Jako by najednou mohl vypadnout z té vousaté role, kterou hraje přes půl století. Pokud máte chuť ho v tomto rozpoložení vidět, máte šanci 26. června v O2 universu, kam americký kytarista a zpěvák přijede se svou kapelou The BFGs. „Zdravím, jsme dneska v Texasu,“ vítá mě.
Takže tak trochu doma? V Texasu jste se narodil.
Svým způsobem. Moc se ale těšíme, až přijedeme za vámi.
A jak my na vás! Naposledy jste tu se ZZ Top hráli před čtyřmi lety spolu s Kiss. Měl to být tehdy jejich poslední koncert, letos je tu máme zas.
No. Já nedávno mluvil s kytaristou a zpěvákem Lynyrd Skynyrd a říkal jsem mu, jakou mám radost, že nás čeká pár společných koncertů, protože jsem si myslel, že už mají za sebou ten poslední. A on říkal, vůbec se neboj, ještě máme mnoho takových před sebou. Obávám se, že tak to dnes chodí.
Vy jste tehdy slavili půlstoletí koncertů. Znamenalo pro vás to číslo něco víc než jen výročí, co můžete dát do názvu turné?
Je to velké číslo, ale nedávno jsme hráli s Williem Nelsonem, v té době mu zbýval týden do devadesátých narozenin. Říkal jsem mu, že zní, jako kdyby mu bylo třicet. Smál se a říkal, přesně tak, třicet, skoro až dvacet, že jo! Takhle se k tomu musí přistupovat. Všechno je jen v hlavě.
Muzika vás omlazuje, nebo je to spíš náročnější, než si lidé obvykle představují?
Myslím, že nezáleží na tom, co děláte. Když vás práce baví, žádná práce to není. A my si hraní užíváme hodně. Máme rádi výzvy. Občas se mě někdo ptá, prosím tě, jakápak výzva? Ale my jsme malá kapela, hrajeme jen ve třech. A výzva je neudělat chybu jako první. A když ji uděláme, vymyslet, jak se z ní dostat ven. Jinak se nám podařilo se vším se poměrně vyrovnat a naučit se to dobře zvládat. Zůstává jedna náročná věc, o které v kapele hodně vtipkujeme. Nikdo nepřišel na to, jak zkrátit míli, takže z Texasu do Kalifornie je pořád zatraceně dlouhá cesta, kterou už jsme absolvovali mockrát.
Před dvěma lety zemřel baskytarista Dusty Hill. Jak těžké bylo si zvyknout, že je po vašem boku na pódiu někdo jiný?
Měli jsme štěstí, že jsme u sebe měli takového člověka, jako je Elwood Francis. Jako náš kytarový technik pracoval tři dekády. A Dusty mi kolikrát říkal, poslyš, kdybych se někdy zpozdil a nebyl včas na pódiu, vždycky můžeš dát moji kytaru jemu. Zná to tak dobře, jako kdokoli z nás, možná i líp. Elwood velmi štědře nabídl svůj talent, aby za Dustyho zaskočil. Jedna zajímavost o Elwoodovi. Dřív míval pod jednou paží skateboard a v druhé ruce avokádový toast. Měl růžové a fialové vlasy, ale rozhodně neměl plnovous. Nikdy neměl ani fousky. A pak přišla doba, kdy jsme všichni museli víceméně zůstat zavření doma, a když se opona zase zvedla, byl jsem rád, že se můžeme vrátit do práce, a chtěl jsem zkoušet. Tak jsem přišel do zkušebny a ptal jsem se jednoho z techniků, kdo je ten novej chlapík s vousy. A on na to, že to je Elwood. A já mu říkám, ne, myslím toho týpka v rohu s legračními vlasy a vousy. A on říká, věř mi nebo ne, to je chlap, kterýho hledáš – Elwood. To bylo velké překvapení. Ale krásně díky tomu zapadl.
Takže to nebylo zadání?
Ne. Když jsem ho pak viděl, přemýšlel jsem, že mu koupím kovbojský klobouk. A jedna holka mi to rozmluvila, že prý je to skvělý nápad, ale nejdřív bych mu prý mohl koupit hřeben.
