívají. Na druhou stranu nevím, co jsem čekala, když jsem podepisovala smlouvu právě s tímhle velkým vydavatelstvím. Samozřejmě to bylo vábivý, přitáhnou vás na to, že z vás bude hvězda. A kdo by nechtěl být hvězda? Že jo!
Ale?
Ale pak mě přirozeně chtěli začít trochu tvarovat. Posouvat, abych konečně začala spadat do těch playlistů. Aby moje písně zněly tak, že je lidi nebudou přeskakovat. Jenže já písničky nedělám s vidinou toho, aby je lidi nepřeskakovali. A tak se ukázalo, že se v představách míjíme. Chtěli mě logicky dostat k většímu okruhu posluchačů. Třeba tím, že bych se trochu přizpůsobila současnému zvuku. Jenže to už by byl nějaký kompromis a ty já prostě nedělám. Brzo pochopili, že ze mě ovečku neudělají, protože jsem beran. Takže jsme se dohodli, že se v dobrém rozloučíme.
Vidíte, mě na vaší první desce zaujalo, že zníte úplně jinak. Jaké jste zažila prvotní reakce na vaše písničky? A překvapily vás něčím?
Mě překvapilo, že se vůbec někomu líbily! Teď tu sedíme a vy mluvíte o tom, že se zjevila Rozálie a zazářila. Nevím, jestli se něco takového vůbec stalo, ale já s tím každopádně nepočítala. Dlouho jsem váhala, než jsem ty písně vůbec nahrála. Od začátku pro mě bylo docela těžké se takhle odhalit. Byla jsem z toho nervózní, ale nakonec asi zafungovalo právě to, že je to upřímné. Že se za nic neskrývám a prostě zpívám, co si myslím, nebo spíš tedy cítím. Ohlasy jsem měla a mám krásný, ale asi málokdo za vámi zajde a na rovinu vám řekne: „Ty máš ale debilní písničky!“
Umím si představit, že ty vaše mohly někoho pohoršit.
Jo takhle. No to jo… Ale to se taky úplně nedozvím. Stává se to spíš na koncertech, kde k tomu vyprávím příběhy, které jsou leckdy drsnější než písničky samotné. Ale vlastně i tam to lidi nakonec stejně nějak přijmou. A to na napříč generacemi. Jsem sice sprostá, ale ten můj hlásek asi působí tak nevinně, že kompenzuje i drsná slova. Nedávno jsem hrála v Leteckém muzeu v Mladé Boleslavi, kam přišli padesátníci, šedesátníci. Všimla jsem si v publiku několika paní, které se při jednom inkriminovaném slově ušklíbly a tu a tam se pohoršeně zasmály. Obávám se, že i je jsem si nakonec získala. Vždyť je to jenom sranda. Všichni poznají, že je to vtip.
Vás každopádně provokovat baví. Jinak byste na loňské Anděly nepřišla oblečená v pytli.
Jo, to sice byla provokace, ale zároveň měla svůj význam. Jednak jsem chtěla vyzkoušet, jestli je pravda, když mi říkali, že mi to bude slušet, i když si na sebe vezmu pytel. A taky jsem se tou dobou seznamovala s pojmy jako fast fashion a slow fashion a začínala se zajímat o udržitelnost. Tak jsem se to rozhodla nějak propojit. Bavil mě celý ten proces, od shánění pytle v holešovické tržnici až po vyrábění recyklovaných bot. I když to pak spousta lidí vnímala, že si jenom dělám PR.
Pozornost bulvárních médií a fotografů jste rozhodně vzbudila.
Myslím, že jsem vám pořád neodpověděla na tu úvodní poznámku, co jsem si počala se zjevením Rozálie. Já teprve postupně zjišťuju, co to všechno obnáší. A jak vůbec funguje ten svět kolem. Já tím byla opravdu úplně nepoznamenaná. Vůbec jsem neznala tuzemskou hudební scénu. Nebo nějaké ceny. A co všechno to obnáší a že spousta lidí na ceremoniál opravdu chodí kvůli tomu PR, aby je někdo vyfotil v nějakých šatech.
A bylo v tom ještě poznávání světa šoubyznysu nebo už kus jeho kritiky?
