Proč?
Boris Carloff: Protože jsem chtěl, aby vznikla konzistentní deska. A na té přece nemůžou být najednou tvrdé riffy, hiphopové vlivy a do toho náhle americká písničkářka, která zahraje dva songy starým způsobem, který už všichni stokrát slyšeli. To mi nedávalo smysl. Chtěl jsem natočit album kapely, která má názor, ne že jí zrovna nějak stylově vyšly písničky a poskládala je za sebe.
Saša: A je pravda, že i z těch mála songů, které jsem na tohle album složila jen s akustickou kytarou, ve výsledné podobě žádná akustika nehraje.
Boris Carloff: Pamatuju si, jak jsem seděl v Chorvatsku a psal jsem si s Romanem. Říkal jsem mu: „Ty vaše country desky jsou krásně udělané, ale přijde mi to bez energie, takové akademické.“ Cítil jsem, že ta kapela musí znovu najít svoji energii. A to nemyslím rockersky. Na prvním albu to přece měli – a nejenom kvůli nadšení a mládí!
Roman: Myslím, že to dlouhé hledání jsme nakonec rozlouskli až loni. Půlka toho alba vznikala pět let. Ale ne že bychom se trápili, každý rok jsme tady ve studiu strávili pět dní, vznikly dvě písničky a zase jsme šli dál. Najednou se ale něco zlomilo, v lednu jsme nastoupili do studia a začali skládat. Na konci března byl hotový zbytek desky.
Saša: Z miniaturního zárodku motivu klidně během jedné session vznikla celá písnička od začátku od konce.
A ten zlom ve vaší spoluprací přišel jak?
Saša: My se sice s Borisem známe od dětství, ale nikdy jsme spolu nic nedělali. Naše cesty byly paralelní. V 90. letech v Hranicích… to byla opravdu neuvěřitelná doba. Všichni jsme měli kapely. Všichni jsme pořád zkoušeli. Pořád jsme chtěli hrát. Pořád jsme se scházeli. Pořád jsme koncertovali. Mezi některými kapelami byla nevraživost, jiné se měly rády a pomáhaly si. Přitom jsme všichni vesměs poslouchali podobnou muziku. A tohle nadšení, co jsme tehdy zažívali, se teď možná i díky krizi středního věku nějak přesunulo do současnosti. Zjistili jsme, že stejně vycházíme ze stejných kořenů. A tak, i když nás Boris tlačil někam, kde to pro nás třeba nebylo komfortní, zároveň nám to stejně bylo něčím blízké. Rozuměl nám.
Asi bych to potřeboval říct víc konkrétně…
Saša: Docházelo k úžasným momentům, kdy přišel s nějakým nápadem, to podnítilo nějaký další nápad. Všechno se to vrstvilo. A najednou jsme měli písničku a člověk ani nevěděl jak. A my jsme u toho zažívali pocit, že to jsme konečně my. Ale čím to bylo? Já nevím a určitě to neumím říct jednou větou.
Roman: Saša říká, že je to naše nejautentičtější nahrávka. A já to cítím stejně.
Saša: Ale Boris to z nás musel nějak vydolovat.
Popište mi ještě trochu víc tu atmosféru 90. let v Hranicích. Vy jste tehdy byli rivalové nebo kamarádi?
Boris: Trochu rivalové, trochu kamarádi.
Roman: Po revoluci u nás najednou hrálo snad dvacet kapel, které mířily za hranice těch Hranic. Spousta z nich je dodneška aktivní nebo za sebou zanechaly nějakou muzikantskou stopu. Rád říkám, že kdyby se spočítaly nominace na Anděly a České lvy na hranické gymnázium, tak žádná jiná střední škola po celé zemi se mu nemůže rovnat. Boris měl asi šest nominací na Anděla, vyhrál Apollo, my jsme měli taky pár nominací, Midi Lidi mají několik Českých lvů, kapela Silent Stream of Godless Elegy má několik cen za hard & heavy… všichni jsme od sebe v té škole byli rok, možná dva. Všichni jsme se účastnili různých soutěží, my třeba vyhráli možnost hrát Na kloboučku u Michala Pavlíčka…
Boris: Já měl tehdy ještě kapelu Bubble Gun, nahrávali jsme v Sonu s Ivanem Králem a byli před podpisem smlouvy s velkým vydavatelstvím, kterou nakonec dostali Walk Choc Ice.
