Ať už námětem nebo aranžmá je to jasná osmdesátková záležitost. Někdy v roce 1986 by to byla dík silné melodii vysloveně hitová událost. Jenže ti, kdo hltali Rážovu kapelu před čtyřiceti lety, už jsou dneska za šedesátkou a je mnohokrát prokázaným faktem, že nové písně starých interpretů se už u nich nechytají. Zůstávají u Tanečnic z Lúčnice. A u těch mladších posluchačů? Ano, existuje jistý revival osmdesátkové kultury, ale je poměrně malý. Bohužel, většina pop music jde dnes jiným směrem.
Výjimek, které porušují toto pravidlo, není mnoho. Třeba Neckářova Půlnoční, ta zafungovala, i když byl zpěvák dávno mimo horizont mladého publika. Ale textař Juraj Soviar tentokrát přišel se zajímavým řešením, které by mohlo uspět. Místo toho, aby Ráž zpíval o sobě a o své lásce, udělal ze staříka rádce, který svému synovi, vnukovi či vůbec někomu mladšímu dává moudrou radu do partnerského vztahu. Pořád je to milostná píseň: „Nech je večne milovaná/ Keď je smutná/ Zostaň s ňou/ Na dobrú noc do svitania/ Vnášaj pokoj do jej snov.“
Všichni víme, že to tak ve zběsilém světě dneška většinou nefunguje, protože život je mnohem složitější, ale zvláště ženy takové rady o pevném vztahu navěky, udílené jejich partnerům, rády uslyší. Vždyť je to variace na slavný Saint-Exupéryho citát: „Stáváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal.“
Dovedu si proto představit, že při svatebních obřadech dokáže tahle písnička Elánu vehnat svatebčanům slzy do očí. Jó, Elán, ten vždycky rozuměl ženám!