B-Side Band čerstvým albem startuje autorskou éru a z Jiřího Kalouska a Petra „Rybíze“ Tomana, jejichž hlasy na desce uslyšíte, čiší radost ze současného dění. „Nemám vůbec pocit, že musím někoho v této sestavě nahrazovat. Naopak mám pocit, že konečně dělám svou práci,“ říká Rybíz. Novinku osmnáctičlenné těleso obohacené o několik hostů pokřtí v Brně 17. a 18. dubna v domovském klubu Metro Music Bar.
Hovoříme o nové éře B-Side Bandu. Kdy začala a proč?
Jiří: Když jsme začali pracovat na nové desce, s níž jsme původně měli jiné plány. Protože nevyšly, zahájili jsme minulou zimu novou etapu a desku nakonec nahráli jen v kapelním kruhu bez hostů.
Jaké plány jste původně měli?
Jiří: Měla to být naše první autorská deska, což nakonec je, ale zpívat jsme na ní neměli my dva, ale Vojta Dyk. Když se ukázalo, že to tak nebude, bylo nám líto písniček, které jsme sami napsali a měli je některé téměř komplet připravené. Tak jsme je nahráli sami. Zpěvu jsme se ujali s Rybízem, protože z kapely zpíváme nejčastěji – už máme něco za sebou s dalšími projekty a kapelami a příležitostně jsme na akcích zpívali i s B-Side Bandem. Sám jsem se o to docela rád přihlásil – aby ty skladby žily a dostaly se k posluchačům.
Rybíz: Vlastně jsme z té situace vyšli dobře, byť jsme vlastně zavírali skvěle rozjetý podnik s velkými návštěvnostmi. Ale stalo se, jdeme dál. Pro nás tak vznikla příležitost nejen skládat nebo psát pro B-Side Band, ale i si vlastní věci zazpívat. Splnil se mi sen, protože některé texty jsou pro mě dost osobní. Zpívat s bigbandem je vůbec sen nejednoho zpěváka, i když jeho naplnění si žádá své. Je to ale úžasná zkušenost.
Můžete ten prožitek přiblížit těm, kteří to neznají?
Rybíz: Je to velká kapela s obrovským rozptylem od jemných poloh po ty velkolepé. Je potřeba ji utáhnout. Balada může být velmi baladická a silně vás zasáhnout a nářez je takový ten typ nářezu, co vás vystřelí z trenek. Bigband může hrát swing, stejně jako křehké folkové aranže, bigbeat i world music. Na druhou stranu je potřeba to také uřvat, utáhnout a má to pro zpěváka jistá specifika. Nemůžete si říci, nějak to dám a podcenit přípravu. Šeredně se vysekáte. Nicméně pro mě jsou výzvou právě jemné polohy, ty mám rád. Líbilo by se mi, kdyby se nám povedlo občas znít řekněme míň nařvaně než dřív. A sdělovat i jiné a složitější emoce než jen jásot.
Váš rozchod s Vojtou Dykem nebyl podle bandleadera Josefa Buchty úplně hladký, nicméně je ceněný zpěvák, kterého každý zná. Jaké to je, stoupnout si na jeho místo?
Jiří: I když se ta otázka nabízí, nevnímám to tak, že bych za mikrofon nastoupil po něm. Klasická otázka, kterou dostávám, je, koho teď máme místo Vojty. Nikoho. Členy kapely jsme byli už před ním. Fanoušci, kteří nás znají ve spojení s ním, samozřejmě budou nejspíš na koncerty přicházet s takovým tím postojem „tak se ukažte“, v tom je to trochu ošemetné. Ale za sebe necítím, že bych se s ním měl srovnávat.
Jsem rád, že jsme tuhle muziku realizovali a jsem stejně jako Rybíz vděčný, že si v takové kapele mohu zazpívat. Je pro nás srdcová a věřím, že je opravdu dobrá. Hrát a zpívat s nejlepšími muzikanty z mého okolí je jednoduše vždy výjimečná radost. A stejně jako při jakékoli jiné příležitosti se snažím dělat to co nejlépe. Věřím, že tu změnu zvládneme a fanoušky nezklameme.
Rybíz: Já vlastně nevím, jestli stojím na tomtéž místě. Ta změna nálady, celkové chemie v kapele je přímo hmatatelná. Možnosti se nám tímto krokem otevírají prakticky neomezeně. Nemám vůbec pocit, že musím někoho v této sestavě nahrazovat. Spíš mám pocit, že konečně hraju sám sebe. Nejde už o to, jak nejlépe zahrát Žal se odkládá, ale najednou řešíme, co všechno chceme a můžeme říci vlastní hudbou a texty. Kam se pustíme. Je to opojný pocit. Ten rozdíl bych přirovnal k rozdílu mezi prací s motorovou pilou a řezbařinou. Pořád dřevo, ale rozdíl je to velký.
