Když jsem volal kolegovi Wladovi, jestli se mnou půjde na Jeffa Becka, proběhly samozřejmě všechny fóry typu: „Piláty z kalibiku jsem viděl všechny“, „na kluky co měli smůlu na buchtu a defekuje jim do postele nechodím“ a „megapinty nepiju“. Říkám: „Wlado, vzbuď se! Jeff Beck, ty vole, JEFF BECK!“ Šel. A ještě v tuhle chvíli je mi vděčný. Přestože šlo o koncert na sezení, neseděli jsme ani minutu…
V čem je spojení Jeffa Becka a Johnnyho Deppa zvláštní, bylo znát už při příchodu k pražské hale O2 Universum. Otcové s dcerami v tričkách Becka i Deppa, holčičky, dívky i dámy u kterých bylo už podle outfitu zřejmé, že nemají tušení, kdo je Jeff Beck, natož Rhonda Smith. Falešní Džony Depové v kloboucích, kuchaři co zachraňují s mečem těhotné princezny, hudební fajnšmekři a různá jiná dobrá společnost, jak by řekl Švejk.
Já se nebudu rozepisovat o kvalitách hudební produkce, protože sofistikované recenze, budou vynášet jiní bardi a setlist najdete jinde na webu. Já se s vámi chci podělit o hudební zážitek roku, v němž byly hlavními ingrediencemi večera fantastický zvuk a pokora. A bylo při tom úplně jedno, kdo je posluchač. Viděl jsem na druhém patře v úžasu holky, co přišly evidentně na Deppa, jak obdivně tleskají Rhondě Smith po basovém sólu. Viděl jsem starce i děti plakat štěstím. A jenom díky hudbě.
První polovina koncertu pro mě byla naprosto extatická, ačkoli znám mnoho Beckových koncertů z DVD. Jenže to živý zážitek nikdy nemůže suplovat. Ona velkolepost, energie a dokonalé instrumentální mistrovství se nedá přenést ani na Dolby Atmos.
Jeff Beck mě ale vlastně nepřekvapil, prostě jsem jenom zapomněl na to, že je to jeden z nejlepších muzikantů na světě. Spíš jsem čekal na to, co se vlastně stane s příchodem Johnnyho Deppa a přiznávám, že s mírnou obavou. Jeho výkony v Hollywood Vampires po boku Joe Perryho samozřejmě znám, ale tohle je hudebně přeci jen trochu jinde. Ten malinký, nejspíš jen padesáti wattový Marshall postavený před bicí soupravou famózní Aniky Nilles mě fascinoval a vzbuzoval ve mně zvědavost na level 100.
Pak konečně přišel Johnny Depp a já jsem to pochopil. Skromnost a pokora byla oboustranná. Jak prohlásila naše milovaná kolegyně Šárka Hellerová: „Jeff Beck je frajer, co může vzít na turné Johnnyho Deppa a vůbec se nemusí bát, že by ho během koncertu zastínil.“ A Johnny Depp je jeden z mála lidí, co si může stoupnout vedle Jeffa Becka a nevypadat jako nýmand. Zkrátka to fungovalo. A on k tomu nic víc než těch padesát wattů nepotřeboval.
Johnny se nikam necpal, kapela mu dala skvělý prostor, a když přišla chyba (vím o jedné), podržela ho tak, že si málokdo všimnul. This Is a Song for Miss Hedy Lamarr, Venus in Furs, Isolation byly ozdobou většinou instrumentálního koncertu, kde jinak běžně zpívá pouze kytara Jeffa Becka. A závěrečné A Day in the Life od Beatles nevyženu z hlavy pár dní.
Jako vydavatel hudebního magazínu hledám a jsem nucen hledat stále novou hudbu a nové zážitky. Ale občas zapomínám na to, že k některým kořenům je třeba se vracet.
