Všechny Ivanovy písničky nesou zřetelný rukopis, pro který je typický dobrý textový nápad, vstřícnost vůči posluchači a vesměs pozitivní pohled na svět. Není náhoda, že jeden z jeho kolegů o něm řekl, že je to možná jediný český zpěvák, schopný zpívat o šťastné lásce, aniž by to byl kýč. Zejména hity z dodnes oblíbeného filmu Šakalí léta, který se stal i základem pro hru inscenovanou v mnoha divadlech po celé republice: Na kolena, Jednou mi fotr povídá nebo Pod oknem zdomácněly i v repertoáru všemožných hospodských a táborákových kytaristů. Ale nejen ty.
Jak se cítíš jako sedmdesátník?
To je otázka, kterou si nepokládám. Zní to možná jako fráze, ale v sedmdesáti je každý den jiný. Někdy je ti skoro patnáct, někdy takových těch dobrých energických třicet, čtyřicet a někdy devadesát až sto… Ale cítím se dobře. Mám kolem sebe dobrý kmen, dobrou partu, to je výsledek určité cesty, po které jsem šel.
K narozeninám sis dopřál nové album, ve vinylové verzi dokonce dvojalbum, které je nejen tvojí autorskou bestofkou, ale také oslavou dvacetiletého trvání Ivan Hlas Tria, ve kterém s tebou hraje kytarista Norbi Kovács a cellista Jaroslav Olin Nejezchleba. Je to nejdéle trvající sestava tvojí kariéry.
Ono je to fakt legrační. Jak s klukama hodně hrajem a pořád se něco děje, ani jsme ty roky nepočítali. Až takhle jednou v autě povídá Olin: „Víte, že už spolu hrajem dvacet let?“ Nás s Norbim překvapilo, že to uteklo jako voda. A tak jsem si říkal, že by bylo hezké trochu té vody zachytit. Ale neměl jsem jasnou představu, jak to udělat. No a najednou přišel náš vydavatel Luboš Houdek z firmy Galén, co kdybychom tu desku udělali jako takové ohlédnutí. Že by nám objednal na tři dny studio a my bychom to natočili pěkně „postaru“, všichni pohromadě, naživo. Já si tím napřed nebyl moc jistý, nejsem moc ohlížecí typ, ale pak mi blesklo hlavou, že to živé hraní ve studiu by mohla být docela legrace. A tak jsme šli a za ty tři dny cédéčko natočili.
Opravdu komplet naživo?
Úplně. Kromě nějakých asi dvou kytarových sól, která Norbi přitočil, je všechno nahrané najednou, včetně zpěvu. U některých písniček jsme si říkali, že je dáme ještě jednou, ale Adam Pakosta, zvukový mistr a výborný muzikant, který to nahrávání řídil, povídá: „To není potřeba, kluci, má to tempo, má to náladu, má to prostě všechno.“ A tak jsme šli na další. Takovouhle práci miluju.
Album dostalo moc pěkný název, Pramínek času.
Dlouho jsme nevěděli, jak by se mělo jmenovat. Luboš mi takhle jednou volal, že už musí dát desku do výroby, ale pořád se nijak nejmenuje. Já zrovna seděl za volantem, vyjížděl jsem z tunelu Mrázovka, a najednou mě to napadlo. Samozřejmě protože mým, a nejen mým, největším textařským vzorem je pan Jiří Suchý. Pramínek času – přišlo mi to docela dobrý. Dokonce tak dobrý, že jsem pátral, jestli už to někdo nevymyslel přede mnou. Ale nic jsem nenašel, a tak jsme to použili.
Znamená pro tebe něco, že album vyšlo i na vinylu?
Mě to hrozně překvapilo, dokonce jsem zezačátku Lubošovi ten nápad rozmlouval jako naprosto neprodejnou věc. Ale on říkal: „Jen počkej, však uvidíš…“ Norbi udělal nádherný obal, který právě v té vinylové verzi krásně vynikl, a když jsem ji držel poprvé v ruce, došlo mi, že takhle hezkou „opravdovou desku“ jsem neměl jednatřicet let. A víš, co je úplně nejzajímavější? Udělali jsme si srovnávací poslech vinylu a cédéčka, a ten rozdíl je opravdu obrovský. Vinyl má tak prostorný zvuk, dynamiku, prostě hraje úžasně. O to jsme těmi jedničkami a nulami ochuzeni.
