Do tří koncertů Marka Ztraceného v Edenu zbývá necelý měsíc, a tak se tuto bezpochyby velkou událost snaží zpěvák ještě tak trochu připomenout, či snad zkrátit čekání nejoddanějších fanoušků. Po dobrém singlu Pomalu je však novinka Stále věřím ubíjející nudou.
Ano, Marek Ztracený u nás dokázal to, co nikdo jiný před ním a ano, jeho životní cesta tak může být pro leckoho inspirací, ale ani jedno zmíněné z něj bohužel nedělá hudebního vizionáře. Našel model, kterým trefil díru na trhu a zdá se, že dokud to jde, bude jej ždímat do posledních vteřin. A takový je jeho nový singl. Žádná invence, prostě nic. Jen pořád to stále stejné schéma dokola.
Do toho plyne nic neříkající hudební mlha. Ve většině případů má u Ztraceného alespoň nějakou gradaci, bohužel v případě písně Stále věřím chybí i ta. Nijak dobře nefunguje ani rádoby dojemný videoklip, jenž prostě s takovým typem skladby nemůže společně koexistovat.
Výrazně to vyniká v kontrastu s předchozí Ztraceného skladbou Pomalu, kterou zpěvák vydal před půl rokem. V kontextu s jeho předešlou tvorbou se jednalo o vysoký nadstandard a dobrého přijetí se nedočkala jen u oddaných fanoušků, ale i u některých kritiků, včetně mě. Bylo to zkrátka jiné a zajímavé.
Kdyby Ztracený svou "edenovskou" etapou zakončil právě singlem Pomalu, udělal by lépe. Novinkou ukazuje, že to byl nejspíš úlet. A raději bude dál kráčet bezpečnou cestou sázek na jistotu a osvědčené postupy. Škoda.