S Anetou Langerovou jsme rozhovor ke dvaceti letům, které prožila na české hudební scéně, dělaly ve chvíli, kdy už byla velká část hudebních oslav za ní. Březnové vydání best of alba Zázračná písně krajina, jehož titulní nová píseň hodně říká o tom, co muzika v životě této zpěvačky znamená. Řada koncertů, na kterých víc než obvykle zaznívají písně ze samých začátků. Bilanční rozhovory. To všechno už se událo v uplynulých měsících. Proto jsme naše povídání nechaly od striktní rekapitulace její hudební cesty volně odplout.
Slavíte dvacet let na scéně. Jak tohle léto a vůbec celé období prožíváte?
Hudební vystoupení jsou krásná, jsou pro mě náplní skoro celého života. Ale od začátku roku bylo vůbec nejhezčí si uvědomit, jak skvělé lidi mám kolem sebe a jak velké štěstí na ně mám. Jsem za to vděčná, obzvláště v této etapě, kdy rekapitulujeme. Došlo mi, že se svou kapelou trávím už dlouho a bratr je mi profesně nablízku celých dvacet let i se svou ženou Ivou, která nám také pomáhá. Poslední dobou víc vnímám, jak obrovskou oporu v nich mám. Pořád si to teď promítám před očima, pozoruji je a říkám si, jestli to vůbec je pravda. To je nejhezčí pocit, co aktuálně prožívám – že je mám všechny vedle sebe.
Přitom hudebníci z vaší kapely (dohromady je vás osm) mají celou řadu dalších projektů. Jak se vám daří udržet si takhle stabilní kolektiv?
Nejde jen o skloubení harmonogramů, důležité je hlavně to, že se mají rádi, jsou rádi spolu a sdílí spolu to, co zažíváme ve svých životech. Je hezké mít takovou partu. Jsem ráda, že se udržela do letošního výročí, to je pro mě důležité. Budu teď připravovat novou desku, takže složení budu řešit, protože je nás přece jen hodně a těžko říct, jestli takhle budeme moci jezdit pořád. Myslím, že nás i v budoucnu čekají paralelní cesty, kdy některé koncerty budou akustičtější v menším kruhu, něco zase s velkou partou. Doufám, že i do budoucna to hezky nakombinuji.
Pravda, občas i teď vystupujete třeba jen s Jakubem Zitkem, který je producentem vašich posledních dvou alb.
Ano, ale jen poměrně výjimečně, zpravidla tak hrajeme například na charitativních nebo jiných komornějších akcích, kde zpívám jen pár písní. Hraji na kytaru a Kuba na klavír. Občas se přidá Dorka (Barová) na violoncello nebo třeba Ludvík Kulich na kytaru. To je zas úplně jiné. Dřív jsme s Kubou hrávali pouze se smyčcovým triem – to byl projekt Pár míst. Za něj jsem hodně vděčná, bylo to jedno z nejhezčích turné v mém životě, i když bylo komornější. Na festivaly zase jezdíme bez tria jen s Dorkou – prostě se rozhodujeme podle toho, co se na jakou akci hodí.
Na bilanční album nahrála Aneta Langerová i jednu novou píseň.
Letos jsem vás potkala na Colours of Ostrava a zdálo se mi, že jste opravdu dobrá parta, která si umí společný čas příjemně užít.
Už to tak máme řadu let. Máme prostě radost, že se vidíme. Nevídáme se mimo koncerty tak často, každopádně když slezeme z pódia, cítíme euforii, máme spoustu energie a je to moc příjemné. Když se člověk vrátí po koncertu domů a tam ho třeba čeká někdo, kdo to nezažil, tak je klidnější než vy. Ale v kapele to máme všichni většinou stejně, takže když se někde spí, vždycky chvíli posedíme, povídáme si, vyprávíme a sdílíme. Na Colours jsme navíc zůstali ještě další den a mohli jen tak chodit po festivalu a nemít žádné povinnosti, jen si užívat. To bylo moc příjemné.
Chodíte často na koncerty?