A ty máš gramofon?
Ne, ale po téhle zkušenosti si ho pořídím. Samozřejmě mám ještě doma spoustu svých starých desek, poznamenaných různými mejdany. Ale vím, co který ten škrábanec znamená, v jaké situaci vznikl…
Pramínek času je vlastně už druhá tvoje podobně vzpomínkově koncipovaná deska. Tou první byl Krásnej dar z roku 2016.
To víš, k stáru člověka už moc nové věci nenapadají. Myslím, že je to zcela logické – a kdo tvrdí, že je v tom věku neustále v tvůrčím procesu a má strašlivou inspiraci, podle mě lže. Věřil bych to výtvarníkům, spisovatelům, věřil bych to opravdovým básníkům. Ale muzikant v tomhle věku skoro všechno řekl a vydal, podle své kapacity. Proto já taky ale občas ty písničky opakuju v různých formách a odlišných aranžích. Teď třeba na Pramínku času máme takovou tu pitomost ze Šakalích let, Rock’n’roll pro Beethovena, ve filmu to zpívá Pepa Pilař. Teď jsme to nahráli jako jeden z bonusů vinylové verze Pramínku času, protože tam chyběly čtyři písničky, aby byla zaplněná i čtvrtá strana dvojalba. A já z toho mám obrovskou radost, protože to najednou zní opravdu jako pravé rockabilly, když se v něm ještě nepoužívaly bubny. Dvě kytary, basa a zpěv – a zní to opravdu úžasně. Takže to je další podoba té písničky. Tím ale neříkám, že teď už budu do smrti nahrávat jen ty staré věci, nějaké nové nápady jsou. Ale moc rychle se nehýbou.
Je to tím, že člověk v sedmdesáti už prostě jaksi napsal všechny písničky, co měl v sobě, a o všem, o čem napsat chtěl, anebo se to celé jen zpomalí v závislosti na tom určitém zpomalení, které s sebou nese věk?
V první řadě ti musím říct, že se ti věkem život naopak zrychlí. Zrychlí se takovým zvláštním způsobem uvažování. Já dřív žil opravdu jen přítomností, nepřemýšlel jsem, co bude druhý den, a v tom mi bylo hodně dobře. K stáru už je pro tebe důležité, co bude nejen zítra, ale i pozítří: co budeš dělat, jestli to bude dobré nebo špatné. S tím je spojena i taková svazující zodpovědnost, což není při psaní to nejlepší. A co se týče těch témat, já myslím, že o věcech, kterých jsem se ve svých textech dotknul, a to jsou z velké části milostné záležitosti, ve kterých jsem se vždycky snažil najít nějaké východisko, snad s výjimkou písničky Nezbyde nic, o jejímž vyznění svědčí už její název, se dá psát pořád. Jenomže za prvé tady máš tu přehnanou zodpovědnost. Dřív jsem se moc neohlížel, jestli něco podobného už někdo předem mnou líp nebo hůř napsal. Dneska už mám lepší přehled, takže často vím, že totéž napsalo mnohem líp už plno lidí přede mnou. A druhá věc je čas. Kdysi jsem si prostě sedl s kytarou a úplně mě to vcuclo. Byl jsem mimo dění venku – stejně jsem to měl se čtením knížek. Teď už mi to vcucnutí chybí. Ale jak říkám, myslím, že to takhle má každý a spíš si z toho dělám srandu. Takoví ti umělci, kteří v sedmdesáti říkají „Teď mě nechte, tvořím…“, mi byli odjakživa směšní.
Když mluvíš o té zvýšené zodpovědnosti, cítíš ji spíš vůči vlastní minulosti a laťce, kterou sis nastavil, nebo vůči posluchačům? Přece jen, začínal jsi tím, že jsi psal písničky pro kamarády, a v průběhu těch mnoha let se ti publikum výrazně rozšířilo.
