„Halgato v sobě nese hluboké emoce, zpívá o ztrátě, lásce i bolesti. Jeho síla spočívá v emocionální otevřenosti interpreta a v textech, které vždy vyprávějí skutečné příběhy a pocity,“ představuje žánr hudebník, kterého veřejnost může znát z divadla Romathan, spolupráce s Českou filharmonií, Idou Kelarovou a sborem Čhavorenge. V současnosti vede pěvecké workshopy v rámci projektu Songs of Roma, se kterým mimo jiné v roce 2025 hrál na slavném britském festivalu Glastonbury. Na vznik filmu Halgato: Píseň mojí duše je aktuálně možné přispět v crowdfundingové sbírce.
Kdy jste vy sám začal chápat, co je halgato?
První halgato mě naučila zpívat moje máma, když mi byly dva nebo tři roky. Pro mou rodinu to byly silné okamžiky, když mě postavili na stůl a vnímali, jak ho zpívám. Hloubku halgat jsem cítil hlavně během rodinných sešlostí i pohřbů, když už jsem byl starší. Skrze halgata jsme dokázali jeden s druhým sdílet úctu, lásku, smutek a bolest. O tom, jakou hloubku pro mě žánr nese, chci právě hovořit v plánovaném filmu.
Jak moc touto hudbou žilo vaše blízké okolí?
Do přelomu století to byl pilíř naší kultury. Vyrůstal jsem na východním Slovensku v městské části Košice/Šaca. Halgata se u nás zpívala, kdykoliv jsme měli potřebu sdílet něco hlubokého. V dobách, kdy ještě nikdo netrávil čas na mobilu, jsme se venku na lavičkách bavili o různých halgatech, o jejich obsahu a nejkrásnější byly momenty, které se těžko popisují slovy – ty chvíle sdílení a filtrování emocí. A ty byly často známé jen v rámci romské komunity a poněkud skryté veřejnosti.
Obáváte se prý, že další generace už nebude vědět, co je halgato. Proč podle vás mizí?
To je otázka, na kterou existuje jen dlouhá odpověď. Lze vysledovat několik hlavních vlivů. Mnoho romských rodin se odstěhovalo do zahraničí za lepším životem. Rodiny, včetně té mojí, jsou odtržené a nemají tolik možností pro sdílení něčeho tak hlubokého, jako je halgato. Další příčinou je určitě vliv západní hudby a technologií. Od 90. let nastala móda elektronických kláves a zábavové hudby, která ještě před přelomem století přinesla mnoho skvělých písní a měla ještě určitý romský feeling. Celkově v romské hudbě vidím odliv od akustické hudby směrem k elektronické a bohužel i generované AI. Pro mě je AI verze halgat něco, co jde úplně proti jeho smyslu. O tom by se dalo mluvit dlouze. Třetí příčinou je určitě to, že Romové byli vždycky menšina, nikdy neměli svůj stát a romská identita asi nebyla vnímána ze strany veřejnosti pozitivně. Mnoho Romů se např. bálo v práci přiznat původ a v hudbě se to projevilo tak, že se spíše věnovali západním hudebním žánrům. Vidím to i ve vlastní rodině. Děti, které se odstěhují do zahraničí, už se k tradicím příliš nehlásí. Když už se věnují hudbě, tak žánrům jako RNB, rap, pop, zábavová hudba aj. Díky Bohu existují výjimky.
Jak se zrodil nápad o žánru natočit film?
Ten sen jsem měl už dávno. Hlavní impuls ale přišel v době, kdy jsem spolupracoval s Českou filharmonií, Idou Kelarovou a sborem Čhavorenge. Tehdy jsem si všiml, že halgato už romské děti znají jen jako předělávky. Romské kapely z halgat udělaly dance, disco, čardáše, latino atp. To mě opravdu bolelo, halgata používáme také jako součást pohřebních rituálů, a proto jsem proti tomu, aby se z nich dělaly zábavové písně. Pozitivní impuls také proběhl, když jsem mohl v rámci edukačních programů poprvé v životě mluvit k veřejnosti o halgatu a zazpívat ho v Dvořákově síni. Byl jsem nesmírně překvapený pozitivními ohlasy, které přišly.
