Obrázek k článku Pod povrchem Glastonbury: Lesbická diskotéka, hrátky s mrkví a tajný bar Keitha Richardse
| Honza Vedral | Foto: Honza Vedral

Pod povrchem Glastonbury: Lesbická diskotéka, hrátky s mrkví a tajný bar Keitha Richardse

Tajuplná cesta mimo hlavní pódia. Co všechno se dá zažít na nejslavnějším festivalu na světě?

“Na světě jsou doslova stovky festivalů. Měl bych o tom něco vědět, protože na většině, ne-li na všech už jsem hrál. Vtipný je, že ve skutečnosti je na světě pouze JEDEN festival v pravém smyslu toho slova. Glastonbury je důležitější než Vánoce. Glastonbury je zábavnější než Silvestr. Glastonbury může být brutální. Glastonbury může být magický. Počasí? Koho, do prdele, zajímá počasí? Nikoho, koho znám. Hudba? Koho, do prdele, zajímá muzika? Nikoho, koho znám. Nejde o hipíky, liberály nebo mír nebo lásku nebo politiku. Přestože všechno tohle se ho snaží čas od času uzmout pro sebe. Glastonbury je cokoliv, co chcete, aby bylo. Glastonbury vám změní život… A jestli ne, tak vám doporučuju, abyste si nějakej zasranej život našli.”

- Noel Gallagher

„Hele, tohle vůbec nestojí za to,“ prochází kolem nás nakvašeně holka v klobouku. Je čtvrt na dvě ráno a my už půl hodiny stojíme ve frontě, o níž jen tušíme, kam vede. Vystoupali jsme ještě o kus výš nad Stone Circle, magickou stráň v kopci, kde na kamenech kolem ohně až do rána bubnují nomádi na bonga a zhulky a puberťáci do sebe ládují bombičky s rajským plynem, jakož i všechno ostatní, co je zrovna po ruce. Pod námi na piltonské farmě Michaela Eavise svítí, hoří a duní nejdůležitější festival na světě a vůbec se mu nechce spát.

Noel Gallagher ví, jak si Glastonbury užít i mimo pódium. Foto: Marek Reinoha

Nejspíš už víte, že letos hrál na Pyramidě Paul McCartney s Brucem Springsteenem a Davem Grohlem. A pak ještě odzpíval virtuální duet s Johnem Lennonem. Asi jste už četli, že Jack White všechny rozsekal tajným koncertem na Park Stage, který vrcholil hromadným chorálem v Seven Nation Army. Že Lily Allen s Olivií Rodrigo na Other Stage ve velkém vyfuckovaly americký soud… Možná z těch střípků máte pocit, že jste o festivalu Glastonbury četli všechno, možná jste si už dokonce na YouTube pustili i videa ze všech důležitých vystoupení, která připravuje BBC. Prohlédli si fotky a videa, jak Stormzy paří pod Pyramidou na koncert Kendricka Lamara. A jak se nadšení fanoušci ve čtyři ráno fotí v areálu s Noelem Gallagherem, který, stejně jako oni, zrovna táhne z nějakého večírku.

Ale i přesto, dokud se vaše noha nedotkla avalonských plání, vůbec nemůžete tušit, co Glastonbury skutečně je. A co všechno se vám může stát, co můžete vidět a zažít, když alespoň jednou projdete vedle pěší brány. A minete plot, jehož slávu letos svým obrazem z roku 2010 ještě víc rozdmýchal Banksy. Stačí jen na okamžik opustit hlavní scény, vynechat zakroužkovaný program, který se beztak nedá stihnout. Pak trochu vydechnout, nejlíp si něčeho přihnout na kuráž, začít vnímat detaily a nechat se unášet davem a životem míle a míle skrze areál, který snad nikdy nekončí.

A pak třeba jako my skončit v takové podivné frontě, co se táhne od nějaké neosvětlené díry v lesíku mezi stráněmi. „Vážně. To máte tak na dvě hodiny. Je to ztráta času! Vzdejte to,“ varuje nás o deset minut později týpek v zelené kšiltovce a sune si to kolem nás cestou dolů stejně nakvašeně jako ta holka před chvílí. Ale nám to stejně nedá. Stojíme tu už moc dlouho na to, abychom to položili. Za námi už je dobrých padesát dalších lidí, před námi to ale řídne. Teď už jsme si navíc skoro jistí, co nás na konci téhle fronty čeká.

Určitě!

Tady přece musí být ten tajný Underground Piano Bar!