Tak samozřejmě že když moje publikum už nebyli jen kámoši z hospody a z parků, cítil jsem větší zodpovědnost. Trémisti tohle dobře znají. Ale co se týče sdělení, myslím, že moje publikum, i když je širší, má rádo, abych pro něj psal jako pro ty kámoše z hospody. Ale samozřejmě že s věkem ta zodpovědnost roste a postupem času člověk nestojí o to zkazit si pověst nějakou blbostí. Ale já to vždycky dělal tak, že jakmile jsem měl pocit, že něco nebude dobré, vzal jsem to a zahodil. Nic jsem nikdy nepředělával. Asi i proto, že jsem línej a ono je vždycky snazší začít znova než něco opravovat.
Máš nějaký, byť i pomyslný šuplík, kam si tyhle nezdařené věci ukládáš a do kterého bys mohl v případě nouze přece jen sáhnout?
Hele, ty mi připomínáš našeho kamaráda Frantu Segrada, který už bohužel umřel, ale když žil, tak jsme se u něj rádi na Moravě zastavovali, když jsme jeli tím směrem.
Jednou jsme takhle od něj odjížděli, stáli jsme na takové terásce, a Franta najednou říká: „Ivane, prosím tě, nemáš v šuplíku nějakej nepovedenej text? Já bych ho třeba zpíval…“ A já sehrál tu scénu ze Slavností sněženek o nepovedeném obrazu akademického malíře, který maloval i slabikář, takže jsem odvětil: „Já – a nepovedený text?“ No, byla obrovská sranda, ale měl jsem vlastně pravdu, protože já opravdu žádný takový šuplík nemám. Už proto, že texty píšu vždycky na muziku, a když se text nepovede, zahodím to všechno a víc se tím nezabývám. Ale přiznám se, že nějaké „šuplíky“ mám v hlavě. Díky tomu třeba právě teď na Pramínku času mohla vyjít písnička Hello Mony!, kterou nikdo nikdy předtím neslyšel, napsal jsem ji v patnácti letech z nešťastné lásky, ta holka se jmenovala Monika a doteď je úžasná, mimochodem. Tehdy jsem ji napsal i s takovým recitativem, jak se to v té době dělávalo, to jsem dodržel i teď, jen jsem to maličko poupravil s nadhledem věku, ale opravdu málo. Tak ta byla v tom „šuplíku“ opravdu dlouho, přes padesát let.
A čekají tam tedy i další?
Já jsem se rozhodl, že teď na turné k sedmdesátinám, které pojedeme v květnu a červnu, uděláme takovou legraci pro diváky: na každém koncertě zahrajem nějakou písničku, kterou kluci, tedy moji spoluhráči, nikdy neslyšeli. Teď na dubnovém křtu Pramínku času v Malostranské besedě jsme to udělali poprvé a lidem se to myslím líbilo. Norbi s Olinem se okamžitě chytli, bravurně zaimprovizovali, a když na konci dozněl aplaus, povídám lidem: „A takhle nějak my zkoušíme, vážení přátelé…“
U takového obsazení kapely není divu. Předpokládám ale, že Ivan Hlas Trio nefunguje dvacet let jen na bázi nástrojového mistrovství, ale i po lidské stránce. Jak vlastně takováhle kapela uvnitř žije?
To víš, že jsem o tomhle taky přemýšlel, protože to je opravdu sestava, se kterou hraju nejdéle, ale taky je to nejtrvalejší kapela, ve které kdy hrál Olin, přestože měl kolem sebe v minulosti opravdu hodně silné sestavy. A pro Norbiho platí totéž. Přišel jsem na jednu důležitou věc: každý jsme úplně jiný a přinášíme tam to svoje nejen hudebně, ale i uvažováním. Já tady teď nebudu říkat, kdo je „Mirek Dušín“ nebo kdo je „věčný stěžovač“, ony se ostatně ty role taky mohou dost měnit. Ale zásada je, že když jsme tři, jsme usnášeníschopní. A pozor, v první řadě si jeden druhého vážíme. Norbi je nejen kytarový virtuos, ale i fotograf a jeho vidění světa je naprosto unikátní. Olin je zase stmelovač a zahraje ti kdykoli cokoli, i kdyby u toho měl umřít. Mě si zase kluci asi váží kvůli těm textům a snad i kvůli pohledu na život. Takže je to v té partě o jakési loajalitě.