Poslední deska, kterou jste vydali a točil ji ještě Dusty, se jmenuje Raw. Vznikla dost rychle, prý za den.
Víte, co na tom bylo zajímavé? My vůbec nevěděli, že se to bude nahrávat. Mysleli jsme, že si jdeme prostě jenom zahrát do honky-tonk klubu. Že se možná párkrát vyfotíme, uděláme možná nějaké záběry do dokumentu That Little Ol’ Band from Texas, který o nás točil Netflix. Když jsme tam přijeli, viděl jsem všechnu tu techniku a ptal se režiséra, co to je. Prý to bylo nedorozumění a nikdo technikům neřekl, že nepotřebujeme všechno vybavení. Tak jsem se zeptal, jestli nevadí, když už tam je, že bychom si sedli a zahráli. Říkal, jasně, jděte do toho, nám bude chvíli trvat, než nastavíme kamery. Tak jsme začali hrát a vydrželi jsme asi dvě hodiny. Nakonec jsem se otočil na režiséra a říkám mu, ať se nebojí ozvat, až budou připraveni na to, co po nás chtěli, ať to bylo cokoli. A on se smál, že jsou ready už dvě hodiny, jen je bavilo nás poslouchat. A zvukový inženýr se ptal, co bychom si přáli udělat s nahrávkou. My se na sebe podívali, protože nám hned nedošlo, o jakých nahrávkách mluví. Celé to nahrál… A nám se to pak při poslechu líbilo, říkali jsme si, hrome, tohle jsou praví ZZ Top při práci. Tak jsme se rozhodli to vydat a tady to máte.
Desku Raw ZZ Top nahráli mimochodem, když čekali, než si tým Netflixu připraví kamery.
Kéž by tak lehce vznikaly všechny desky, že?
No jasně. Ve studiu jsou najednou všichni nervózní. Říká se tomu red light fever. Horečka z červeného světla. Jakmile se zapne nahrávání, každý je trochu na trní. Tomuhle jsme se tentokrát absolutně vyhnuli.
Jaké jsou další plány ohledně nahrávání? Chystáte něco?
Máme už pár věcí. Říkám jim startovací kousky. Ještě nám zbyly nějaké nahrávky s Dustym, už jsme ale nahráli i novější s Elwoodem. Moc se to zatím neví, ale on je dost talentovaný autor. A i když teď v kapele hraje na baskytaru, je skvělý i na šestistrunnou kytaru. Do konce roku plánujeme koncertovat, po konci turné ale chceme do studia a poskládáme všechny ty kousky, co jsme zatím posbírali.
Nyní přijíždíte sólově, respektive s vaší kapelou The BFG’s. První desku mimo ZZ Top jste vydal před osmi lety. Předtím jste žádné pnutí mít vedlejší projekt nepociťoval?
Spíš jsme měli se ZZ Top natolik napilno. Už jsme se o tom bavili i dřív, jestli bychom každý neudělali něco svého, ale dospěli jsme k závěru, že by to skončilo tak, že bychom to asi stejně nahrávali spolu a znělo by to moc jako ZZ Top. Pak přišel čas, kdy jsme si už mohli dovolit ten luxus nahrát něco, co se docela dost liší. Na začátku jsme mluvili o výzvách – tohle je výzva, která mě baví, hrát s někým čerstvým a novým. Vytváří to příležitost zkusit něco jiného. Zatím mám pocit, že se nám to docela daří. A zjistili jsme, že nás to hodně baví, takže když se teď objevila příležitost zase spolu hrát, byli jsme nadšení, všichni jsme se usmívali, protože tu kapelu máme fakt rádi. Takže se nemůžu června dočkat.
Singl She’s on Fire pochází z Gibbonsovy třetí a zatím poslední sólové desky.
Tou dobou budete mít za sebou poctu Jeffu Beckovi v Royal Albert Hall. Jak na něj vzpomínáte?