Jak přesně to myslíte?
Rybíz: Osobně už jsem měl ke konci hraní s Vojtou Dykem pocit letargie. Prostě ok, hrajeme tyto groovy, tak je zahraju, jak nejlépe umím. 90 % řemeslo, 8 % zábava, 2 % srdce. Rád jsem se setkal s kámoši a byla to pro mě vždycky událost, byly ale chvíle a písně, které jsem přetrpěl a jakoby přeskakoval. Ty písničky, co mě fakt bavily, zajímavé bigbandové aranže, se postupem škrtaly na úkor coververzí popových hitů, které mají logicky u nás velký úspěch. Dostávalo to místy až estrádní charakter. Pořád jsem měl ale vzadu v hlavě pocit, že máme nabito na něco vlastního. Koneckonců si myslím, že stejně tak to teď cítí Vojta. Podle mě oběma stranám prospělo, že šly svou cestou. Přestaneme teď dělat show a estrádu za každou cenu a začneme dělat muziku. Byť by to mělo znamenat, že budeme mít všude pětinu lidí. Jsme už ale ve věku, že si nemůžeme dál na něco hrát. Měli bychom se k tomu postavit rovně, což se teď děje. Pro mě je to obrovské vysvobození.
Proč takový směr vlastně nešlo nabrat dřív nebo spolu s Vojtou?
Rybíz: Těžko vlastně říct. Pokusy byly, ale nikdy z toho nic hmatatelně nevzniklo. Zkoušeli jsme společně bez výsledku.
Mluvil jste o estrádě, ale byla celkem dost úspěšná.
Rybíz: To už tak prostě s estrádami bývá. Jsou přehlídkou ekvilibristik. A to nemyslím nutně zle. Jsou k tomu určené.
Podíleli jste se v průběhu let s kapelou mimo jiné na různých projektech a koncertech světových hvězd. Co vás osobně nejvíc zahřálo u srdce?
Jiří: Koukám tady v kanceláři naší agentury, kde sedíme, na fotky na stěnách a hned mi padl do oka americký jazzový hudebník Kurt Elling, jehož jsme doprovázeli. To byl jeden z velkých highlightů. Ale přiznávám, že nejsem krví jazzman, tak mi bylo ještě bližší hrát se zpěvačkou Judith Hill, jejíž muzika je i dost kytarová, což je pro mě atraktivní. Sama je ostatně kytaristka. Hráli jsme s ní dvakrát a stejně jako další zahraniční spolupráce to byla velká zodpovědnost a čest. Vždy se chceme ukázat v dobrém světle, a tak intenzivně zkoušíme a kapela se dost namaká. Je to pro nás pokaždé velká motivace.
Rybíz: Já musím také zmínit Kurta Ellinga. Mám ho rád, poslouchám ho, u mě doma najdete všechny jeho desky. Hrát s ním byl splněný sen. Pro mě byla velká škola například i spolupráce s tělesem New York Voices. Mám při takových příležitostech vždy pocit, jako by to pro nás byl kromě koncertu zároveň workshop nebo spíš master class. Máme možnost intenzivně zkoušet s lidmi, kteří hrají v mekkách jazzu a vždy se od nich hodně naučíme.
Nová deska Tam a zpět je od konce ledna na světě. Zajímá mě, jestli vás to autorsky nakoplo a už vznikají další písničky pro B-Side Band?
Rybíz: Nakoplo mě to s rozběhem. Obden beru kytaru do ruky, dělám si poznámky, nahrávám úryvky nových nápadů. S klukama vlastně pokračujeme v úsilí, které předcházelo vydání desky. Pravidelně zkoušíme, konečně před sebou máme koncepci práce, a ne mlhu.
Jak vlastně písničky v tak rozsáhlém tělese vznikají? Rozepíše vám je jeden aranžér, nebo pracujete společně?
Jiří: Tak i tak. Úplně finální podoba musí být v rukou aranžéra, který finálně rozepíše dechy. To dělají naši dva saxofonisti – Pavel Zlámal a Petr Kovařík. Ti mají na výsledek dost velký vliv. Rozhoduje ale vždy povaha konkrétní skladby. Některé vály jsme s rytmikou hodně vymysleli a předali je Petrovi s Pavlem až v pozdní fázi, kterou oni jen tím bigbandovým zvukem dobarvili. Jindy jsme jim naopak třeba předali jednoduché kytarové demo, které složil náš kamarád Martin Kudlička. Oni z něj vykouzlili nádhernou aranž, kterou nám předali hotovou ve studiu. Někdy je dobré, že se v tom nemůže moc vrtat a příliš se nekombinuje.
