Bylo by příliš snadné napsat, že se hrdinové našeho mládí motají v kruhu. Byť především Bono si o to svými občasnými výlevy přímo koleduje.
Při poslechu nového, ale vlastně ne zas tak nového alba U2 jsem si vzpomněl na to, jak jsem (jsme) v dávné minulosti odzívali tehdy nová alba Rolling Stones, Depeche Mode nebo The Cure. A až po pár, leckdy desítkách let jsme je začali brát na milost, neřku-li oslavovat.
Moc si nevybavuji, že by nějaká jiná kapela měla tak vysoko nastavenou laťku. U2 ji prostě od No Line On The Horizon podlézají. Ale novinka Songs of Surrender se nedá poslouchat jako korektní album. Je to spíš místy hravé a místy trochu senilní vzpomínání.
Kdysi dávno hoši říkali, že až jim bude k sedmdesáti, obrátí se směrem k Leonardu Cohenovi, kterého zbožňují. Tady jsou na půl cesty. Jako celoživotní fanoušek si troufnu ulevit, že méně by bylo více. Bob Dylan či Cohen mistrně vystačí s minimem gest i not, hrají tak nějak očima…
Když poslouchám nové U2 je to jako záznam „číše vína velkých přátel, co ve své době změnili svět“. Je to místy i krásné. Ale zároveň trochu nudné a zbytečné; ale to je jejich věc a jako fanoušek se s tím smířím. Zároveň tuším, že U2 za to od kritiky dostanou za uši víc než Iron Maiden nebo Tina Turner.
Třeba to kapelu nakopne a ještě jednou natočí a vydají nové skvělé album. Zajímalo by mě, co by na tehle aktuální pokus řekl jejich zesnulý kámoš David Bowie.