Škoda jen, že v sobotu už značná část návštěvníků poměrně brzy ze všech nabízejících se variant zvolila odchod domů. Věřím, že minimálně famózní James Blake by většinu z již odchozích nezklamal. Ano, platí, že jde chvílemi vysoce profesionálně ztvárněnou depresi, jak tvrdil Dany Stejskal poté, co je viděl na Glastonbury. Taky je jeho vystoupení ale zvuková lázeň, ve které se s láskou utápíte. Přítomné uhranul. Menší dav pod pódiem samozřejmě neznamená, že to byl slabší koncert. Radost poslední den přinesla i nizozemská zpěvačka s iránskými kořeny Sevdaliza, která kvůli pátečnímu výpadku v letecké dopravě dorazila až v sobotu, či islandská zpěvačka Emilíana Torrini, s níž program Drive Stage vyvrcholil výtečným koncertem.
Zatímco později na hlavním pódiu zuřil psytrance, v mé hlavě vířila snaha rekapitulovat letošní ročník. Festival se stal postupným vývojem zásadní kulturní událostí roku. Osobně ho každoročně navštěvuji od roku 2012 a hudební zážitky z tehdejšího ročníku jsou živé dodnes. Kronos a Portico Quartet či Ibrahim Maalouf v Gongu se mi vryli do srdce, ze Zaz se stala legenda Colours a tak dále. Mimochodem tehdy v Ostravě shodou okolností vystoupili právě i Infected Mushroom. Pod hlavními hvězdami (Alanis Morissette, Bobby McFerrin, The Flaming Lips) byly napsané další desítky pečlivě vybraných kapel z celého světa, jejichž tvorbu mohl člověk v dodnes fascinujícím areálu objevovat a nechat se unášet trochu mimo své vody. Tohle je stále zapsané v DNA Colours, které i letos nabídly multižánrový program s řadou výtečných koncertních zážitků. Historická vsuvka je zde proto, abychom si uvědomili, že Colours už před dvanácti lety v rámci hudebního programu nabízely mnoho. Možná jsou kapely rok od roku dražší a show o něco opulentnější, ale bohatý line-up je něco, na co jsou návštěvníci Colours zvyklí dlouhodobě.
James Blake
Tentokrát měli lidé během čtyř dní možnost vyslechnout Lennyho Kravitze, Sama Smithe, Toma Morella, již zmíněného Jamese Blakea, či Garyho Clarka Jr. jehož koncert patřil k vrcholům festivalu. Ke všem headlinerům Colours gratuluji, každý z nich přinesl svůj příběh, a především první tři zmiňovaní se zasloužili o to, že areál byl využit téměř do své padesátitisícové kapacity.
Zároveň koncerty interpretů jako Bixiga 70 nebo Mercedes Peón dodávaly programu pestřejší barvy. Osobně mě potěšili například i Poláci Kwiat Jabłoni, kteří si na poslední písničku pozvali Ewu Farnou. Nepopiratelná byla obrovská energie, již v sobě i publiku probudil Sean Paul, či závěreční Infected Mushroom. To jsou některé mé soukromé top momenty, další návštěvníci si odnesli jiné.
Colours jsou špičkový evropský hudební festival. Stejně jako například Rock for People každoročně vozí aktuální hvězdy i legendy, což doplňují pestrým výběrem další hudby, která člověka obohatí. Pro všechny je k dispozici perfektní zvuk, což drtivá většina z interpretů naplno využije. K tomu všemu už dnes festival nabízí návštěvníkům zcela komfortní a vizuálně působivé zázemí. Otázku cen občerstvení, a tedy celkových nákladů návštěvníků na festivalu, či například pro české pořadatele stále ještě většinově nepředstavitelnou myšlenku pitné vody zdarma ponechme stranou).