Na Glastonbury se o tomhle místě vyprávějí hotové legendy. Poprvé ho prý postavili někdy v roce 1994. Traduje se, že pokaždé je na jiném místě farmy a nikdy na žádné mapě. Více než dvanáct týdnů před akcí ho přijíždí zbudovat parta irských dělníků; prostě vykopou díru v zemi, vevnitř vše zpevní dřevěným rámem, natlučou lavice, stlučou bar a vše zakryjí drny. V téhle krtčí díře se pak dějí věci. Michael Eavis do něj po konci programu na hlavních pódiích rád bere headlinery. A jednou tu prý Keith Richards strávil u piana hezký kus noci. Takže ne, teď už to nevzdáme. Dneska hrál na Pyramidě Paul McCartney. A navíc už jsme skoro u vchodu.

Tajný Piano Bar – zde raději nefoťte. Foto: Honza Vedral

Chlapík se zelenou čepicí se najednou zničehonic zase objeví nahoře. „Ty jsi sám?“ Ptá se kluka kousek před námi. „Tak pojď, půjdeš dovnitř.“ I o tomhle jsme už slyšeli. Kapacita Piano Baru je tak malá, že každého, kdo se snaží o vstup, se od toho jeho tým nejdřív snaží zradit. Nebo mu to všelijak znesnadnit. Anebo naopak. Na Glastonbury se věci nedají předvídat. Vždycky to dopadne jinak. Vypráví se, že před lety z Piano Baru vylezl zrovna takový chlápek, který se nás tu teď snaží odehnat. Vyndal před sebe velký stůl a začal lidi ve frontě úkolovat. „Kdo vyleze na tenhle stůl a podleze ho zpátky nahoru, aniž by se dotknul země, může dovnitř bez čekání. A kdo to nezvládne, jde nakonec fronty.“

Přemýšlíme, co čeká nás. Ale nakonec na nás prostě přijde řada… A fakt jdeme dovnitř.

Snad za to ta hodina čekání stála.

Je tu cítit dřevo, hlína a petrolej. Sedáme si na dřevěné lavice a sledujeme dění. Nad námi hraje a zpívá nějaký umouněný harmonikář God Save the Queen od Sex Pistols a k tomu fidlá houslistka. Mezi písničkami nás děním provází mluvka v košili a vestě. „To byla anarchie. Ale my jsme tady vyvážený. Máme tu i monarchii,“ říká komediantsky a ukazuje kamsi do rohu. Vlevo nad harmonikářem se zvedají dvě postavy nóbl vzezření a kynou sedícímu davu. Tomu se ale podřízená role pranic nelíbí.

Block 9 – v noci zde propuká taneční šílenství. Foto: Marek Reinoha

„Do vězení s nima!“ volá kdosi a všichni se nadšeně přidají.

„Uvězněte monarchii! Uvězněte monarchii!“

Ze stěny jedné z lavic společnými silami zvedáme mříž, za kterou královská krev okamžitě neochotně a přitom pobaveně putuje. Není tu sice Michael Eavis ani žádné celebrity, ale tahle dekadentní hra, jejímiž aktéry jsme tu všichni, je vážně nepotřebuje. Glastonbury je sice farmou míru a lidskost je jeho poselstvím. Ale je mi jasné, že po další písni bude následovat poprava.

„Nic takového jsem ještě nezažil,“ honí se mi hlavou, když chvíli po exekuci královské rodiny klopýtáme nocí pryč zadním východem, abychom uvolnili místo dalším nebožákům ve frontě. Po kolikáté už si to za ty čtyři ročníky, které jsem tu zatím prožil, říkám? To bych taky rád věděl.

Už ani nevím, jaká hodina ranní právě odbila, ale dav nás unáší ještě dál. Cesty v cípech farmy už jsou v tuhle dobu dávno jednosměrné. Desetitisíce lidí najednou prahnou po tom prozkoumat a užít si všechno, co areál nabízí. Z jedné strany kopce šlehají do vzduchu plameny z obří kovové konstrukce pavouka, jenž je symbolem severovýchodní části zvané Arcadia. Naše skupina se už dávno roztříštila a já mířím na druhou stranu, kde se za hororovou Unfair Ground skrývá Shangri-La. Zkušeně se vyhýbám odbočce na obří pódium ve tvaru kyberpunkové hlavy s obrazovkou místo mozku. Nechci do Bloku 9, a tak musím projít ochrance za zády kolem kolotoče, který se točí zásadně naopak, soch děsivých mimin a embryí či dinousauřích letadel. Pak ještě uniknout obtloustlým poloobnaženým maškarám z hororu, které mě svádí ke hrám, co se nedají vyhrát, rády by mě třeba za šest liber zavřely do maringotky plné plynu. Či za čtyři libry donutily střílet zdeformovanými hračkami na hlavy politiků v obřím dřevěném kole neštěstí.

