Pravda je, že Vaška bolí záda. Je povelikonoční úterý a včerejší koledovačka byla dlouhá a náročná. Možná díky tomuhle doteku „starého světa“ je ale naše povídání ještě upřímnější. Spolu s Vaškem tu jsou i kytarista Roman Procházka a houslista Adam Karlík. Ti dva, kteří v Divokém Billovi plynule přepínají mezi rolí muzikantů z pověstné bigbítové smečky a manažerů, co se tu smečku snaží ukočírovat v pozici jedné z nejúspěšnějších tuzemských kapel.
Hlavní důvod neklidu je, že Divokej Bill už půl roku nebyl na pódiu.
„Fungujeme pořád jako na začátku, ale o hodně míň zkoušíme, což mě dost trápí. Dřív jsme byli ve zkušebně pořád. První desku jsme natočili za čtrnáct dní se vším všudy. Ale tím, jak člověk stárne, nemá tolik energie, aby ve zkušebně trávil celej život jako za mlada. Pro ilustraci, tuhle desku jsme točili sedmdesát dní,“ mrmlá Vašek Bláha a moc dobře přitom ví, že skutečně mrmlá. A že 2. června, až stoupne s partou z Billa na pódium v Plzni, kde začne turné ke čtvrtstoletí na scéně, z něj všechny ty nejistoty a pochyby, kterých je teď plný, spadnou nejpozději s prvním refrénem.
Přesto je téma nostalgie a stárnutí jedním z hlavních motivů nového alba i našeho povídání. Tohle totiž Bláha zpívá v jedné z nejsilnějších písniček na Baziliškovi, kterou přímo pojmenoval Nostalgie.
Tak jsem si sedl a začal psát
o tom, jak to bylo tenkrát.
Jak jsme se mívali,
všeho akorát.
Zkušebna středem vesmíru,
zkoušíme, kdo kam doletí.
A jen tak z plezíru
končí dvacátý století.
A co jsme měli chtít?
Žijeme pro bigbít!
„V tý písničce to všechno je,“ kýve Vašek, co znamená mít i po pětadvaceti letech úspěšnou kapelu. „Mám pořád stejnou chuť jako zamlada, ale chtě nechtě si uvědomuju, že život už nám to neumožňuje dělat jako dřív. Mít kapelu dřív znamenalo, že jsi přišel domů ze školy, hodil věci do zkušebny a byl jsi tam od rána do večera. Rád vzpomínám, jaký to bylo.“
Na ten pocit, že jste mladý, sbíráte první úspěch a rocková hudba je všechno…
Adam: V té době ještě nebyl rozšířený internet. A tak jsme chodili na koncerty, poslouchali novou muziku společně v autě. Stačilo, když někdo dotáhl odněkud kazetu…
Vašek: Když jsi jel na fesťák v pátek, hrál jsi v sobotu a domů jsi přijel v neděli. Prostě jsi to fakt žil. Nevím, jestli je dobrý říkat, jak teď pociťuju, že už je to jinak. Ale co. Je to tak. Ty bezstarostný roky byly přece fantastický!
Adam: Bylo nám dvacet, byli jsme plný energie.
Vašek: A benga neměly ty lízátka. Mohls jezdit, jak jsi chtěl, protože i hulit se mohlo.
Adam: Demáče, který si teď posíláme mailem, jsme poslouchali společně ve zkušebně.
Vašek: Všechno jsme objevovali a ze všeho byli na větvi. Dřív jsem byl třeba v pytli z toho, že na festivalu hrajeme v devět večer a budeme mít velký světla na velkým pódiu. Když takhle hraješ po stý, užiješ si to stejně, ale lhal bys sám sobě, že je to pořád takový vzrušení.
Přepadá tě marnost?
Vašek: Spíš jsem smutnej, že je mi osmačtyřicet. A proto v tý písničce vzpomínám, jak to bylo boží jet poprvé dobýt Mělník nebo Plzeň. Dneska mám ambici si pěkně zahrát, aby se povedly koncerty a lidem se líbila deska a nový písničky. Abych na koncertech potkal kámoše, který jsem za ta léta nastřádal. A abych se v pořádku vrátil domů, přivezl nějakej peníz a všichni jsme byli zdraví. Protože Mělník už je dobytej.
Roman: Nemůžeš se tomu divit. Byla to doba, kdy jsme dali klidně tři koncerty za den a nevadilo to.