Pokud se snímek podaří realizovat, kam všude vás natáčení zavede?
Máme domluvenou spolupráci s těmi nejlepšími hudebníky z Čech a Slovenska. Natáčení tedy bude probíhat na různých místech, kde ještě žijí hudebnické rody, které tuto tradiční hudební formu dokáží interpretovat nejen díky svým muzikantským dovednostem, ale hlavně v plné úctě a hloubce. Chci ve filmu ukázat různé odstíny halgat, ať už se jedná o nástrojové složení nebo styl hraní.
„Tímto dokumentárním filmem chci vyvrátit mýtus, že Romové mají hudbu v krvi. Pravdou ale je, že Romové mají hudbu ve své kultuře,“ říkáte. Kde dnes tu kulturu cítíte nejsilněji, kde dnes tradice halgata pořád žije?
Jsou to právě rody, v nichž je halgato fundamentální součástí romské identity. Jsou to nejen rodiny virtuózních hudebníků, ale i naprosto obyčejné rodiny, kde ale trvá respekt k odkazu našich předků, kteří nám tento nádherný poklad zanechali a kteří během interpretace těchto písní odcházeli na druhý břeh. Věřím, že halgato zažije svou renesanci a lidé tento poklad nenechají zmizet v minulosti. V rámci projektu Songs of Roma pořádáme workshopy romských písní a já na nich používám metody, kterými učili moji předci zpívat mě. Je to jiný přístup, než když se učíte pěveckou techniku skrze hlavu. Pořád vlastně vycházím z hloubky halgat.
Halgata jsou pomalé hluboké písně, které se nikdy nezapisují do not a předávají se pouze ústní tradicí v romských komunitách. Mají v takové podobě vůbec na přežití šanci?
Přežila tak, dovoluji si tvrdit, stovky let. Zdá se ale, že dnešní doba plná technologií a jakési emocionální prázdnoty jejich zachování příliš nepřeje. Vznikají ale různé iniciativy, které by mohly zachování halgat pomoct. Je to jednak snaha o zapsání na seznam nehmotného dědictví UNESCO a jsou to především lidé, kteří tu tradici ještě ctí a předávají ji svým dětem. To je ze všeho nejdůležitější. V teaseru k filmu Halgato: Píseň mojí duše je právě úžasný mladý kytarista Milan Angelo Novák, který úctu k tradici převzal od svých předků a nyní je schopen halgato zahrát nejen s úctou, ale také způsobem, který se právě do not zapsat nedá. Po dokončení filmu bych se chtěl věnovat i edukačním aktivitám a udělat maximum pro zachování žánru, který se stal mým hudebním pramenem už dávno.
Kytarista Milan Angelo Novák převzal tradici Halgata, stejně jako Oto Bunda, po svých předcích.
Píšete, že kolem tématu koluje mnoho nepravd a polopravd. Co například?
Neexistuje mnoho písemných pramenů k tomuto tématu, ale rozhodně nerezonuji s tvrzením, že romská forma halgata měla vzniknout až v 19. století. Z psychologického hlediska Romové už dávno potřebovali mít ve svém životě písně, kterými vyjadřovali ty nejhlubší emoce. Je to něco, co snadněji pochopí muzikant než vědec. Neumím si představit, jak jinak by dokázali přežít ty těžké časy, kdy byli vyhazování, zabíjeni, mrzačeni… Halgato je slovo, které pochází z maďarštiny od slova hallgat, tedy naslouchat. Je možné, že v 19. století se tento pojem uchytil, ale dávno předtím jsme jako minorita museli mít žalozpěvy a těm se říkalo například „loke giľa“ - pomalé písně. Jenže, jak se říká, historii zapisují vždy vítězové a já vycházím z toho, co mi sdělili moje babičky a dědové, ne z knih. Cítím, že zachování halgata je moje životní poslání, a proto budu ve filmu vystupovat bez nároku na honorář.