Představte si situaci. Jedno město, jeden večer, dva koncerty. The Weeknd a Roger Waters. A média z nějakého důvodu napíšou reportáž jen z vystoupení Weeknda, zatímco o Watersovi není v místních novinách druhý den ani řádek. Britskému hudebníkovi a doyenovi rockové hudby to bylo líto, a tak se během rozhovoru pro kanadský deník The Globe and the Mail novináře zeptal, jak se to mohlo stát. Zpovídající odpověděl bezelstně, že Waters zkrátka nebyl jediný, kdo ten večer ve městě hrál.
„Nemám nejmenší ponětí, kdo je tenhle Weeknd, protože moc muziky neposlouchám,“ rozpovídal se rocker. „Říkají o něm, že teď frčí. Super, to mu přeju. Nic proti němu nemám. Ale nemohli napsat jeden den reportáž z koncertu Weeknda a druhý den z mého?“ (Waters hrál v Torontu dva večery.)
Weeknd nebyl jediný, kdo to od Waterse schytal. „Se vší úctou k Weekndovi nebo Drakeovi a všem těmhle, jsem mnohem, mnohem, mnohem důležitější než oni kdy budou, bez ohledu na to, kolik miliard přehrání budou mít.“ Kompletní rozhovor si můžete přečíst zde, výše uvedené citáty nejsou jediné Watersovo zakňourání.
Nabízí se otázka, jestli Waters kňourá oprávněně nebo ne. Jak se říká, hudba nejsou závody a pokusit se postavit se před někoho v domnění, že běžíme po stejné dráze a já jsem v čele, to může opravdu jen člověk s egem velikosti petřínské rozhledny. Na druhou stranu, nemá Waters tak trochu pravdu? Není svět, ve kterém je pozornost zaměřená na hudebníky produkující singly s miliardou zhlédnutí, zatímco autoři alb jako The Wall stojí v jejich stínu, tak trochu pokřivený? Záleží na úhlu pohledu.
Ano, desky, které Waters kdysi s Pink Floyd natočil, se staly legendárními nahrávkami s tak fenomenálním hudebním podáním, že se o podobně zásadní a historické nahrávce Weekndovi nebo Drakeovi může nechat jenom zdát. To rockerovi rozhodně nemůžeme upřít. Jenže proč se s nimi Waters vůbec srovnává? Vždyť Weeknd a Drake dělají ryzí pop. Sice zabíhají do jiných žánrů a umí to dostat na desku, zejména poslední Weekndova nahrávka Dawn FM je podle mého názoru báječná a jedna z nejlepších nahrávek letošního roku. Ale přeci jen: pořád dělají mainstream.
Drakeově a Weekndově hudbě bude vždycky rozumět víc posluchačů než Pink Floyd. Což je pro pravověrné rockery smutná představa, ale je to tak. A pokud nějaké médium nemá dostatek redaktorů nebo prostoru k tomu, aby dokázalo pokrýt dva koncerty za jeden večer (což je u deníku pochopitelné), vždycky dá přednost té akci, která bude zajímat víc čtenářů. Tedy mainstreamový koncert. Tak to bohužel je a možná je to dobře, protože tím vzniká větší prostor pro hudební média.
Že Waters i tak remcá, znamená dvě možnosti: buď moc nerozumí vztahu médií a hudebního průmyslu, čemuž bych se divil, na to je příliš chytrý. Nebo tomu rozumí, ale není schopen překousnout, že teď svět místo na něj kouká na nějaké třicetileté floutky, kteří nikdy nenatočí desky jako on. Waters měl vždycky obří ego. Často mu dobře posloužilo, když si dokázal v hudební tvorbě klást absurdně vysoké mety a vždy je překonal. A občas z něj holt vypustilo zahořklé kňourání, jako v tomto případě.