Sean Paul
Hudební festival jako Colours je akce takových rozměrů, že není nic snazšího než si vybrat nějakou jednotlivost a kritizovat ji. Jeden komentátor by jistojistě dokázal zabookovat zajímavější kapely, jiný má pocit, že by lépe vyřešil otázku kelímků na nápoje, jiný rozumbrada věří, že by lépe obstaral komunikaci v krizových momentech či PR akce. Některé připomínky jsou jistě oprávněné, jiné jsou rýpalstvím, všechny podle mě svědčí i o tom, že fanouškům na těch akcích záleží a chtějí je posouvat tak, aby se na nich cítili v budoucnu ještě lépe. Proto velmi oceňuji, když festival na připomínky trpělivě reaguje a vysvětluje, což jsem na Colours letos vnímala, místo aby je bral jako útok. Občas v záplavě jednotlivostí zaniká hlavní fakt, že jako celek fungují „naše festivaly“ na opravdu vysoké úrovni, protože je připravují doslova tisíce lidí, z nichž základní jádro tvoří profesionálové s dlouholetou praxí, pro které je pořádání takových akcí celým životem. Pokud bych si měla jednu připomínku vybrat já, poděkovala bych partnerům akce, kteří festival v jeho současné podobě podporují, a požádala je, aby se zamysleli, zda jejich prezentace musí návštěvníka na dotyčný brand upozorňovat tak na sílu. Vnímám, že většina z nich se snaží pro fanoušky připravit něco zábavného či užitečného, občas to ale prostě pořád vyplyne tak, že se v některých zónách vše tluče v otravném chaosu.
Infected Mushroom, foto: Filip Kůstka / Colours
Pro Colours bych si především přála, aby v budoucnu navazovalo na svou silnou dramaturgickou tradici a snažilo se připravovat program, který bude v rámci České republiky patřit k výjimečným nejen velkými hvězdami z prvních řádků. Aby i malé scény nadále překypovaly kulturou z celého světa.
Čtyřlístek pro štěstí z letošních Colours
Holandští Son Mieux letos vytěžili z výpadku letecké dopravy lepší čas na hlavní scéně – nahradili v jejím původním slotu Sevdalizu a sledovalo je tak o dost víc lidí. Rozhodně o dost víc lidí, než když hráli letos v Brně – dle svých slov pro padesát lidí. Přineseme vám s nimi rozhovor a pokud byste měli tuhle sedmičlennou kapelu, kterou v lednu čeká dvakrát amsterodamská aréna Ziggo Dome, vidět, neváhejte ani minutu. Když jsem si je před časem poprvé pustila do sluchátek, musela jsem se přesvědčovat, jestli má píseň Tonight opravdu na starost mladá nizozemská kapela, nebo mi Spotify přeskočilo na nějakého zavedeného umělce. I naživo člověka snadno chytnou.
Son Mieux, foto: Michael Augustini / Colours
Ať si říká každý, kdo chce, co chce – mít Lennyho Kravitze jako headlinera festivalu je prostě skvělé. A i když ty prostoje mezi písničkami, kdy si člověk nebyl jist, jestli si zpěvák vychutnává atmosféru a kouzlo okamžiku, potřebuje sebrat síly na další perfektní výkon, nebo co se vlastně děje, byly zvláštní, jakmile se hrálo, nemělo to vůbec chybu. Samozřejmě naprosto profesionální výkon kapely byl doplněn pocitem, že je to samotné pořád baví. Účast Toma Morella a Lennyho Kravitze dělala o to větší radost, že v dalších dnech je v pozici hlavních hvězd vystřídaly aktuálnější jména – Sam Smith a James Blake.
Připomeňme, že Colours se letos podařilo skvěle vyrovnat s absencí Queens of the Stone Age, který přišel na poslední chvíli. Tom Morello se postaral o jeden z vrcholů festivalu hned první den. Poštěstilo se také vyrovnat s výpadkem letecké dopravy a Sevdaliza místo zrušení koncertu vystoupila o den později. Na samotný závěr festivalu to zanechalo dojem dobře odvedené práce a temnější a nespoutanější hudebnice byla skvělým doplněním čistě popové feel-good show Zary Larsson, která ten den vystoupila na hlavní scéně.
Emilíana Torrini
Colours jsou tavící kotlík nejen hudby a jejích fanoušků, ale i divadla – letos řada diváků měla to štěstí a v rámci festivalu shlédla například inscenace The Legend of Lunetic a Marta, obojí vyvolalo totální nadšení. Kromě toho akci provází bohaté mezinárodní diskuzní fórum Meltingpot, kterého se tentokrát jako jeden příklad z mnoha zúčastnil například spisovatel Irvine Welsh. Setkávání s přáteli se na festivalu kombinuje se setkáváním s cizími náhodnými návštěvníky i inspirativními osobnostmi, které na festivalu vystupují. Děkuji za společnost všem přátelům, s kterými jsem se na Colours potkala, ale třeba i Infected Mushroom, Zaře Larsson, Emilíaně Torrini, Gogol Bordello, Jose Jamesovi a Son Miex, s nimiž vám přineseme rozhovory.