Roman: V druhé polovině 90. let jsme s Borisem vyrazili na cestu do norského Oslo, kde jsme asi dva měsíce buskovali na ulici. Oba jsme tehdy měli vlastní kapelu, ale když jsme se vrátili, tak jsme si je vyměnili. Takhle vlastně vznikli November 2nd – my jsme mu odlákali baskytaristu a bubeníka a Boris s mojí bývalou rytmikou postavil novou skupinu. Tak přesně takhle se to v Hranicích míchalo. Boris se Sašou chodili i ke stejné učitelce do houslí, ale to už jsou opravdu dřevní detaily…
Kde se to tehdy zrovna v Hranicích vzalo?
Boris: To nikdo neví…
Saša: Čím jsem starší, tím víc si myslím, že to byl prostě fenomén, aniž by si kdokoli z nás uvědomoval, jak skvělé a výjimečné to bylo. Velkou roli sehrál třeba Vašek Vlasák z dnešní kapely Limetal, otevřel klub a celou mladou scénu podporoval.
Roman: Těch míst bylo víc. Každé úterý byl koncert a jezdily k nám hrát kapely jako Narvan, Circus Praha, Sto zvířat, Priessnitz… Všechno jsme to nasávali a chtěli hrát taky.
To je tedy historie. Tehdy jste zazářili, dali si tu nepsanou pauzu, o které jsme už mluvili. Ale na pódia jste se vrátili už dlouho před aktuální deskou. Jaké to pro vás bylo, když už jste chtěli dělat hudbu jinak?
Roman: Základ všeho je, že nás baví hrát. Věděli jsme, že časy, kdy jsme v Praze hráli v plné Akropoli nebo Roxy a v Brně na Flédě, už jsou pryč. Nůžky mezi klubovou scénou a velkými kapelami se víc rozevřely. Ale pro nás bylo nejdůležitější, že si hraní pořád užíváme.
Saša: Pořád je to klubová muzika. A my jsme nikdy nebyli festivalová, natož stadionová kapela. Možná ty sály bývaly větší, ale vždycky jsme měli až intimní vztah s posluchači, kteří přišli. V November 2nd šlo vždycky o muziku, kterou uděláme my na pódiu. Nebyla to žádná vizuálně postavená show. V tom se nic nezměnilo. V sestavě, kterou teď máme, si absolutně rozumíme, jak lidsky, tak hudebně. Mám z toho velkou radost. A je pro mě zážitek hrát s kluky každý koncert. Mnohem častěji než v mladých letech se nám stává, že se energie v kapele na pódiu prolne. A to citlivější posluchači poznají. Už nejde o jednotlivé členy, kteří dobře hrají, ale o to, jak se jednotlivé výkony spojí v celek, který je víc než jejich součet. A to si nemyslím, že se nám za mlada dařilo.
Takže jste si znovu stoupli na pódium a bylo to…
Saša: Myslím, že pro kluky ten návrat těžký nebyl, vždyť oni hráli pořád. To já jsem se s tím musela vyrovnat. Vrátit se k něčemu, v čem se člověk kdysi cítil jako ryba ve vodě… pro mě to bylo jako začínat znovu. Pochybovala jsem, jestli to ještě dokážu, jestli nebudu mít trému… učila jsem se nastavovat si zvuky na kytaru, přešlapovat krabičky, všechno to zapojit. To pro mě jako pro holku bylo vždycky těžké, zvlášť když z toho člověk vypadne.
Je pravda, že i Roman byl aktivní ve spoustě kapel. Hrál s Annou K., Vanua2 a v dalších projektech. Před časem ale všechno kromě November 2nd utnul…
Roman: Dospěl jsem k tomu, že když chceš dělat něco pořádně, nemůžeš tříštit energii. Možná, když se živíš jenom jako muzikant, tak to jde. Ale když máš ještě jiné povolání… došlo mi, že je na tom vždycky nějaká kapela bita. Když jsem hrával s Annou K., vždycky jsme spali na pokoji s baskytaristou Vladimírem Gumou Kulhánkem a často o tom mluvili. Říkal mi: „Když jsme v sedmdesátých letech hráli, každý jsme měli jenom jednu kapelu a té jsme dali úplně všechno. A vy tady hrajete s dalšíma dvaceti partama. Vždyť to nemá vůbec žádný smysl! Takhle to nejde dělat pořádně, pořádně se dá dělat jednom jedna věc.“ Na jeho slova jsem si často vzpomněl a v určité fázi jsem se rozhodl, že to udělám přesně, jak říkal Guma. Že to přepnu do jedné kapely. A jsem spokojený.
