Pokud chce kapela zůstat relevantní i pro nové posluchače, musí se vyvíjet, ale zároveň neztratit fanouškovské jádro, které ji na vrchol dostalo. S novou písní Machine teď tito britové onu rovnováhu znovu důkladně testují.
Díru do světa udělali především s albem Lost Forever // Lost Together z roku 2014, na němž vybrousili svůj moderní metalcorový zvuk plný breakdownů, technických riffů a výrazných melodií. Postupně se ale stále více otevírali elektronice, industrialu a mainstreamovějším postupům. Nejvíce se od původní formule vzdálili na The Classic Symptoms of a Broken Spirit z roku 2022, zatímco loňské The Sky, The Earth & All Between znovu pořádně přitvrdilo a připomnělo, že Architects stále umějí být extrémně agresivní.
A nyní přichází Machine. A opět nezůstal kámen na kameni.
Když zavřete oči a zapomenete, kdo právě hraje, dlouhou dobu byste v nové skladbě Architects možná vůbec nepoznali. Sam Carter za poslední roky vypiloval svůj čistý vokál téměř k dokonalosti, a právě ten zde dostává hlavní roli. Ještě zvláštnější je rytmika. Pod skladbou vytrvale tiká mechanický elektronický puls, který zní spíš jako tovární pás zkřížený s tanečním parketem než bubeník metalcorové kapely.
Velký melodický refrén zase odpovídá současné pozici Architects. Tohle už je kapela, která sdílí stadiony s Metallicou nebo Linkin Park, a Machine podle toho také zní. Refrén je přístupný, snadno zapamatovatelný a připravený pro desetitisíce hlasů. Jenže od kapely, která tolikrát dokázala posouvat hranice svého žánru, mi jednoduchá melodie přijde trochu málo.
Mezi prvními reakcemi fanoušků se navíc často objevuje přirovnání k Bad Omens. A je trochu paradoxní, když kapela, která sama výrazně ovlivnila moderní metalcore, najednou zní jako její vlastní následovníci.
Pak konečně přijde závěrečný breakdown. Je těžký, efektní, ale zároveň působí trochu jako povinná kolonka, kterou bylo potřeba ještě odškrtnout. Jako by Architects chtěli vykročit z metalcoru ven, ale na poslední chvíli si vzpomněli, že ještě musejí dokázat, že pořád umějí být Architects.
Experimentování s vlastním zvukem je pro kapelu, která chce zůstat relevantní i pro další generace, naprosto zásadní. Umělci nejsou jukebox a opakovat dvacet let stejný recept by bylo mnohem smutnější než riskovat při hledání nové cesty.
Jen bych od kapely jejich kalibru očekával, že když vykročí do světa Bad Omens, BMTH a industriálního alternativního metalu, nebudou znít jako další kapela, která slyšela Bad Omens. Čekám od nich spíš něco, kvůli čemu budou za několik let ostatní znovu kopírovat Architects.
Experiment totiž není automaticky zajímavý jen proto, že je experimentem. Machine rozhodně není špatná skladba a možná teprve ukazuje nový směr. Pokud ale Architects chtějí opustit prvky, podle kterých jsme je poslední dekádu bezpečně poznávali, musejí vzniklé místo zaplnit něčím stejně výrazným.