Ne příliš. Když už, tak většinou na menší. V Praze ráda vyrážím třeba do Akropole nebo Jazz Docku, kde odchytávám skvělé, často zahraniční kapely. Zároveň jsem tam nedávno byla například na Buty nebo Vltavě, protože je mám ráda. Občas mě těší vyrazit je pozdravit a zároveň podpořit jako jejich fanoušek, kterým jsem. Většinou ale ráda chodím na zahraniční hudebníky, u nichž je výjimečné, že sem vůbec přijedou, a mám tak možnost nasát něco nového a jinak zpracovaného, což je inspirativní. Jazz Dock je úžasná muzikantská mekka, kde potkáte víc hudebníků.
Letos jsou velkým fenoménem obří popové koncerty v čele s Adele a Taylor Swift. Zajímá vás i tohle?
Větším akcím se trochu vyhýbám, necítím se na nich úplně komfortně. Moc lidí, celé je to takové nafouklé. Mnoho velkých koncertů jsem ale viděla nejen u nás, ale i po světě, dřív jsem na ně chodila. Byla jsem třeba na U2 nebo Coldplay ve Skotsku v době, kdy měli velký boom. Madonnu jsem naživo slyšela snad dokonce třikrát. Ale už je to asi tak deset let, kdy velké koncerty nevyhledávám. Ovšem srdcové interprety, jako je třeba Peter Gabriel, Radiohead nebo Robert Plant, to si zase nenechám ujít. Po delší době jsem měla takový zážitek právě na Colours z Lennyho Kravitze. Moc jsme si ho užili. Hudba a nic zbytečného kolem. Soustředil se na řemeslo. Člověk si zpíval od začátku do konce, aniž bych byla jeho velikým fanouškem, zjistila jsem, že skoro všechno znám.
I vy máte mnoho písní, které s vámi jistě odzpívají i lidé, kteří vaši hudbu běžně neposlouchají, ale znají ji třeba jen z rádií. Nejde ale především o vaše starší písně?
Nejen. I z posledních desek si lidé hodně zpívají například Svatou Kordulu nebo Bílý den. Z těch počátků třeba Malou mořskou vílu, samozřejmě Vodu živou. Teď na samostatných koncertech hrajeme jako první Hříšná těla, křídla motýlí. Přišlo mi, že k těm dvaceti letům patří. Zpívám ji sama s kytarou a je to docela nářez, protože jsem ji opravdu dlouho nehrála. Teď se mi ale z nějakého důvodu zdá důležité ji nevynechat.
Křídla motýlí znějí v roce 2024 na koncertech po delší době pravidelně.
Je pro vás dnes podstatné, aby se písně dostaly do rádií? Máte ambice psát hity?
Pro mě má asi hit úplně jinou strukturu než ten rádiový. Párkrát jsem si to pro sebe rozebírala, protože se na to ptá více lidí. Například píseň Tráva je pro mě velmi nosná, jedna z nejsilnějších, kterou mám. V životě se snad ale v žádném rádiu nehrála. Přesto na koncertech vnímám, že má oblibu. Ani se asi nedivím, že do pravidel toho světa nezapadá, což mi bylo i vysvětleno, ale netrápím se tím, protože dnes už lidi mohou najít, co se jim líbí, jinde. Rádia už dnes nejsou hlavní médiem, kde můžete slyšet novou hudbu. Ač nejsem síťový tvor a sociální média jsou pro mě trochu neosobní a musela jsem si zvykat, že jsou součástí našeho života, tak v tomhle jsou nejen pro moji hudbu úžasná.
Když jste se letos důkladně ohlédla za těmi dvaceti lety, bylo to pro vás něco nového, nebo jste měla vždy celkový obrázek o tom, co všechno máte za sebou?