Víš, já nikdy nebyl ten typ, že bych viděl někde inzerát a šel na něj do nějaké kapely. Hrát na kytaru moc neumím, zpívat vlastně taky moc ne, rozumíš, a tak jsem si musel ty lidi vždycky sehnat sám. Takže to byli vždycky většinou kamarádi. A těch muzikantských part jsem zažil poměrně hodně. Ale tohle trio, to je… vybroušený briliant. Už jsme toho každý zvlášť hodně zažili, a co je pro mě obrovská výhoda: Olin i Norbi se dokážou dobře uživit i sami. Tím mi odpadají takové ty otázky: „Prosím tě, Ívo, proč se teď hraje míň? Moje děti nemají co jíst…“ Což se mi občas v životě stávalo, bylo mi to vždycky moc líto, ale nedalo se s tím nic dělat.
Teď se hodně mluví o návštěvnické krizi na koncertech. Vás se nijak nedotkla?
Ne, pro nás je to dobré. Ale my se taky necpeme do nějakých hal. Nejvýš hrajeme nějaké to divadlo, ale většinou kluby. Nicméně to, o čem mluvíš, podle mého není návštěvnická krize, ale krize pořadatelů. Hraješ někde v nějakém městě, jsou v tom městské peníze, není úplně natřískáno, abych tak řekl, a celé je to trošičku chladnější. A pak přejedeš někam o třicet kilometrů vedle, tam to dělá pár nadšenců, je narváno, lidi jsou zvyklí tam chodit a celé je to nádherné. Takže jde o ty lidi, kteří kulturu pořádají, a já si jich moc vážím. Takových nadšenců je zaplaťpámbu pořád hodně.
Přestože tady doposud pořád mluvíme o tvém hraní s triem, rád bych se teď zmínil o tom, co vědí zatím asi jen ti, kteří sledují tvoje sociální sítě, kde tu a tam uveřejníš nějakou fotku ze zkoušky: chystá se jakýsi comeback tvojí staré kapely Navi Papaya.
Ono to má taky spojitost s těmi sedmdesátinami, byť jen velmi mírnou. Už před pár lety jsme se sešli na nějakém mejdanu s klukama z Papayi a povzdechli jsme si, co jsme hráli písniček, které lidi vůbec neznají. No a slovo dalo slovo, až jsme si řekli, že do toho teda půjdem. Ze začátku to byla na zkouškách samá legrace, ale po čase jsme zjistili, že – protože vycházíme z toho, co jsme hráli před 43 lety, mladí, nadupaní, plní života – to jsou naprosto šílená tempa, místy opravdu punk jak svině. Ale shodli jsme se, že to zachováme, takže se nám ze zkoušek kromě srandy stala dřina. Ale pokračuje to velice zdárně.
Sestava je původní?
Je, akorát basistu Pavla Kučeru, který nám zmizel kdesi za Brnem, nahradil kamarád Michal Voldán, který to má z Pardubic blíž. A je mladší, což není k zahození. Ale zbytek je původní sestava. Čili Honza Kalousek…
Ten dost dlouho nehrál, že?
Kdepak, pořád má výbornou kapelu a zrovna nedávno natočil nové písničky, takže je ve formě. Na piano hraje Richard Dvořák, se kterým jsme se kdysi tak pohádali, že mi řekl, že už se mnou v životě nezahraje ani tón, no a teď najednou na zkouškách buší do piana jako zamlada, je z toho zdravotně vyřízený, ale je to skvělé. No a na bubny jeho brácha Ivan Šampinz Dvořák. Myslím si, že lidi budou hodně překvapení, kolik písniček nikdy nebylo publikovaných. Všichni z toho máme radost. Premiéru před lidmi budeme mít – kde jinde než v Malostranské besedě – 14. září.
Nebude se ti to časově tlouct s triem?
My jsme se s Papayou dohodli, že to bude spíš takové výjimečné. Pro radost. Nebude to na nějaké stálé objíždění republiky. A co se tria týče, Olin má ještě tři další kapely a Norbi myslím dvě, takže se to určitě dá všechno skloubit.
Hráváš někdy sám? Myslím, žes to dělával...
Dělával, ale teď už ne. Maximálně pár písniček třeba kámošům na vernisážích. Teď nás například čeká dvacátý ročník Vyšehraní a pořadatelka Marty Kotrčová si mě vybrala jako – jak se tomu říká? – no prostě takový „ksicht festivalu“. Takže budu na zahájení, tam zahraju sám jednu písničku, kterou jsem kdysi napsal pro Jedličkův ústav, jemuž je celé Vyšehraní věnováno. Ale pak asi za dva dny tam mám normální koncert, společně ještě se Spirituál kvartetem, s nímž si přijde výjimečně zahrát i Jirka Tichota, a tam jsem si k sobě pozval kámoše Ondřeje Konráda, se kterým si občas ve dvou zahrajeme a má to docela kouzlo.