Rybíz: Poslechneme si napřed komentář autora. Například zmíněný Martin Kudlička složil písně, které na začátku byly vhodné třeba i k ohni nebo do hospody s kytarou. A i když jsme je pak předali aranžérům, zvali jsme ho do zkušebny a zajímalo nás, co si myslí. Rád si vyslechnu rady autora a nechám si od něj mluvit do toho, co jak zazpívat.
No a písně, které nejsou hotové, také dokončujeme společně a jamujeme, zastavujeme, diskutujeme, až dojdeme do stavu, kdy se v tom cítíme všichni víceméně komfortně. Což je často ale dost těžké.
Jiří: A zdlouhavé. V tom máme ještě rezervy, protože jsme takhle kapelním způsobem nikdy dřív nepracovali. Práci, kdy se sejdeme ve zkušebně, vzniká písnička a my se začneme dohadovat, jak ji vlastně budeme hrát, jsme se nyní teprve učili. Vlastně se v tomhle ohledu teprve poznáváme a zjišťujeme, jak fungovat. Učíme se dělat kompromisy. Ale jak zmínil Rybíz – snažíme se respektovat autora.
Rybíz: Tahle cesta, kde vlastně teprve hledáme, jak to dělat, se časem utřepe a možná si pak budeme moci nadělit i nějakou další ucelenější desku v jednotnějším duchu. Bluesovou, funkovou, country, nevím. Uvidíme.
Aby to získalo jednotnou tvář…
Rybíz: Přesně tak. Mně se líbí také tematická alba.
Jiří: Je nám trochu vytýkána nekoncepčnost, což na jednu stranu chápu, ale je to tím, že jsme měli tu možnost, čas a peníze vzít každou píseň a nahrát ji jako singl. A nechat ji tak, jak si myslíme, že by měla být. Není to prostě deska například ve stylu Red Hot Chili Peppers.
Rybíz: Ono by teď asi nešlo zlomit natolik odlišné skladby do jednotného rámce, aniž by z nich něco zmizelo. Nic nás k tomu teď nenutilo – příště to můžeme cítit jinak.
Říká se, že v kapele nemůže být demokracie, že vždy musí být někdo, kdo řekne finální slovo. Zde to tedy byl pokaždé někdo jiný?
Jiří: Mám pocit, že nám se na tomhle albu demokracie podařila. Nevzpomínám si na okamžik, kdy bychom museli někoho vetovat.
Rybíz: Pro mě je autor trochu jako zákazník, kterému se snažím nabídnout něco tak dobrého, že ho přesvědčím ke změně. Pro mě je právě tohle největší vzrůšo. Když mám nápad, který skladbu posune a autor to přijme. Takhle mohou přijít ty nejlepší nápady od každého a prosadit se v celku. A mluvit do toho má co i kapelník Josef, který to musí vnímat i z širší perspektivy a mít určitou supervizi, protože má celý projekt na hrbu.
Jiří: Věřím, že právě z toho vzniká obecně typický zvuk kapel. Je výsledkem organické spolupráce a společného tvoření, na němž se podepíše každý konkrétní hráč svým přístupem k hudbě. Mám radost, že takhle můžeme fungovat.
Máte na albu Tam a zpět nějaké osobní favority?
Rybíz: Těžká otázka. Dalo by se asi vyjít z toho, co si nejvíc pouštím a co nejvíc přeskakuji.
Nechci vám radit, ale co nejvíc přeskakujete, bych pro dobro v kapele neříkala.
Rybíz: Pravda. Ale když už ty písničky slyšíte po sté, některé začnete přirozeně trochu upřednostňovat. Mám rád Příliv. Taky poslední píseň desky Tam a zpět, kterou napsal Tomáš Vunderle Koudelka. Má tajemství. Tvrdí, že ji psal v noci a potmě. Baví mě i Polštáře, napsal jsem tam dost osobní text.
Potmě v noci?
Rybíz: Naopak, ráno pod zářivkou! A s kartáčkem v ruce. Když mi Tomáš poslal demo, bavili jsme se o rodinném štěstí, institutu otce v rodině. O tom, jak se s malými dětmi desetkrát za den změní nálada z nuly na sto, do toho žena takzvaně volá o pomoc a k tomu to celé fičí jak šinkansen. Je možné všecky ty pocity dostat do jedné písničky? Jasně že ne, ale hned jsme se do toho pustili.