Takový přehled jsem neměla. Spíš jsem vždy vnímala, co bude a co se chystá. Přípravy dalších projektů člověka obvykle docela pohltí. Pohled zpět s nějakým odstupem pro mě proto byl docela milé překvapení. A když jsem viděla Anetu v různých polohách, kterými prošla, musím říct, že jsem se docela i nasmála. Byl to příjemný proces, je zajímavé mít celých dvacet let tak intenzivně zdokumentovaných. Nejen v novinách a médiích, ale i na různých záznamech v telefonech a na kamerách. Nechali jsme všechny archivy přepsat a sestříhali jsme průlet tím, čím vším jsem si prošla. Bylo to i osvobozující – taková malá terapie, která se mi teď hodně hodí, abych si to mohla uzavřít a začít novou kapitolu.
Hádám, že taková inventura může člověku dodat i nové sebevědomí…
Je to tak, i to je podstatné. Já to nerada říkám, protože se to může vždycky změnit, ale člověk má trochu pocit, že už ho nic moc nepřekvapí. Ale pořád je to jen dvacet let, ne čtyřicet nebo šedesát na scéně, tak jsem pořád trochu obezřetnější, co přijde. Hlavní je, že jsem se ustálila na cestě, na níž si chci sama psát písně, pořád mě k tomu něco přitahuje. Už se mi to osvědčilo na několika deskách. Pořád si zároveň hledám svůj styl, což se asi bude dít neustále, jak se člověk mění – aby byla nová hudba aktuální a jiná. Na to se teď zase těším, protože mě příští rok nová fáze čeká. Zasvětím ho zejména nové tvorbě a větší pozornosti tomu, co už mám nově vytvořeného. Tím se budu brzy zabývat a hledat další cestu na pár let.
Není to nejhezčí období?
Možná, ale i nejtěžší. Vystupovat na koncertech je moc prima, neříkám, že na hraní není nic těžkého, ale je to pro mě ve velké míře mnohem lehčí než složit nové písně a zase se někam vydat a posunout. Protože to je zrcadlení všeho, co člověk prožívá. Musí se trochu ponořit, a ne vždy je takový ponor úplně příjemný. Hledáte cestu, pochybujete o sobě, na chvíli si fandíte, pak zase zjistíte, že tudy cesta nevede. Jsou to vzestupy a pády. Nakonec vznikne ucelený komplet. Tedy ano, skládání písní je opravdu krásné, dobrodružné, ale těžší.
K novým písním si dnes mohou lidé najít cestu různými způsoby.
Je to i proto, že víte, že nejde jen o kouzlo okamžiku, ale budete ten zastavený moment prožívat opakovaně několik let? Co kdyby neexistovala cédéčka, bylo by to snazší?
Ano, v něčem by to asi byla větší svoboda. To by bylo parádní, ale jak něco jednou vyřknete, ono se to stejně někde zaznamená. O to mi ale tolik nejde, nemám pocit, že bych kdy pouštěla ven něco, s čím bych v danou chvíli nebyla spokojená. Ale než k tomu dojdete, prožíváte někdy pochyby. Někdy si až říkám, proč třeba texty nepředám někomu jinému. Nacházet jejich nové uchopení, aby se člověk neopakoval, je docela složité. Ale oddám se tomu, a nakonec mi to nedá a dostanu se do fáze, kdy už si v tvorbě jen tak pluji. Hodně mi v tom pomáhá Kuba Zitko. Tím, jak na sebe reagujeme, jsme schopní se z pochyb vždy dostat.
Chápu, že nejistota k tvorbě patří, ale pojďme si říct, že jste autorka krásných textů…
Díky. Ale hlavně dřív jsem bojovala například s tím, že jsem daný obor nestudovala a měla jsem udělat něco víc. Ale v mém životě to prostě bylo jinak, takže jsem si na vše přicházela po svém. Ano, tu a tam se takové pochyby zjeví. Nejsou zas tak časté, ale když jsem zrovna ve fázi beznaděje a s pocitem, že album nikdy nedokončím a mám chuť to vzdát, začnou mě takové myšlenky atakovat. Ale už jsem i z hovorů s jinými umělci pochopila, že to asi k tomu patří. A tak se tomu zasměju, nadechnu se a dám tomu čas.
Co se dá už dnes o vašich nových písních říct?