Pro vás je to o něco složitější, že jste i životní partneři. Dokážete to oddělovat?
Saša: Ne. My jsme spolu byli dřív v kapele, než jsme spolu začali chodit. Nedá se to vůbec oddělit. Nejsem schopná posoudit, jaké je to ve vztahu k celé kapele. Ale pro nás dva to bylo mnoho let úplně fantastický. Časem to začalo být komplikovanější. Hůř jsem třeba nesla, když se některá má nová písnička nesetkala u Romana s nadšením. I dneska jsou naše největší hádky kvůli muzice. Ale když se to povede, neexistuje nic lepšího…
Roman: Ale to jsou spíš pracovní věci. Třeba když máme každý jiný názor, jaký by měl být v písničce part kytary… To je diskuse, ne hádka.
Zpátky k aktuálním November 2nd. Našli jste zvuk, dali jste dohromady novou sestavu, začali hrát koncerty. Ale kromě toho jste na novou desku vtáhli taky producenty z venku…
Roman: Pozor, to my jsme ale měli vždycky.
Ale jak to bylo v případě nového alba?
Roman: Nejdřív jsme si řekli, že ho nechceme stavět na slavných jménech nebo producentovi, který s námi natočí desku. To album mělo jít co nejvíc od nás. A právě proto jsme všechny ty sound engineery, kteří jednotlivé skladby míchali, přizvali až úplně nakonec. Chtěli jsme, aby výsledek naší práce ještě trochu povýšili svým mixem. Nic jiného. Jako prvního jsme oslovili Tchada Blakea, který nám míchal už předchozí album. Seznámila nás s ním Suzanne Vega, když jsme s ní byli na turné. Jenže on byl tentokrát tak vytížený, že nám nakonec slíbil smíchat jen dvě skladby. To nás zaskočilo…
Proč?
Roman: Celou dobu jsme ty písničky připravovali s tím, že je bude míchat Tchad. Ale nakonec si myslím, že bylo skvělé, že nemohl. Objevili jsme nové lidi, o kterých jsme ani netušili. A vytvořila se nová pouta a přátelství. Ta deska je navíc o dost barevnější.
S kým jste se setkali?
Roman: Pro mě osobně byl největší objev Matt Ross-Spang, který pochází z Memphisu. Dělal ve studiu Sun, mezi jeho klienty patřil i Elvis Presley, stará se o všechny jeho posmrtné živáky. Jinak je ale specialista na soulovou muziku. Všechno míchá přes analogový pult, nepoužívá žádné plug-iny. A já mám pocit, že to spojení s ním vyšlo opravdu hodně zajímavě. Úvodní singl Lights Are Out zase mixoval Andrew Scheps, což je veličina ve zvukařském světě. Je autorem mnoha plug-inů, které se používají po celém světě. A má obrovské kredity od jmen jako Red Hot Chili Peppers, Adele nebo Hozier. A pak je tam John Netti, který je z Nashvillu a má víc rockový přístup. Ten zase dělal třeba s Rival Sons. A pak po jedné písničce míchali Boris Carloff a Steve Walsh.
Dostali jste se během práce na tak různorodé nahrávce do slepé uličky?
Saša: Největší oříšek pro nás byla písnička Last Kiss. Ta nás neuvěřitelně vyškolila.
Boris Carloff: Ona je to dobrá písnička, ale když se nahrála, dlouho nefungovala.
Saša: Vznikla už před pár lety a my jsme ji hráli několik let na koncertech, kde byla vždycky fajn. Soulová, pomalá, ve tříčtvrtečním tempu, což byl asi kámen úrazu. Pokaždé, když jsme ji zkusili natočit, vyšel z toho strašný cajdák.
Boris Carloff: Valčík…
Saša: Nakonec Boris přišel s tím, že musíme změnit rytmus. Tím ta písnička najednou dostala jiný šmrnc. Několikrát jsme totálně předělali zpěv… Ale stejně jsme ji nakonec málem odepsali.