Vašek: Jurda, náš basák, tomu říká smutek vítězů. Furt máme další mety, pořád je to super, ale ty začátky byly stejně nejlepší. To ti řekne každej muzikant. A nejen muzikant. Platí to o všem. Třeba i o prcání…
Roman: Když jsme jeli s Kabátama turné na Slovensku, jejich Oťas nám říkal. Ty vole, já vám tak závidím! – A co? – No jak furt hrajete. Docvaklo mi to až později, když jsme začali hrát míň. To, že když chceš dělat muziku, která tě baví, chceš ji dělat pořád.
Vašek: Nedávno jsem klukům říkal, že mám krizi středního věku. Tak se mi smáli. Ale stalo se to. Najednou se na svůj život koukáš zdálky a říkáš si: Já jsem taky ten v tom kolečku. Ale furt v tom lepším kolečku…
Konečně je v tom ohlížení se za starými časy i nějaká stopa naděje!
Vašek: To mě zase nepochop špatně. Kolikrát machruju, že bych se na to i vysral. Ale koukneš se kolem sebe a zjistíš, že nic lepšího, než hrát muziku, není. Žádná lepší práce neexistuje. Co bys chtěl dělat lepšího, než jezdit s partou hrát? Pořád mi to přijde úplně skvělý! Tohle mrmlání zmizí s prvním koncertem. Až to zmáčkneme na pódiu, bude to zas dobrý.
Roman: Jedu na koncert, a ne do práce. Jedu si odpočinout od všeho. Vypínám. Všechny problémy, že tě něco bolí, je ti blbě? Na pódiu je to pryč.
Vašek: Kdybych měl tady a teď běžet, dám sto metrů a vzdám to. Začne mě všude píchat a jsem v prdeli, ale na koncertě jsem schopen položit život. To samý mám na motorkách. Když někde jsme, necítím bolest a jsem vytrvalec. Mozek máš zapojenej na jednu věc a víš, že je to dobrý. A to se nám za měsíc zase stane. Snad se to stane! Protože poselství Divokýho Billa vždycky bylo: Uděláme bandu a hrrr na ně!
Takovou davovou, typicky billovskou písničkou nové album otvíráte. Ve skladbě Běžící pás zpíváš, že nápadů máš pořád plnou hlavu…
Vašek: Jo, to je davovka. Napadlo mě to podle kapely Šanov, měla taky písničku Běžící pás. Měl jsem ji rád a ta myšlenka, to je první verš. Když do toho Štěpán dodělal rap doprostřed, dal tomu hlavu a patu. A jasně to je to, co taky řeším pořád, jestli máme další nápady a bude z toho na desku. A máme!
Roman: Bazilišek je jako naše osmý dítě po šesti letech, nejdelší pauze, jakou jsme kdy mezi alby měli. Říkali jsme si, že to bude porod. A byl to opravdu slušnej porod. Všechno se točilo dlouho, pořád překládalo kvůli covidu. Spoustu písniček už hrajeme naživo. Byl to zajímavej proces.
Když se vrátím k písničce Nostalgie, myslím, že ta v sobě určitě sílu pro vaše fanoušky má. Klidně by to mohl být singl…
Vašek: Taky jsem to klukům říkal! Jenže bych musel přepsat slovo „kokot“ v refrénu. Ale s tím kluci nesouhlasili, to se tam musí nechat!
Jasně že musí. Právě kvůli kokotovi si tu písničku každý zapamatuje. Ale to ještě někdo u singlů dnes řeší?
Vašek: ‚Křičeli na fízla kokot?!‘ Ne, to rádia nedají. Ale je pravda, že když jsme dělali před pětadvaceti lety song Plakala, původně tam bylo: ‚Souložila, kouřila mě, měla mě ráda.‘ Taky jsme to tehdy prostříhali na: ‚Sólo žila, kouřila, měla mě ráda.‘ Když to tady vystřihneme, zůstane tam: ‚Křičeli na fízla koko.‘ A je to vyřízený! Kokodák!
Singl je ale nakonec čistý love song – písnička o lásce z oddělení lahůdek…
Vašek: Většinou mám v telefonu nějaký nápad, něco si brnkám a k tomu mě napadne text. Tenhle přišel, když jsme letěli na dovolenou a nechávali jsme auto na letišti. Vylezla moje dcerka a ten chlap od toho parkoviště říká: Hele, ty máš oči jako trnky. Tak jsem to hned použil. A je z toho písnička. Když jsme ji ale natočili, přišel za mnou producent alba Adam Karlík, jmenovec našeho Adama, a říká: Hele, tam je láska–páska. Ty vole, to musí pryč, to je nejprovařenější rým na světě! To nás všichni budou mít za kokoty! Jenomže nás nic lepšího nenapadlo. A mně to prostě přišlo vtipný.