Těžko se to popisuje. Mám třeba jednu víceméně dokončenou skladbu, i když ještě není nahraná. Je to klavírní vyznání, není pomalé, plyne spíš v dramatičtějším tempu. Miluji dechy a smyčce, takže ty se ke klavíru přidávají. Moc se na to těším – miluji třeba klarinety, zejména basklarinet. Když se spojí s pianem, které se valí vpřed a vše pohltí zvuk dechových nástrojů, jsem v rauši. Zpívám do toho hlasem, který je zpočátku normální a pak vylítne do výšin… Bude to myslím tvárná deska. Hodně o představivosti a spíš pocitových okamžicích, které, doufám, hudbou zachytím. Některé texty se sice soustředí na konkrétní příběhy, ale třeba tahle skladba je hodně atmosférická. V každém případě chci zapojit opět barevnost a širokou škálu různých nástrojů. Miluji to a na desce je ideální příležitost si to užít, protože na koncerty s sebou tak velký orchestr nemůžu vozit. Album ale může být hodně barevné a zvukově veselé. Na to se těším, že budu experimentovat se zvuky jednotlivých nástrojů, které budu používat spíš pocitově podle tématu písně.
Kdy jste objevila, že sama můžete využívat celou tu barevnou škálu hudby?
Asi od doby Dotyku, alba, které jsem natáčela s Honzou Muchowem. Ukázal mi elektroničtější podobu hudby a hodně mě zapojoval. Ukazoval mi, jak se co tvoří. Když má člověk hudbu rád, sedne si k ní a po dvou minutách o sobě neví. Je to stav, kdy člověk pluje a intuitivně hledá zvuk, který mu vyhovuje. Díky tomu, že máme samply a všechny možné počítačové možnosti, můžete hledat prakticky neomezeně. Můžete si představovat cokoli, nahrávat nápady a pak třeba s odstupem jednoho dvou dní posoudit, jestli do písně opravdu patří. Honza mi tuhle možnost ukázal.
Potom jsem pracovala s Martinem Ledvinou, producentem desky Jsem. Ten mi zase ukázal, jak můžu tvořit píseň tak, aby obstála jen s kytarou či pianem. Podle něj to je jedna z nejdůležitějších věcí. Je prima dělat atmosférickou hudbu, ale než písně obalím do bohatšího aranžmá, je dobré si je zazpívat takhle jednoduše, aby byly dost silné samy o sobě. I to je zajímavý a důležitý pohled.
Potom přišel Jakub Zitko, který je zase schopen dělat úžasné aranže a naslouchat mojí ženské duši, která touží po jemnosti nástrojů a měkkosti a zároveň jim dodávat razanci a sílu. Myslím, že se to hezky kombinuje.
Jsem ráda, že všichni dělají tak hezky svou producentskou práci a neustále mě postupně něčemu učí. Odjakživa mám navíc moc ráda klasickou hudbu, kterou hodně poslouchala moje máma. Díky tomu je pro mě barevnost hudby moc důležitá. Nikdy jsem se v tom ale příliš neorientovala a neuměla analyzovat jednotlivé složky. Jen jsem ji vnímala a měla zvuk velkého orchestru ráda.
Zmínila jste album Dotyk. Zaujalo mě, že říkáte, že když ho zpětně slyšíte, vnímáte, že váš hlas na něm nebyl tak otevřený jako předtím a potom. Co se tehdy stalo?
Když si to porovnám s většinou písní, které jsem zpívala předtím, ať už to bylo v té soutěži (SuperStar, kterou Aneta vyhrála v roce 2004, pozn. red.), nebo klidně v Domě kultury v Říčanech, nebyl můj hlas tak plný a sebejistý. Asi jsem se tehdy uzavřela vůči světu. Nebyla jsem schopná ze sebe tu sílu vydat. Bála jsem se, abych to nepřepálila a moc netlačila na pilu. Zároveň jsem asi hledala i jemnost. Aby to pořád nebylo jen, že se do toho opřu, postaví se chlupy na rukou a vše je vyřešené. Možná tehdy nešlo jen o uzavření se, ale i hledání vlastního vnitřního hlasu, který jsem v té době začala více zkoumat. Začala jsem například chodit na zpěv a učila se různé techniky. Je to jedna z věcí, které mě při zpětném pohledu překvapily.