To já ani nevím. Jak jsem říkala, měl to být hlavně fór. Rozhodně jsem nechtěla nikoho moralizovat – probůh! Ale tak jako jistý výsměch v tom samozřejmě byl. Mimochodem to, co se říká o pytli, je vlastně nesmysl, je to naopak, protože pytel ve skutečnosti sluší úplně každému. Pod něj se schová úplně všechno, takže jsem se mohla klidně nacpat a nemusela držet diety. Nicméně jsem obecně ráda středem pozornosti, ale že to strhne takovou pozornost, to jsem nečekala.
Dá se vaše krátká zkušenost s českým showbyznysem srovnat s vaší zkušeností z cirkusu?
Uf, to teď nevím. To jsou úplně jiné světy. V cirkusu nás bylo sedm a jedna manažerka. Všechno jsme si dělali sami. Stavěli jsme šapitó, připravovali scénu, trhali lístky, byli za barem, který jsme sami doplňovali i vypíjeli. Možná tam jsem se naučila nějaké samostatnosti. Když jsem podepsala smlouvu s velkou firmou, vábilo mě, že se o mě někdo postará a potáhne mě, ale zjistila jsem, že nakonec je stejně všechno na mně. Že já jsem stejně ten hlavní iniciátor, co navíc musí mít všechno pod kontrolou. Taky mi došlo, že popová hvězda být nechci a ani nemůžu, protože takovou muziku nedělám.
Říká se, že cíl popu je posluchače ukolébat – potěšit a příliš nevzrušit. To na vaši hudbu příliš nesedí.
Tam platí spíš nepotěšit a vzrušit. Uvědomila jsem si, že žiju v jiném světě. A to, co potřebuji, jsem si v tuto chvíli schopna zařídit sama. Universal je hodně specializovaný na online prostředí, streamovací platformy, YouTube a prodej… produktů. Oni tak dokonce i nazývají svoje umělce, což mi přišlo taky vtipný. Najednou jsem totiž taky byla produkt, něco jako šampon… Zrovna nedávno jsem někoho z Universalu potkala a posteskl si, že jsem byla dobrý produkt! Ale samozřejmě toho pro mě taky dost udělali, takže stěžovat si na ně úplně nemůžu a ani nechci, všechno je, jak má být.
Přišlo i: Rozálie, potřebujeme hit?
Taky. A začalo to hned, jen co vyšlo první album. Hned se mě ptali, jestli už mám nové písničky, kde je budu nahrávat a že tady je třeba tenhle producent… Příliš velkej tlak to na mě byl. A zase musím zopakovat, že nevím, co jsem si jako myslela! To je přece jasný, že když se rozhodli mě zastupovat, že budou chtít, abych pokračovala, abych se rozvíjela, abych nahrávala. Na mě, když někdo vyvine tlak, tak se prostě zaseknu. Já čekám, až ty písničky přijdou za mnou!
Nemůžu přece jen tak něco splácat, že jo?! Nejdřív si musím prožít nějaký příběh, abych z něj pak mohla čerpat. A ze schůzek s agenturou mě bohužel žádný nový písničky nenapadaly.
Co jste tedy musela prožít, abyste natočila druhé album?
No zase další lásku. Nedávno jsem četla ozhovor s Jamiem Cullumem, který říkal, že na první album má člověk celý život. A na ta další už je vždycky pod tlakem času nebo okolností. Já na Korzetiérovi zužitkovala spoustu příběhů poskládaných z několika let. Teď jsem během těch dvou let stihla prožít jen jeden milostný příběh. A co s tím, aby to nebyla nuda? Tak jsem se toho rozhodla využít a tu desku pojmout od začátku do konce jako ucelené vyprávění. Od prvotní zamilovanosti přes krize, rozchody, návraty až k úplnému konci. Až po tu hlínu.
Skládala jste písničky průběžně, nebo album začalo vznikat z nějakého konkrétního impulsu?
Průběžně. Možná to sice působí pohřebně, ale na začátku alba jsou to opravdu zamilované písničky, které jsem napsala tak před rokem a půl. V každý písni se zrcadlí přesně ta situace, ve které jsem se zrovna nacházela. Písničky přicházely jako vždycky, během nějakého emočního vypětí. Na rozdíl od písniček v Korzetiérovi jsem už ale rovnou přemýšlela v aranžích. Už jsem netvořila jen pro sebe a pro držky, rovnou jsem si hrála s představou, jaký nástroje to můžou doplňovat. Chtěla jsem to mít hudebně pestřejší. Asi to souvisí s tím, že jsem sama začala poslouchat i jinou muziku.