Nejradši bych vám teď ukázal jednu fotku – je to plakát na náš společný koncert. S Jeffem jsem se setkal poprvé, když mi bylo sedmnáct, přátelili jsme se tedy opravdu dlouho. Loni v listopadu jsme spolu hráli několik posledních koncertů – ZZ Top a Jeff Beck. Bylo to tak silné, že máme pořád pocit, že je někde za rohem. Víte, na koncertech máme na šatnách cedulky. Šatna pro Billyho, pro Franka a pro Elwooda. Udělali jsme si nové – je na nich napsáno Šatna pro Billyho s Jeffem Beckem, šatna pro Franka s Jeffem Beckem a Šatna pro Elwooda s Jeffem. Chceme si ještě trochu užít pocit, že je ještě s námi. Jeho přítomnost byla tak silná, že i když odešlo jeho tělo, jeho duch tu s námi opravdu zůstává.
Když vám bylo sedmnáct, jemu bylo tuším o pět let víc. Bylo vám už tehdy jasné, že máte tu čest s legendou?
Ano. Rozhodně. A jsem rád, že díky tomu zde máme spoustu jeho nahrávek. Když na něj má člověk náladu, stačí zapnout přehrávač a je tu s vámi.
Ještě před založením ZZ Top jste se spřátelil s Jimim Hendrixem. Byla pro vás jeho přízeň vždy jen požehnáním? Přemýšlím o tom, jestli třeba nebylo těžké pak dostát očekáváním.
To víte, že někdy bylo. Ale on byl lídr a jeho přátelství jsem si velmi vážil. Co mi přišlo hodně zajímavé, že když jsem se přidal na jeho turné, zařídil, abych měl vždy pokoj hned přes chodbu. Každou noc si nechal na pokoj přinést něco, na čem jsme poslouchali hudbu, a bavili jsme se o tom, jak to dotyčný asi hraje nebo jak to myslel. A moc dobře si pamatuju, když takhle pouštěl zrovna desku od Jeffa Becka. Říkal jsme mu, Jimi, mám podezření, že zrovna tak, jako my tady posloucháme
Jeffa, on někde sedí a poslouchá tebe.
Posouvala vás vpřed i soutěživost a ego, nebo jste se vždy vzájemně s dalšími kytarovými velikány inspirovali, řekněme, jen přátelsky?
Těžko říct, ale připomnělo mi to zrovna vztah Jeffa a Hendrixe. Jeff Beck hrál dlouho na Gibson Les Paul. Když pak viděl Hendrixe a jeho Fender Stratocaster, rozhodl se taky pro změnu. Ale myslím, že v tom nebyla chuť ho porazit, spíš se právě otevřel tomu, že mu Hendrix ukázal něco nového a hodně jiného. Nebylo to pro něj lehké, ale bavilo ho se do toho pustit. Nedávno jsem někde mluvil o Beckově úžasném talentu pro hru na kytaru a někdo se do toho vložil s tím, že nesmíme zapomenout, že hodně skvělých věcí od Jeffa vzniklo proto, že se snažil být jako Jimi Hendrix. A já to chápu, on byl vždy inspirace.
Ještě mě zajímá jedna věc – nechal jste si ze dřeva chatrče, ve které vyrůstal Muddy Waters, vyrobit kytaru. Hrajete na ni?
Je ve stálé zápůjčce muzea Delta Blues, které je zasvěcené nejen Watersovi, ale mnoha dalším skvělým bluesmanům z delty Mississippi. Rozhodli jsme se tam nechat tento poněkud zajímavý nástroj vystavený, aby dělal radost i dalším. Občas si ji ale můžu půjčit třeba do studia.
Kolik kytar máte doma?
Všichni známe rčení, že jedna je moc a tisíc pořád nestačí.
Ještě loni stál Billy Gibbons s Jeffem Beckem na jednom pódiu.
Billy F Gibbons a The BFGs
Před osmi lety se frontmanovi ZZ Top zachtělo přimíchat do své hudby trochu kubánských rytmů a nahrál s přáteli album Perfectamundo, svou první sólovou desku. Pokračoval s The Big Bad Blues, které vyhrálo na Blues Music Awards kategorii Bluesrockové album roku. Před dvěma lety navázal deskou Hardware. Kromě Gibbonse se publikum v Praze může těšit na bubeníka Matta Soruma (The Cult, Guns N’ Roses, Velvet Revolver) a levorukého kytaristu Austina Hankse.