Může to být samozřejmě náhoda, vždyť česká scéna sedmdesátých až devadesátých let jako jedna z mála evropských kultur absorbovala do svého portfolia country music. Obě písně jsou hodně odlišné i svými náměty, ale v obou zaznívá jeden vzdálený společný tón: Buď svůj, buď slušný člověk, který žije svůj poctivý, nezmanipulovaný a nezmanipulovatelný život.
V případě Kabátu nás čeká hned na začátku alegorie – na cestách kočárem, čili na cestě životem, „jen kočí sprostě nadává.“ Kdo je ten kočí – představitel těch na dole, vlastníků svých zbabraných životů, naštvaně práskajících bičem a hledajících neurčitého viníka? Anebo ten, kdo vede kočár, tedy leadeři společnosti, politici, různé vipky nebo kdokoli další, kdo má vliv? V téhle možné dvojkolejnosti příběhu dávám přednost spíš druhé verzi, protože „kdo svírá bič, ten pravdu má“.
Komu laje kočí, na koho SVÁDÍ svůj/náš podělaný život, „svou pleš, ztracenou lásku“? Jsou to ONI. A tady je jádro písně: kdo jsou ONI? Na to ale textař neodpovídá. Naopak, říká, že je vlastně jedno, kdo jsou ONI, jestli jde o politiky nebo o šiřitele frustrovaných a blbých keců z Facebooku: „Za pouhý léta jen věřím tomu, co znám.“
Jaké je poselství této písně? Nenech si ve věku sociálních sítí a všemožného politického a obchodního marketingu od nikoho dělat na hlavu! Nenech si nic nakecat, věř jen sám sobě! Jeď si po svým!
Tohle je samozřejmě zjednodušený výklad a nečiní si patent na úplnou správnost. V každém případě to je jeden z jakýchsi skrytých kabátích protestsongů, volajících po svobodě lidského myšlení jako byla jedna z jejich nejlepších pecek Kdoví jestli.
P.S. „Já viděl kdeco, i kozla se modlit,“ toť jeden z nejneobvyklejších písňových veršů poslední doby.