Roman: U každého songu jsme pořád hledali, jak ho někam posunout. Ale kdykoli jsme sáhli do téhle písničky, narazili jsme. Až potom mi to došlo, že když se na celém albu odkazujeme k soulu, že bychom tu písničku měli zkusit nahrát jako kdysi v Motownu. Protože když už si ten soul bereme pořád do huby a někam ho posouváme, měli bychom sobě i posluchačům ukázat, že ho dovedeme zahrát i tak, jak se hrál původně. Vzpomněl jsem si, jak nám na škole říkali, že dobří abstraktní malíři museli nejdřív zvládnout namalovat klasické formy, jako jsou portrét nebo zátiší. A my to museli zkusit udělat v hudbě.
Boris Carloff: Měl jsem Motown nastudovaný. Věděl jsem, jak se to tehdy dělalo. Nahrávali jsme na staré mikrofony a starým způsobem. Všechny preampy jsme měli stejně nastavené. A já myslím, že je to na výsledku slyšet.
Roman: Taky jsme celou písničku točili dohromady, snažili jsme se do toho dostat ten správný vajb. Jenom pro ilustraci, bicí nahrával Roman Vícha a napočítal, že jsme natočili šest verzí. Dokonce jedna byla s programovanými bubny.
Saša: K téhle písničce vedla hodně dlouhá cesta. A já jsem se tomu nejdřív hodně bránila. Mně totiž ten soul ve zpěvu není vlastní. Ráda tu hudbu poslouchám, ale že bych si troufla ji dělat? Jenže ta písnička si nakonec řekla svoje. A hodně pomohla i Élan Noelle, která na celé album nazpívala backvokály.
To album zní opravdu velkolepě. Co pro November 2nd znamená a jaké s ním máte ambice?
Roman: My už děláme muziku dlouho. Když je člověk mladší, tak si v duchu říká: „Co se asi stane, až ta deska vyjde?“ Nebo si myslí, že venku čekají lidi, kteří si ji chtějí poslechnout. Ale čím jsi starší, tím víc zjišťuješ, že nikdo na nic nečeká. Že nikdo není na nic zvědavý. A když kapela vydá desku, nějaký wow efekt se odehrává v tak mizivých procentech, že se k tomu člověk nesmí upínat. Nejlepší je, když kapela pořád pracuje na nových věcech a vyvíjí pomalý tlak, který nikdy nepoleví. To jsou ty největší tlaky a pohyby, kterými jde každý muzikant pomalu nahoru. A to bych chtěl, aby se v naší diskografii stalo. Abychom díky téhle desce měli další repertoár, který nás bude bavit ještě líp hrát a právě tím si najde další posluchače. Pro nás jde hlavně o ten pocit, že jsme udělali dobrou desku a jdeme zase dál, udělat ještě lepší písničky.
Saša: Pro mě je to album poctivé hledání tváře. Po těch letech jsem dospěla k poznání, že November 2nd sice na první pohled hrají zpěvné a melodické písničky, ale ve skutečnosti jsou alternativní kapela. Je v tom temnota, napětí, neklid. Nikdy to nebude líbivá rádiová muzika, kterou ocení většinové publikum. A místo toho, abychom tenhle náš vnitřní charakterový rys překonávali, je třeba mu jít naproti. Právě to nám dalo svobodu.
Roman: Když psal Pepa Vlček o našem koncertě na narozeninách Headlineru, napsal větu, která to, myslím, vystihuje: „November 2nd mají skvělé melodické písničky, ale dělají všechno pro to, aby to zamaskovali.“ Myslím, že nás tím vystihnul.
Saša: Anebo je to přesně naopak. Že se do té deprese snažíme vnést trochu světla.
Seznamte se
Eponymní album November 2nd je čtvrtou řadovou deskou kapely. Vychází po dvanácti letech od úspěšné nahrávky Night Walk with Me, se kterou hranické kapele pomáhala i Suzanne Vega. November 2nd jsou na české nezávislé kytarové scéně aktivní už od konce 90. let. Kapele dal kdysi název Brad Stratton z Circusu Praha. Aktuální album se převážně natáčelo v pražském studiu Soundevice Borise Carloffa, ale písně z něj prošly studii v Memphisu, Nashvillu i Los Angeles. Album skupina vydala 2. listopadu, na stejný den si naplánovala i představení alba v pražském klubu JazzDock.