Právě to mě na albu příjemně překvapilo, že nejste omezena jen na harmoniku. Že je vlastně kapelní. Kdy jste se k tomu rozhodla a jak jste sehnala muzikanty?
Když jsem měla dost písniček, poslala jsem je Honzovi Balcarovi, se kterým jsem natáčela už první album. A protože se mi s ním pracovalo krásně, těšila jsem se, že v tom budeme pokračovat. Jenže se do toho ještě přimíchal Adrian Raso, toho možná znáte, to je kanadský kytarista. Hrával a nahrával třeba s rumunskou dechovkou Fanfare Ciocărlia. Znáte ho?
Samozřejmě jsem si ho před rozhovorem googloval. Překvapilo mě, že má muziku v Boratovi nebo Hotelu Bělehrad a další slušné záseky. Jak se připletl do natáčení vašeho alba?
Spíš jsem se připletla já. Asi před deseti lety tu měl v Paláci Akropolis koncert právě s Fanfare Ciocărlia. Máma mě na jejich koncerty vodila odmalička. Tentokrát přijeli s novým albem, které s nimi natočil právě Adrian. Mně bylo osmnáct, byla jsem úplně nadšená, protože Adrian je navíc… no prostě krásnej muž. Takový Johnny Depp s kytarou. No zkrátka jsem za ním jako bláznivá fanynka naběhla do zákulisí, že chci podepsat plakát. On mi ho samozřejmě s radostí podepsal a zeptal se mě, jestli mu neporadím, kde je v Praze nějaký dobrý obchod s absintem. Řekla jsem po pravdě, že o tom moc přehled nemám, ale že mu to zjistím a napíšu. A tak jsme si vyměnili kontakt, já mu poslala pár adres obchodů s absintem a tím to skončilo.
Ale neskončilo…
Asi po osmi letech, když jsem vydala první album, se mi najednou sám ozval. Psal, že se mu líbí moje tvorba, že mi fandí. A já jsem neváhala a drze mu odpověděla, že jestli je to pravda, tak spolu pojďme něco udělat, ne? Nadšeně reagoval, že do toho hned jde. A že mi bude rád produkovat celou desku. Chvilku jsem o tom uvažovala, ale pak jsem se rozhodla, že to zas ne. Že úplně takhle nechci svoje písničky svěřit nikomu. Tenhle příběh jsem musela vyprávět sama. A věděla jsem, že chci být sama tím šéfem. Nebo vlastně šéfovou, tak mi začali říkat ve studiu. A to jsem je o to ani nežádala…
Takže chudák Adrian Raso vám chtěl produkovat album, ale vy jste mu to neumožnila. Jak to bral?
Myslím, že jsem mu to vysvětlila velmi kulantně. I když nevím, já jsem taková prořízlá huba… a v tomhle případě jsem mu to ještě navíc musela vysvětlit v angličtině… takže vlastně nevím, jak to vyznělo, třeba úplně šíleně. Každopádně jsem se mu pokusila vysvětlit, že se teď sama potřebuji rozvíjet v aranžování a že si chci celý koncept vymyslet sama. A že budu ráda, když spolu natočíme tři písničky. Nakonec mi pomohl se dvěma. V titulní Láska, hlína rýč vymyslel aranž a má tam sólo. Pak jsme spolu pracovali ještě na aranži k písničce Toxická. Ale ukázalo se, že Adrian je opravdu umělec s velkým U, takže mu mimo jiné taky všechno dlouho trvá.
Větší umělec než vy vůči velkému vydavatelství?
Řeknu to takhle. Kdybych čekala ještě na tu třetí písničku, tak to album vydám třeba za dva roky. Setkali jsme se pak během prázdnin v Berlíně, kde míchal album pro Fanfare Ciocărlia. A tam mi říkal, že tím, že jsem ho odmítla, jsem mu způsobila… něco jako trauma.
Soudě podle vašich písniček, to je snad standardní věc, kterou chlapům děláte, ne?
Ne, to snad ne, to bych nerada. Vždyť ta druhá deska je zamilovaná, oddaná…
Ale zpátky k Adrianovi…
No, jenom mi chtěl vlastně říct, že ho to překvapilo. Že mu ještě nikdo takhle upřímně podobnou věc neřekl. Ale on je obrovský srdcař a je vtipnej, takže to vzal s humorem. Úžasnej, inspirativní člověk. Doufám, že budeme spolupracovat i dál. Pořád jsme v kontaktu, desku mi i chválil. Myslím, že to dopadlo, jak mělo. A mám velkou radost, že se na desce motiv jeho kytary objevil. A taky že zůstal jenom jedním z motivů, že v tom stylu není celé album.
