Rumcajs miloval Manku je sice rychlá skladba, ale zároveň nostalgický song, který připomíná svět tehdejších dvacetiletých na začátku let devadesátých. Není v tom nic politického, nespílá se v něm komunistům, jen se prostě konstatuje, že něco blbého odešlo („To ještě Rumcajs miloval Manku,/ to bylo toho roku devadesát,/ odešel pes a čtyři z tanku…“) a že se pro tehdejší mladé lidi k jejich hladové radosti změnil svět („na malou chvíli vrátit se zpátky, ochutnat napoprvý zakázaný látky“), ale ty základní lidské problémy jsou pořád stejné.
Překvapivý je závěr skladby – po necelých dvou minutách přijde nezvykle dlouhé kytarové sólo, po němž bychom čekali nějakou pointu nebo rozuzlení songu či příběhu. Místo toho se jenom zopakuje refrén a vrátí se kytara ad libitum. Vzniká tak pocit něčeho nevyřčeného. Něco tam prostě chybí. Při zkušenostech, které skoro šedesátníci z Kabátu mají, to je pravděpodobně úmysl.
Rumcajs má zajímavý sociologicko-historický rozměr. A to v kontrastu nejen se Sametovou od Žlutého psa, která je už příliš stará, ale také s ohlédnutím na skladbu Marka Ztraceného Léto 95. Píseň Kabátů zachycuje atmosféru a životní styl začátku devadesátých let a Ztraceného píseň reprezentuje totéž u generace, která přišla o půl dekády později. Je to zajímavý obraz změny generačního životního stylu v průběhu pouhých pěti let. A protože se najde určitě i několik dalších podobných songů, mohlo by to být hezké téma pro nějakou diplomku.