Alespoň ale jde o páska, tedy chlapíka…
Vašek: Ale láska–páska tam zůstala. Adam mi říká: To nás v Kumštu úplně rozcupujou. A já na to: Tak ať nás rozcupujou, to je mi u prdele.
Když jsi o písničce přesvědčený, nemá cenu spekulovat…
Vašek: Ono to zase souvisí s tou nostalgií. Hodně jsem teď sledoval rozhovory s ostatníma kapelama. A je to u všech stejný. U J.A.R. nebo u nás. S věkem je na všechno míň času, každej má jinej názor. A pak přijde chvíle, kdy přijdeš na to, že občas musíš mít i ve vlastní partě ty koule prostě přijít a říct, co chceš: Takhle ta písnička prostě bude. Ale nemysli si. Taky jsem vždycky plnej obav, když klukům ukazuju novou věc. Jestli je to nadchne nebo ne. Obavy mám vždycky.
Jak to?
Vašek: Když ukazuju novou písničku, kolem mě stojí sedm chlapů. A těm já mám zazpívat: Ty jsi moje láska z oddělení lahůdek!? Dřív jsem takový věci vůbec neřešil. Tři nový pecky za jednu zkoušku a jedem! Ale dneska je to pro mě okamžik, na který se musíš trochu připravit. Protože, když se to nepovede, ta písnička už nikdy nebude.
Adam: To je pro mě nová věc. To jsem nevěděl, že z toho máš takový psycho! Vždyť ty texty jsou dobrý a vždycky byly dobrý…
Vašek: Ale některý písničky už prostě skončily v propadlišti dějin. A o některý se ještě pokusím, abychom je dodělali. Ale jinak to tak je: Já něco zazpívám a Jurda řekne: Hele, to je něčemu podobný. Štěpán do toho začne rýmovat nějaký srandy… a když vidím, že se nikdo nepřidává, tak s tím jdu radši rovnou do háje. Protože tak to zkrátka je. Někdy je ale samozřejmě dobrý mít v partě takovou zpětnou vazbu, taky se snadno nadchnu pro nějakou blbost.
A necháš si poradit?
Vašek: Prochajda mi hodněkrát do textů vstoupil. Jsem rád, když mě někdo posune. Protože já se v textech vážně vracím pořád k tomu samýmu. Jurda mi nedávno řekl: Ty vole, jdi už do prdele, to máš další smutnou písničku. Neumíš zpívat o něčem veselým? Byl jsem na něj dva dny nasranej, ale pak jsem mu musel dát za pravdu.
A umíš?
Vašek: Nevím, vždycky se stočím k něčemu smutnýmu. Neumím psát úplně veselý věci.
Čím to je?
Vašek: Nevím. To bych musel být… víc veselej. Ale chtěl bych!
Přesto to takhle i s tou vaší nostalgií a patosem funguje. Singl už před vydáním alba nasadila rádia…
Vašek: Ty vole, singl. Singl je nejstrašnější slovo! Když děláme desku, slyším to furt: Nemáme singl. Singl. Singl. Singl. Já to slovo už úplně nenávidím. Tak do prdele, máme nějaký písničky, tak tam mezi nima ten singl nebude. Já se s tím tady přece trápit nebudu! To je stres! Proto kapelu nedělám!
Adam: Ale zároveň je singl alfa a omega všeho.
Vašek: To má ale Áda pravdu.
Roman: A kdyby někdo věděl, jak ho udělat, tak na to maj tabulky.
Vašek: Ale oni na to dneska maj tabulky! A mě to bytostně sere! Celá tahle doba. Hele, já si o sobě nemyslím, že jsem dobrej. Vůbec. Myslím si, že jsem hroznej zpěvák, hroznej kytarista a píšu na hovno písničky.
Fakt jo?
Vašek: Absolutně! Říkám to ale proto, že nerad kritizuju ostatní kapely, protože se necítím v pozici, abych mohl kohokoli kritizovat. Mně přijde všechno dobrý. Ale mám pocit, že oproti našemu mládí a tomu, v čem jsem vyrůstal, se změnil princip. Dřív kapely hrály to, co je bavilo, a tlačily to: Tohle jsme my! Teď je to tak, že se podívají do světa, co se zrovna hraje, a podle toho dělají písničky. Zkrátka abys někomu lezl do prdele. A já mám rád tu starou školu. Přijde mi, že teď je to celý naruby. Jak to uděláme, abychom měli co nejvíc lajků? A jak to vymyslíme, aby to bylo zajímavý? A bla bla bla. Samozřejmě jsou i světlý výjimky. Pořád jsou tu party, který držej pohromadě. Ale tenhle trend mi vadí.