Ono je tam toho zvukově hodně. Překvapilo mě, že hned v prvních skladbách slyšíme třeba i theremin. To není úplně standardní nástroj.
To ale není theremin, i když si to myslí spousta lidí. To je pila!
Jako opravdová?
Jo. opravdová.
Jak k tomu došlo?
Mně totiž zvuk pily evokuje cirkus. Když jsem pracovala v cirkusu, měli jsme jednoho člena ansámblu, který si vždycky po představení sedl k ohni a hrál na rezavou pilu. Ten zvuk mi odjakživa nahání husí kůži, miluju ho. Má v sobě tolik melancholie a pro mě teď už i nostalgie, protože se pojí s mou vzpomínkou na cirkus. Musel tam být, protože to album má v podstatě cirkusovou kostru. Našla jsem totiž paralelu cirkusu a vztahu, kdy vlastně... Teď nevím, chcete ji říct úplně celou?
No jasně. To je zajímavější, než nějaká paralela cirkusu a šoubyznysu, co jsem po vás chtěl před chvílí.
Dobře. Vnímám to tak, že když do vesnice přijede cirkus, začne se stavět šapitó, všichni jsou plni očekávání, natěšeni a to je jako ta zamilovanost. Stavíte základy šapitó jako základy vztahu. Pak začnou ta představení, velká show, velká láska, jenže představení se hraje pořád dokola, až vás to omrzí. Takže sbalíte šapitó, cirkus odjede a na louce zůstane po šapitó jenom takový ten kruh zaschlé trávy. A mně přijde, že když vztah skončí, tak z něj vlastně taky zbyde jenom takovýhle flek na duši. Prázdné místo v srdci. Popisuju samozřejmě svůj případ vztahu, jak vztah vnímám já, ten totiž v podstatě vždycky končí tou zamilovaností. Takže proto má moje album cirkusovou předehru s pilou. A proto se i na závěr přidá celá rozladěná cirkusová kapela.
Dotýkáte se něčeho, co napsal Josef Vlček v recenzi v minulém Headlineru: Rozáliiny srdceboly bychom si snadno dokázali představit v atmosféře téměř sebevražedné. Jenže takhle vzniká pocit „trpím, ale žiju, možná mi to dělá dokonce dobře“. Je to tak?
Já ráda trpím.
Nebudou se teď vaši budoucí partneři bát, že se stanou jen objekty vašich písní?
Snad ne… I když ten poslední vztah třeba skončil tragicky, láska, která v něm byla, se podle mě nikdy úplně nevytratí. Jenom se staly nějaké okolnosti, které způsobily, že jsme spolu nemohli dál pokračovat. Vztah skočil, ale díky tomu albu ta láska žije dál. A to je krásný, ne?
Možná to krásné je, ale občas by na to třeba člověk rád zapomenul. A to platí i pro vás, vždyť o tom teď určitě budete zase na koncertech povídat pořád dokola…
Já na nic ale zapomínat nechci! Já už to přijala, to trápení si zpracovala. A teď už je to pro mě jenom jeden z dalších příběhů, které jsem za život posbírala.
Neudělala jste z toho taky trochu produkt?
No to zní strašně! Tak bych to rozhodně nenazvala. Já prostě taková jsem, čerpám inspiraci z lásky a ze vztahů. Takže o nich asi budu mluvit i dál.
Co si počnete, až jednou tu lásku skutečně najdete?
Vždyť tady to taky vypadalo, že jsem ji našla. A jak to nakonec dopadlo dobře!
Seznamte se
Rozálie (*1997, Praha) je česká zpěvačka, herečka a akordeonistka, která zaujala syrovými šansony s cynickou romantikou. V roce 2022 vydala debutové album Korzetiér u labelu Universal Music. Nominována za něj byla na Objev roku v Cenách Anděl i Slavících. Loni na něj navázala deskou Láska, hlína, rýč, kterou natočila ve vlastní produkci a sama si ho i vydala. Album sleduje emocionální cestu jednoho vztahu od zamilovanosti až po rozchod a získala za něj skvělé recenze. V roce 2025 plánuje vystupovat sólově s harmonikou i s celou kapelou.