Jiří: Nedokážu absolutně říct, na co se nejvíc těším, až budu hrát. Na všechno. Máme dost vokálů a naštěstí i vokalistů. Nikdy se nebudu nudit. Ještě jsme si přizvali jednoho hosta – kytaristu a zpěváka Matěje Morávka.
A i pro mě asi na počet přehrání vyhrávají Polštáře. Mám tři děti a tahle písnička je pro mě tím pádem hodně silná a baví mě. Je extrémně jednoduchá a zároveň funkční. Taky mám hodně rád skladbu Na suchu, kterou jsem nazpíval velmi rychle a dobře se v ní cítím. Je trochu bluesová a to miluji.
Rybíz: Já se těším, že už teď budeme hrát písně naživo v trochu jiných verzích, než jsou na desce. Pořád je vylepšujeme. To muzikanty udržuje v dobré náladě. Můžeme se do toho položit. Je to jedna z výhod, když si písničky sami napíšete – můžete se v nich vrtat a objevovat nové krajiny. Já bych se tedy rád povrtal i v některých bigbandových standardech, ale k tomu mě nikdo nepustí.
Zajímavostí je, že v den vydání desky vyšel singl Brno Mars a ten nezpívá ani jeden z vás.
Jiří: To by vám vysvětlil lépe Josef (Buchta). Tuhle písničku složil a nazpíval náš kolega a kamarád Lukáš Janota (který není členem B-Side Bandu). Ale možná tomu rozumím – je nejvíc funky a taneční.
Tak jsem si to také vysvětlila – že právě tohle je něco, co si člověk pod B-Side Bandem dovede nejlépe představit.
Jiří: Je možné, že právě to byl Pepův záměr. Nicméně mně by se vlastně líbilo, kdyby to zůstalo tak, že tahle kapela nebude mít hlavního zpěváka. Nemyslím, že to je potřeba. Baví mě, když se v kapele zpěváci střídají.
Určitě bude nyní zajímavé sledovat přijetí nové desky. Co očekáváte?
Jiří: Jsem na to velmi zvědavý. I když… nechci, aby to vyznělo blbě, ale myslím, že je to vlastně trochu jedno. Věřím, že se našim fanouškům líbit bude. I když třeba těm, co mají víc rádi jazz, právě ten Brno Mars do noty nepadne. Ale třeba je zas osloví jiné skladby. Doufám, že když někoho naše novinky překvapí, tak příjemně.
Rybíz: Část lidí odejde, část přijde. Rád bych každopádně pozval lidi, kteří o návštěvě koncertu jen trochu přemýšlí, ať se staví. Jako divák to mám tak, že když se mi nechce, ale dokopu se, je z toho občas vrchol sezóny – třeba na brněnském festivalu Groove se mi to už párkrát stalo. Někdy je zajímavé se vykopnout z gauče a místo seriálu zajít na muziku!
Co vás teď čeká?
Jiří: Něco přes deset koncertů, ještě jsou některé štace v jednání. Chystáme v každém případě klubové turné a nějaké festivaly. Prostě živé hraní. Křest v Brně bude na prvním dubnovém koncertu v Metru – mám radost, že už jsme jeden museli přidat.
Jaký repertoár návštěvníky letošních koncertů čeká?
Jiří: Budeme hrát téměř celou desku a už teď se na zkouškách live verze těch písní docela prodlužují. Bude to krásná muzikantská věc. A určitě přidáme některé čistě instrumentální skladby.
Seznamte se
B-Side Band vznikl na základě představení Jazz Side Story v Městském divadle v Brně. „Klukům se společně dobře hrálo, tak založili kapelu, do které jsem těsně po jejím vzniku vstoupil. Ze začátku se uvažovalo, že se budou hrát skladby z představení, ale nakonec nám došlo, že můžeme hrát cokoli jiného,“ vzpomíná perkusista a zpěvák Petr „Rybíz“ Toman. „Začali jsme nejprve bigbandovými aranžemi a potom přišel Vojta a s jeho pěveckými schopnostmi přišly nové možnosti.“ Vznikl z toho společný projekt na deset let. Nyní kapela nahrála první desku autorských písní. Zpěvu se po odchodu Vojty Dyka ujal právě Rybíz, kytarista Jiří Kalousek, jenž do tělesa vstoupil v roce 2011, a baskytarista Tomáš Vunderle Koudelka. Kromě vlastních projektů, jakými byla například obnovená premiéra finální rozšířené verze koncertu Missa Jazz Jaromíra Hniličky či album Folk Swings, na němž s českými zpěváky a zpěvačkami nahráli jejich písně ve swingových úpravách, hrál B-Side Band se světovými hudebníky, jako jsou Kurt Elling, Judith Hill, New York Voices nebo The Puppini Sisters.