Roman: Všichni si myslej, že píšou hitovej singl. Ale přitom, co se opravdu chytne, ve skutečnosti určí lidi.
Má vůbec pro vás jako kapelu, která je pětadvacet let na scéně a má velký publikum věrných fanoušků, smysl honit se za rádiovou písničkou?
Adam: Ale ono je to přece super, když tě v tom rádiu hrajou. Je sice doba internetu a hudba se poslouchá jinak, ale pořád je to znát. Když ti hrajou písničku dva měsíce v rádiu a ty zrovna chystáš turné, tak to sakra pomůže.
Vašek: Zažili jsme si, co singlová písnička dovede. Hráli jsme už pět let, měli jsme Plakalu, ale až když nám začali hrát v rádiích Znamení, tak jsem teprve zjistil, jak to funguje. Jakou obrovskou moc má písnička. Pro kapelu to byl opravdu okamžitý přínos. Nám teď na turné, když budeme mít štěstí a všechno se povede, přijde 50 tisíc fanoušků, kteří znají všechno, co hrajeme. Ale zbytek republiky? Ten bude znát jenom tu jednu písničku z rádia. Ale to neznamená, že budeme směřovat k tomu, aby se tomu podřídily všechny písničky. I ty Lahůdky vznikly, protože jsem taky něžnej chlap, tak jsem napsal něžnou písničku o lásce. Nemusel jsem se k tomu lámat.
Vadí ti vypočítavost?
Vašek: A všechny ty vymyšlený pravidla. Třeba: Když je to singl, tak tam nemůže bejt banjo. Ale pak přijde Ed Sheeran a má v singlu banjo, tak ho zase všichni chtějí. Já mám touhu být ten přetlačovatel, když písnička něco chce, ať to tam je… Ale vždycky to nejde. Lahůdky měly přes čtyři minuty. Byl tam takovej pěknej vývoj na začátku. Nechtěl jsem je do rádia zkracovat. Pošlem je do prdele, dáme jim to tam čtyři minuty dvacet! To jsem se chvíli radoval. Ale pak jsem si uvědomil, že je to jinak, že oni pošlou do prdele tebe a prostě tě nebudou hrát. Je to úplně obráceně.
Roman: Jasně, takže i kapela jako Divokej Bill potřebuje singl. Není na tom nic divnýho.
Tím prvním ale měla být další silná písnička na Baziliškovi. Skladba Svět, kde zpíváte: „Nikdy nebudu se dívat, tam co je tma.“
Vašek: Je to písnička napsaná za těžkýho covidu, ale není o covidu. Osvědčilo se mi, že si občas vezmu za vzor úplně odlišnou skladbu. V tomhle případě to bylo Heal the World od Michaela Jacksona.
Takže proto to finále: Vzbuď mě, až se svět uzdraví.
Vašek: Byla to první věc, kterou jsme na album natočili. Pro tu písničku jsme se nadchli…
Adam: Ale pak jsme se dlouho babrali s mixem. A přišly další…
Vašek: Stejně je to ale děsivý, když ty písničky teď projíždím, vidím, že já mám to téma fakt jenom jedno. Potřebuju to ze sebe setřást. Já přitom nerad moralizuju, nemám to rád, nechci někomu radit. Ale takhle to vždycky dopadne. Takhle to ze mě leze. Chci to takhle, nevím proč, protože zároveň to tak nechci. Chtěl bych jednou natočit čistě zábavnou desku, oddychovku. I když Svět je pozitivní písnička, řeší zbytečně složitý věci. Chtěl jsem tu desku udělat o hodně veselejší. Ale to mi nějak nejde!
Já bych se zas tak nebál, jsou tam i rychlé písničky o motorkách a sněžných skútrech. Je z nich vidět, že máš rád rychlost, a dává to desce energii…
Vašek: Spíš pohyb. Přijde mi to chlapský. V týhle době mi třeba chyběj koně. Kolikrát si říkám, že bych radši žil v jiným století. Představ si, že jdeš s partou lesem, nikde nikdo není, objevuješ něco novýho. Bylo to dobrodružnější, chlapi byli chlapi, dali si do držky, měli meče, jezdili na koních. Když jsme byli malí, alespoň jsme hráli fotbal na ulici, jezdili jsme na Simsonech, znal jsi chlápka, co prodává vedle v krámě. Dneska se zkus projít po ulici, už ani děcka nikde neběhaj… Lidi se dřou, aby mohli kupovat hovadiny. Do lesa nejdou, jak je rok dlouhej. Tátové nejsou doma. Honíme se za nějakým nesmyslem.
