Album Kotlina, za které skupina obdržela žánrovou cenu Anděl, slaví letos deset let. A tak ho kapela znovu vydala pro sebe i fanoušky, tentokrát na vinylu. Bylo jasné, že speciální koncert k výročí a křest v jednom nemůžeme v naší rodině minout.
Kotlina je deska plná písní, které by si zasloužily, aby si je poslechl každý. Respektive každému bych přála, aby si je vyslechl a zapůsobily na něj tak silně, jako na mě ve čtvrtek 23. října v KD Mlejn na Stodůlkách. Ale sama nejlépe vím, že nic se nemá nutit. O Epydemyi se u nás doma mluvilo v superlativech tak dlouho, a tak moc, že jsem si ji nechávala utéct mezi prsty. Byla to hloupost, to ano, ale na druhou stranu, nechat se naplno zasáhnout silou jejich dekádu staré desky právě na tomto jedinečném koncertu, kde zazněla od začátku do konce, za tu drobnou předchozí ignoranci stálo.
„Jsem kmotr, že jo? Takže té desce můžu něco popřát?“ tázal se zpěvák a kytarista Honza Přeslička, než vinyl pokřtil. „Tak já jí přeju, aby se mohla hrát.“ Vteřinku to trvalo, ne snad, než mi to došlo, ale než to prosté přání naplno zapůsobilo. Jedenáct písní na Kotlině vypráví příběhy dvacátého století. Abyste si dokázali představit velikost témat, do kterých se Honza Přeslička s Mírou Vlasákem tehdy pustili, stačí pár názvů skladeb. Tři králové, Milada, Skočil jsem do tmy, Pochodeň… Že žijeme zrovna v době, kdy se takové příběhy mohou svobodně vyprávět, není samo sebou. Kotlina vedle příběhů hrdinství pojednává i o selhání, i to jí dodává na působivosti.
Epydemye se do oživení některých ze zásadních okamžiků naší historie pustila před více než dekádou. Kontrabasistka a zpěvačka Lucie (k níž budu za to, jak zpívá Miladu mít už navždy úctu) během koncertu přiznala, že když se Míra s Honzou cestou na koncerty začali bavit o tom, že by Kotlina mohla vzniknout, považovala to jen za další plané řeči, jaké se v dodávkách cestou na koncerty občas vedou. Upřímně, taky to mohlo skončit všelijak. Není to snadné zadání. Epydemye to ale zvládla a výsledek jí otevřel řadu dveří – Kotlina je nasměrovala k hraní na nejrůznějších událostech spjatých s českými dějinami. Míra a Lucie Vlasákovi díky ní kdysi například odhalovali plaketu na rodném domě Generála Josefa Bílého, který před popravou nacisty pronesl: „Ať žije Československo, psi, palte.“
Kotlina je prý pro kapelu něco jako cejch. Takový cejch může nosit s hrdostí. Celých deset let prý za jejími členy po koncertech chodí lidé se svými vlastními rodinnými příběhy a nápady na to, jaké události či lidé by si také zasloužili mít svoji píseň. Epydemye rozumně odolává, protože moc dobře ví, že takové písně se nedají vynutit či psát na objednávku. Přidávám se ovšem k řadě doufajících, že jednou to uzraje a potřeba napsat Kotlinu 2 v nich uzraje sama a přinese podobně opravdové album.
Dva koncerty ve Mlejně, na kterých se ke kapele přidal kytarista Josef Štěpánek (jenž participoval i na nahrávání Kotliny) byly výjimečné. Začaly promítnutím vzpomínkového filmu, který připomněl vznik i úspěch Kotliny na české scéně. Úvodní píseň Trumpeta doprovodil drobný scénický výjev, kdy dva chlapci v dobových kostýmech přenesli publikum do roku 2014, kdy deska začíná. Řekli, že to bude rychlá válka, znělo sálem a mně bylo jasné, že tohle nebude snadný večer. Taky za to kapela publiku vyjádřila obdiv – že si vybralo, že stráví večer s takhle tématicky náročnou deskou. Necelý měsíc po volbách a jen pár dní před 107. výročím vzniku Československa se to ale zdálo jako správna volba. I díky tomu, co řekla Lucie Vlasáková během koncertu publiku:, „Je hezké, že si rozumíme. Tolik lidí, co souzní.“ První slza padla nejpozději při druhé skladbě Zítra je daleko, při níž Míru Vlasáka doprovázel mladý klavírista Honza Novorka. Nebudu vyjmenovávat další emotivní momenty, protože jejich proud byl prakticky nepřetržitý.
Že Kotlinou nic neskončilo, prokázala druhá část koncertu, do které Epydemye zařadila skladby z jiných desek, které svou atmosférou i texty k večeru dokonale ladily. Těším se, s čím skupina v tomhle směru přijde v budoucnosti. Komu je líto, že výroční koncerty prošvihli, vzkazuji – nebojte, za dalších pět nebo deset let bude mít jubilejní koncert určitě stejné grády. Věřím, že na svém poselství tahle deska za libovolně dlouhou dobu nic neztratí.