Kromě tvých sedmdesátin a dvacátin tria je ještě ve vzduchu jedno kulaté výročí: vloni koncem roku to bylo třicet let od premiéry Šakalích let, filmu, který ti myslím docela změnil život. Měl jsi tehdy docela plodné období. V osmdesátých letech jsi sice vydal dvě alba, ale krátce před Šakalími lety taky dvě, Cesta tam a zase zpátky a LP ´93.
Nával inspirace. Přemýšlel jsem o tom a zjistil jsem, že k tomu, abych mohl něco dělat, potřebuju důvěru. Jakmile cítím nějaké byť jen mírné pochybování typu „Máme mu to dát?“, tak couvám. A v roce 1992 se stalo to, že jsem mohl dělat na tom filmu a měl jsem naprosto volnou ruku. Dostal jsem bodový scénář a prý: „Dělej si s tím, Ívo, co chceš.“ Měl jsem tehdy skvělou kapelu, takže všechny moje bláznivé představy ti kluci dodrželi a chodili i sami se svými nápady. Všechny to ohromně bavilo. A to se odrazilo i do LP ´93, které vznikalo ve stejné době a které já považuju za jednu ze svých nejlepších desek. Tam jsem si taky dělal, co jsem chtěl, když jsem si vymyslel, že dětský sbor bude za doprovodu smyčců zpívat fotrovi, ať jde z hospody domů, tak to tam prostě bylo. Dělalo se na tom krásně a přesně tohle já potřebuju.
Mám ale dojem, že se sestavy tvých kapel po tomhle šťastném období dost střídaly. Čím to bylo?
Po velkém mejdanu vždycky přijde bolení hlavy, to dobře znám. V životě je to prostě nahoru – dolů. Po Šakalích letech a LP ´93 po mně chtěli udělat honem honem něco dalšího podobně úspěšného. Jenže člověk je v takové situaci poměrně vyčerpaný, taky jsme s kapelou hodně jezdili a myslím, že už jsme se měli malinko dost. A tak jsme si jednou sedli, já přehrával klukům na akustiku nové písničky, zatím bez textů, a došlo k tomu, že kluci usoudili, že to není vlastně nic, chybí tam hit, a na to konto jsme se rozešli. Takže jsem postavil novou kapelu, do které jsem oslovil úžasného kytaristu Frantu Kotvu, což byl skvělý tmelič kapely, takový motor, který ji znovu nastartoval. A pak tam hrál Jirka Plech Novotný, úžasný člověk a basista, a bráchové Šampinzové-Dvořákové, piano a bicí. Říkali jsme si Ivan Hlas and His Boys. Hráli jsme ty věci, které neprošly u minulé kapely, a udělali jsme desku Tanec při svíčkách, kde byla Aranka, Dej mi jen pár minut a několik dalších takhle poměrně slušných písniček. Pak Franta odešel ke Žlutému psu… a tak dále. Ale nebyly v tom žádné zabijácké momenty, byla to normální výměna muzikantů a kapel.
Během života jsi měl řadu různých tvůrčích období, která i souvisela právě s tím, s jakou kapelou jsi zrovna hrál. Myslíš si, při zpětném pohledu, že některé z těch období je nedoceněné?
Už jsem říkal, že strašně nerad bilancuju. Bilancování je na hovnajs, jak by řekl otec Ubu, protože s tím stejně nic nenaděláš. Ale jestli se mě ptáš na jistý smutek z toho, co nebylo úplně doceněné, tak se přiznám, že ho mám. A to kvůli bolševikovi a tehdejší scéně. Nemluvím jen o sobě, věděl jsem o mnoha opravdu úžasných a nápaditých kapelách a jednotlivcích, kteří prostě nemohli hrát. Třeba neměli ani přímý zákaz, ale prostě o ně „nebyl vytvořen zájem“. A když mám v téhle souvislosti mluvit o sobě, tak je to první období Nahlasu, takové, jak se tehdy říkalo, novovlnné, kde bylo pár písniček docela správně ulítlých – a nejsou bohužel nijak zaznamenané. A za to může tehdejší zřízení v téhle zemi.