Na dnešní dobu jsi napsal i protestsong Soudci. Ten je o hotových názorech i tom, že „každej sráč je mesiáš“. Pro hodně lidí z twitterové generace určitě bude na hraně.
Vašek: Tohle byla problémová písnička i v kapele. Prosadil jsem ji trochu na sílu. Pomohl mi Jurda, který říkal: Já myslím, že je dobrá, vole, pojďme ji tam prostě dát. I když to byl kandidát na vyhození, dopadla za mě neobyčejně dobře. Prostě jsme ji jednoduše nahráli. Kolikrát je písnička outsider, ale tím, že se v ní neprstíme a nevymýšlíme kraviny, dopadne zvukově skoro nejlíp. Je to můj protestsong na dnešní dobu a kam se to řítí s technologiema, který třeba Prochajda tak miluje.
Roman: Já mám rád, že ti na druhou stranu usnadňujou život. Já jsem v tomhle ohledu z dnešní doby nadšenej. Děláme si sami všechno: od nahrávání alba po PR, management a organizaci. Dostaneš se k ohromnýmu množství lidí. Takže mě technologie baví, ale to Vaška nakonec taky. Taky je používáš. Vždyť bys nemohl dělat demáče! A natáčet kytary v lese na pařezu!
Adam: Taky jsem rád za všechno, čím jsme si prošli od začátku. Jsem rád za všechno, co jsme si zažili. Ale dneska se všechno dělá líp a rychleji. Vyhovuje mi to.
Vašek: To jo. Ale mě tohle téma soudců provází celej život. Dřív to bylo pomocí králů a válek nebo klaunů a šašků, teď je to zase jinak. Reakce jsou mi jedno. Mrzelo by mě, kdybych s tím nebyl vyrovnanej. Ale já mám pocit, že je to v pořádku takhle říct. Ale pojďme to už konečně odlehčit!
Já mám pocit, že jako se ti to nedaří v písničkách, nepovede se nám to ani v tomhle rozhovoru. Asi i ta nabroušenost do světa Divokýho Billa patří. To, o čem mluvíme dobře, shrnuješ v poslední písničce, kde zpíváš: Svoboda je nejvíc, co můžeš mít.
Vašek: Ta je pro mě aktuální. Mám malý dcery, 10, 7 a 2 roky. Je to vzkaz pro ně: K tomu jsem došel. Pro mě jsou děcka neuvěřitelnej motor. Já totiž chci, aby holky s náma zažily ještě pár pěknejch sezón. Dokavaď je to bude zajímat, než vyfičej z baráku. Aby měly pocit, že táta je frajer. To mě fakt baví a v to doufám. Děcka nás neviděly v největší slávě, když jsme jeli dva šestku – čtyřicet vyprodaných hokejových stadionů. To bylo skvělý. Chci jim ještě ukázat, že fotři jsou borci!
Roman: Protože my celejch těch pětadvacet let jedeme. Pořád to děláme. A všechno okolo podřizujeme muzice. Jediné, co nám do toho vstoupilo, jsou právě děti. Jinak je všechno od začátku do teď podřízený kapele. Odešel management? Jasně, tak si ho uděláme sami! Postavíme turné! Jedeme dál! Nepřemejšlíš, co a jak udělat. Prostě děláš co nejvíc, co nejlíp. Všechno pro tuhletu partu.
Vašek: A to je poselství Divokýho Billa. Myslím, že tam nějaký je. A hodně mě baví. Pojďme se vždycky dohodnout, vždycky držet při sobě. Nějaký problémy budou – sereme na ně. Sypeme to tam! A to je vlastně všechno, co bych chtěl lidem říct.
Brazilišek
Osmým albem slaví Divokej Bill pětadvacet let na scéně. Odjede k němu velké open air turné, které začíná 2. 6. v Plzni a končí 2. 9. v Dolní Kounici. Vrcholem oslav bude narozeninový koncert v O2 areně, který Divokej Bill odehraje 19. ledna 2024. První ukázku z nového alba měli fanoušci možnost slyšet už ve filmu Princezna zakletá v čase 2. Za pohádkovou melodií, ve které všichni „pozvednou své zadnice výše“, stojí kytarista Roman Procházka. „Byla to rychlovka, šel jsem za režisérem Petrem Kubíkem, jestli nám nenatočí videoklip. A odcházel jsem s tím, že mám udělat písničku pro film. Přečetl jsem si scénář a souhlasil jsem. A oni fajn, za týden v úterý točíme tu scénu… tak jsem to prostě vypotil.“