Máte z letošních rozhovorů, které jste absolvovala, pocit, že vás novináři dobře znají?
Převážně se mi zdá, že mi rozumí. Navíc s většinou se setkávám průběžně od začátku, takže mě sledují a opravdu docela dobře znají. Občas ale překvapí. Zrovna nedávno jsem mluvila s někým poprvé v životě a on se mě ptal – vy jste asi hodně soutěživá, že jo?
To jsem se pobavila, protože opravdu nejsem. Soutěživost pro mě nikdy nebyla velkou motivací. Naopak, už když jsem hrávala tenis, měla jsem radost, když jsem vypadla a mohla jet z turnaje domů a dělat zajímavější věci. Navíc v podstatě všechny soutěže, kterých jsem se kdy účastnila, se odehrály ve věku, kdy mě přihlašovali jiní. Co všechno se povedlo, bylo spíš moje životní štěstí, než že bych se sama drala k prvním místům. To si ani neumím představit. Soutěžím spíš sama se sebou, abych se sama nezklamala. Cítím spíš zodpovědnost než soutěživost.
Na podzim vás čekají v Brně, Ostravě a Praze koncerty s Janáčkovou filharmonií Ostrava. Vzpomenete si, kdy jste s orchestrem za zády vystupovala poprvé?
Myslím, že to bylo v době alba Dotyk. Bylo to s Pražským komorním orchestrem v Rudolfinu. Hráli jsme jen několik písní. Dirigoval úžasný Jakub Hrůša a já byla perplex z toho, že můžu jít před orchestr a zpívat pod taktovkou skvělého dirigenta. Byl to obrovský zážitek, na který ráda vzpomínám.
Je to asi jiný pocit, než když člověk vystupuje se svojí kapelou? Větší zodpovědnost?
Ano, zvlášť když hrají naše aranže. Aby všechno sedělo, hlídá především Jakub Zitko. Je hodně důležité se na orchestr napojit, aby z toho šly emoce, které cítíme. Být na jedné lodi. Aby byli nadšení všichni, i když normálně hrají klasickou, mnohem složitější hudbu. V tomhle ohledu máme s Janáčkovou filharmonií skvělé zkušenosti, troufám si říct, že jsou tam i lidé, kteří mají naši hudbu rádi. Díky tomu je spolupráce od začátku jednodušší. Tentokrát jsme navíc přizvali velký objev klasické scény, dirigentku Alenu Hron. Prolamuje ledy, stala se první šéfdirigentkou orchestru v Čechách a moc jí její současný úspěch přeji. Když jsem jí volala, jestli by přijala nabídku dirigovat můj koncert a říkala jí, že pošlu nahrávky, aby se mohla rozhodnout, řekla mi, že nemusím, že všechno zná. A na koncertech v pražské Lucerně se k nám přidá ještě můj oblíbený Maranataha Gospel Choir. Za propojení všech zúčastněných jsem moc vděčná.
Čím letos v létě kromě hudebních oslav žijete?
V létě většinou necestuji, protože bývá hodně koncertů a stejně je to i letos. Užívám si místní koupání. Kamkoli jedu, snažím se najít odlehlou pískovnu a hledám víc než dřív krásnou přírodu a osvěžení. Jsem ráda, že tu je tolik krásných míst, kde si můžu odpočinout. Scházím se s rodinou a přáteli, na které si dělám čím dál tím víc času, protože je to důležité. Bavím se, chodím na výstavy. Když někam jedeme a vidím výstavu, poprosím ostatní, abychom zastavili. Vyskočím, proběhnu ji a nechám se pohltit a povznést, protože to miluji. Nedávno jsem například na cestě z Pelhřimova do Přerova obdivovala v Humpolci výstavu Jana Zrzavého – vytáhla jsem i zbytek posádky a bylo to super. Z takových zážitků žiju ještě další dny.