Ví se o tobě, že jsi celoživotně spjat s literaturou, máš ji rád, působil jsi jako knihkupec a psaní sis i vyzkoušel. Nepřemýšlels o tom zaměřit se teď tímhle směrem, když už tolik nepíšeš nové písničky?
V době, kdy jsem tu práci dělal, musel mít knihkupec hodně načteno. A vím o kolezích, kteří měli literární ambice. Já je mám taky, mám to vidění, mám techniku… ale jsem línej. Nevím, jak to Pámbu chtěl, ale já už odmala úplně bytostně nenávidím psaní. I ty texty písniček dělám schválně krátké, aby se mi vešly na jednu stránku. Můj jediný opravdový literární pokus Za barevným sklem sice lidé, kterých si vážím, oceňují, ale byl to hrozný boj. I když jsem se pak dostal do stadia, že mě to bavilo.
Třeba by ses do něj dostal znovu…
Nejblíž dalšímu psaní jsem byl v době, kdy jsem měl rakovinu hlasivky a původní verdikt lékařů byl takový, že už nebudu mluvit, natožpak zpívat. Tak jsem o tom tak uvažoval, bylo to docela složité, ale nijak jsem se nehroutil, jen jsem si říkal – takže teď budeš muset psát, ty brďo… No, zaplaťpámbu, pan doktor Filipovský ve Vojenské nemocnici ve Střešovicích šel jinou cestou a hlas mi zachoval. Takže zase to psaní odkládám. Ale já jsem přečetl docela dost výborných knížek, za což vděčím hlavně překladatelům, protože v žádném originále nedokážu číst, a nejsem si zcela jist, jestli bych se mezi ty skvělé autory měl cpát…
Určitě máš nejen načteno, ale i naposloucháno. Je otázka, nakolik je relevantní úvaha, jestli se člověk má „cpát“ mezi Boba Dylana a Jiřího Suchého. Vždyť bys ani nemohl s písničkami začít.
Tos mě docela hezky utřel. Ale ono tam jde o určitou drzost. Každý, kdo chce ukázat, že se mu děje něco v hlavě a že to třeba může být zajímavé, musí být drzý. A to jsem občas dovedl být. Jen mě to psaní písničky nikdy nevyčerpávalo tolik jako třeba psaní básně. Což jsem taky asi třikrát nebo čtyřikrát zkusil. Já myslím, že to nebylo špatné, ale bylo to rozvleklé. Mám prostě rád, když mě svazuje rytmus písničky a frázování muziky,
to mi dává ten prostor, který potřebuju.
Ale máš pravdu. Kdyby si člověk říkal, že všechno už bylo napsané, udělané, namalované, tak by to s lidstvem skončilo špatně. Je potřeba být drzý.
Drobné bilancování
Ivan Hlas pochází z legendární muzikantské komunity na pražské Hanspaulce, odkud vzešly takové kapely jako Bluesberry, Krausberry, Yo Yo Band nebo Žlutý pes (jehož spoluzakládal), ale jejíž hospody byly svého času aspoň občasnou domovskou scénou i pro „náplavy“ typu členů Nerezu či Marsyas. A mimochodem, není náhoda, že se populární Tata Bojs dodnes hrdě označují za „kapelu z Hanspaulky“ – byť stojí žánrově mimo blues a folk, které byly pro tamní dění v sedmdesátých a osmdesátých letech klíčové. Ze všech hanspaulských tvůrců se právě Ivanu Hlasovi bezesporu podařilo v průběhu let zasáhnout nejširší publikum, napsal řadu vysloveně hitových písniček, a to nejen pro sebe, ale i pro řadu dalších kolegů (Annu K., Kamila Střihavku, Lenku Dusilovou nebo Lenku Filipovou). Všechny jeho písničky nesou zřetelný rukopis, pro který je typický dobrý textový nápad, vstřícnost vůči posluchači a vesměs pozitivní pohled na svět. Není náhoda, že jeden z Ivanových kolegů o něm řekl, že je to možná jediný český zpěvák, schopný zpívat o šťastné lásce, aniž by to byl kýč.