Když jsem koncem loňského a začátkem letošního roku pročítal všelijaké bilanční články z hudebního světa, vzácně se shodovaly na jednom jméně. Rok 2023 patřil Taylor Swift. Primárně se zdůrazňovalo její veleúspěšné turné, případně dokonalá práce s image, že Swift umí sledovat „ducha doby“ a nabídnout přesně to, co publikum v dnešním světě plném hektického tempa a temných zpráv z ekonomiky, politiky i počasí potřebuje: důstojné rozptýlení opřené o příběh. Jedním dechem se však psalo ještě o jednom pilíři aktuálního úspěchu Swift. A sice to, jak obešla majitele práv na její staré nahrávky tím, že desky kompletně nahrává znovu.
I když se tak mnozí novináři a lidé z branže tvářili, Swift rozhodně neobjevila Ameriku. Je jen první umělkyní, která dokázala nové nahrávky dotáhnout po produkční i tvůrčí stránce do stavu, kdy nepůsobí jako obyčejný trucpodnik nebo nouzové řešení, jak vyběhnout s majitelem práv. Tzv. re-recordings jsou staré skoro jako hudební průmysl samotný, The Everly Brothers nahráli své hity znovu už v roce 1960. V minulé dekádě se vylouply nové verze starých skladeb od Def Leppard nebo Electric Light Orchestra. Těch případů jsou desítky. Občas vznikly kvůli potřebě upravit původní verzi, aby se hodila do filmu či do videohry, jindy bylo třeba uhladit text, aby šlo nahrávku prodat dětskému publiku. Ve většině případů ale byly důvodem nového naklusání do studia samozřejmě spory o autorská práva. Je to jen byznys, bejby!
Nová verze hitu Shake It Off.
Vzpomněl jsem si při tom čtení na jiného velikána hudební scény Davida Bowieho. Ten říkal v rozhovorech natvrdo, že je sice umělec, ale i byznysmen. To, co jako autor vytvořil, chtěl zároveň jako obchodník prodat.
Svého času měl stejný problém jako Taylor Swift. Na rozdíl od ní byl od začátku bystrým obchodníkem a ve smlouvách vyžadoval práva na mastery svých nahrávek, což ovšem ne vždy vyšlo. V roce 1997 chtěl získat zbylá práva na své mastery, jež patřily jeho dřívějšímu manažeru Tonymu DeFriesovi. Místo toho, aby desky nahrál znovu, šel čelem do byznysu. Ze svých stávajících autorských práv na alba do roku 1990 udělal jistinu na dluhopisy, které začal prodávat lidem z branže. Jeden za tisíc dolarů, kdo si něco koupil, získával podíl z Bowieho tantiém.
David Bowie učinil bez přehánění revoluční krok, vydal totiž historicky první dluhopisy, za něž se ručilo nehmotným majetkem v podobě autorských práv. Mělo to úspěch. Producenti a manažeři sice chvíli zmateně koukali, co to má znamenat, ale pak se na dluhopisy slítli jak holubi. Bowie v rekordně krátké době získal přes sto milionů dolarů, za 55 milionů koupil od DeFriese práva na staré mastery a pak už všichni jen mohli čekat, až se skrze duševní vlastnictví rozkouskované do dluhopisů začnou každému zúčastněnému sypat peníze.
S realizací tohoto kroku Bowiemu pomáhal hudební investiční bankéř David Pullman a oba pánové objevili cestu, jakou se pak k právům na svou tvorbu dostali další hudebníci: James Brown, Isley Brothers nebo skladatelský tým zlaté éry Motownu Holland-Dozier-Holland.
I Let’s Dance byla součástí Bowieho dluhopisů.
Zkrátka, je to velké a zajímavé téma táhnoucí se hudební branží přes půl století a Taylor Swift je jen aktuálním článkem v řetězci, který bude s dalšími roky a dekádami bezpochyby narůstat. Nicméně to, co teď dělá, dělá skvěle. Dominantní pozici na scéně má naprosto po právu a není divu, že rok 2023 byl její. Možná jí bude patřit i letošek.