Bílý den je oslavou každodenního dobrodružství života.
Pohled staršího bratra
Jako bratr sledoval Nikola Langer hudební cestu své sestry od malička. Rodiče všechny sourozence vedli ke sportu a hudbě, u Anety bylo poměrně brzy jasné, že hudba může mít nad tenisem navrch. Hrála na kytaru a učila se zpívat v základní umělecké škole a říčanském sboru Bardáček. „Každoroční koncerty pro rodiny v místním kulturním domě Labuť naznačily, že má Aneta velký dar,“ vzpomíná Nikola. Zmiňuje vystoupení v době, kdy jí bylo jedenáct nebo dvanáct let: „Už tehdy měla velkou trému, kterou jsme u ní později zažívali i během SuperStar a v období, které následovalo. Kvůli ní sotva dokázala vejít na pódium, když ale zazpívala, byla to taková síla, že jsme s rodinou cítili, že to je něco neuvěřitelného. Lidi ji vytleskali a jako jediná přidávala písničku.“
Potom přišla účast v nejrůznějších soutěžích, od Rozjezdů pro hvězdy, DO-RE-MI a nakonec SuperStar. „Vzhledem k tomu, že jsem Anet doprovázel na castingy, kam se jí na začátku nechtělo, hodně jsem to s ní prožíval. Sama vzpomíná, že byla na tátu, který ji se svou kamarádkou přihlásil, ze začátku i naštvaná. Dneska se tomu smějeme. Sestra Denisa ji hecovala, ať není srab, že to zvládne,“ vypráví Nikola. Celá rodina v ni měla důvěru, protože věděla, že má obrovský talent, a když zazpívá, lidem běhá mráz po těle.
„To pro mě bylo vždy znamení, že v ní něco je. Proto pro mě bylo hodně zajímavé pozorovat, jak se jí daří. Zároveň mi jí bylo líto, protože byla velmi nervózní. Ale vždycky, když začala zpívat, bylo to moc hezké a porota to taky cítila.“ Zatímco někteří soutěžící během castingů exhibovali před kamerami, Aneta s Nikolou si nejraději zalezli do skrytého rohu, aby je nikdo neviděl. „Z toho hlediska bylo její vítězství trochu paradox.“
Nikola do světa showbusinessu vplul zároveň se svou sestrou, dlouho si ale nemohl zvyknout, že mu lidé najednou říkají manažer. Ani to nebyl jeho plán. „Jen jsem se ji snažil chránit. Pohození do showbusinessu touhle nejsledovanější soutěží bylo náročné. Byl to přirozený proces a ochranitelský instinkt. Aby jí nikdo neublížil, mohla dělat a třeba se i živit tím, co ji baví, a vyvíjet se,“ vysvětluje. Nejrůznější tlaky na soutěžící, kteří byli tehdy ještě hodně mladí, byly totiž obrovské.
„Od začátku jsme si říkali, že to budeme dělat, dokud to nás a hlavně Anet bude bavit, bude nám to dávat smysl a přinášet více dobrého.“ A to se děje dvacet let. Nikola s celou rodinou, několika přáteli a spolupracovníky během nich pomohl pro svou mladší sestru vytvořit prostředí, v němž už dvě dekády tvoří. Brzy začala psát vlastní písničky a s každou deskou se opravdu vyvíjí.
„Je to pro mě z blízkého pohledu malý zázrak. Má svůj vlastní rukopis, v hudbě je její osobní pohled. Moc se mi líbí, že vypráví po svém. Nepřekládám si její texty doslova, neptám se většinou, co přesně znamenají, mám rád jejich atmosféru a sílu. Z demáčů se mi pořád ježí chlupy. Jsem rád, že se vypracovala tak, že si píše vlastní písničky, i když je za tím spoustu práce, energie, času a odříkání.“
Aneta Langerová a Janáčkova filharmonie Ostrava
Zázračná písně krajina 20 let Symfonická
17. a 18. říjen – Brno, Mahenovo divadlo
21. říjen – Ostrava, Gong
23. a 24. říjen – Praha, Lucerna