Banksy na Glastonbury. Foto: Honza Vedral

A tak unikám s davem kolem nespočitatelné řady malých pódií, zelených kadibudek s průzory nahoře i dole a lidí posedávajících ve vyřazených kárách z autodromu. Až konečně dorazím k velké Truth Stage, nad níž se skví stovky hesel a vzkazů: „Jsme lidi!“ „Svoboda!“ nebo „Nenávist tu nemá domov!“ V tom oživlém Babylonu zrovna hrají vítězové Eurovize, ukrajinští Kalush Orchestra, a svými bizarními převleky, chabou angličtinou a zvukem lidových píšťal propojených s rapem do podivuhodného víru této noci dokonale zapadají. „Stefania,“ zpívají tisíce lidí tu jedinou písničku, co od nich trochu znají. A mávají modrožlutými zástavami.

Tančí u toho o život, jako by to byly ty největší hvězdy.

„Tenhle koncert jsme domluvili teprve před týdnem. Jsme rádi, že jste tu byli,“ huláká pak, když slezou z pódia, do mikrofonu ochraptělý hipík, co to tu má na starosti. Ale to už se mnou zase hýbe ten zvláštní neklid a touha zažít ještě něco víc. A tak schválně lezu do jedné z otevřených maringotek, co jsem zahlédl cestou.

Najednou je kolem mě klid.

Vevnitř sedí týpek se zvadlým čírem a kouká na mě. „Čau, jak to jde?“ ptá se a já se snažím rozkoukat. Dřepí u stolu, kolem něj pár lidí, svíčky, vedle je kuchyňka a vzadu spaní… „O co tady jde?“ ptám se ho opatrně. A chlapík na to: „Tady bydlím. Jsme tady s partou travellerů. Chtěl jsem, aby to lidi viděli. Klidně si sedni a ptej se, co tě zajímá. Tahle kára jezdí tak pomalu, že už jsem tu stejně dva tejdny. A myslím, že ještě pár budu…“

Chvíli kecáme. Ale pak zase rychle vyklopýtám ven a snažím se zorientovat, co všechno se kolem ještě děje. Vidím, že támhle napravo je buňka prorostlá květinami, z níž týpek pouští nějakou psychedelii, a kolem parta kouří trávu. Kousek nade mnou zase jede reggae, to se mi líbí, a tancovat se na něj dá v tom červeně nasvíceném pokojíčku naproti? To je sranda! A co je za tímhle průhledem do toho domečku, že na to všichni stojí frontu? Jasně že se taky přidávám a za chvíli už koukám průrvou do buňky, v níž se skrývají desítky a možná stovky skleniček blyštících se v jemném světle.

A ta velká růžová budova dole, co jsou u vchodu ty polonahý holky?

„Osmdesátková lesbická diskotéka,“ píše se u vchodu. „Vstup jen pro ženy.“

Tam nejdu.

Tak tohle je Shangri-La. Chaotická oslava lidskosti, kde na každém centimetru něco je. A všechno se děje intenzivně a zásadně najednou. Už jenom být tady dává po dni plném hudby a přepjatých emocí z ní průběhu života jiné grády. Nejsem sám, komu se z toho točí hlava a koho euforie odhazuje od jedné z mnoha parties ke druhé, až se z toho začne bortit realita. Její hranice se už setřely dávno. Řada festivalových návštěvníků o tomhle lidmi stvořeném místě, které jistě není z tohoto světa, protože vytváří tenkou hranu mezi peklem a nebem, nemá ani tušení. Řada z nich sem nikdy ani nedošla, protože je to vážně daleko. Ale stejně jistě právě teď prožívají svoje vlastní piltonské dobrodružství. Jdu radši do stanu.

Střelba za čtyři libry. Foto: Honza Vedral

„Uvědomte si, že jsme v tuhle chvíli všichni na tom nejlepším místě, které na planetě Zemi existuje,“ podotkne zpěvák Joe Talbot z IDLES druhý den, když kousek po poledni vrcholí jejich tajný koncert v malém stanu BBC. Jenže na tohle kolem jsou slova krátká. Ani jemu se zdaleka nedaří vystihnout, co všechno Glastonbury pro poutníka otevřeného zážitkům všeho druhu znamená.

Ten večer se po půlnoci vydáme na úplně druhou stranu festivalu, než je Underground Piano Bar. Ale s podobným úkolem. Najít Rabbit Hole. O téhle scéně se na rozdíl od Piana Baru mluví docela dost. Ví se, že je někde blízko Park Stage, i když vlez do ní je chytře zakrytý, dnes do ní během svého koncertu zvaly i holky z Haim. Ví se, že dovnitř se musíte protáhnout malou norou, kterou vám ukáže Alenka z říše divů. Ale ještě předtím musíte nejdřív uhádnout hádanky, co si na vás připravil králík, který tam taky někde postává. Když to najdeme, čeká nás ale další fronta. A tahle je minimálně na dvě hodiny. A tak to zkoušíme jinak. Někde na internetu se totiž píše, že dovnitř se dá vejít i z druhé strany. Prý stačí ukázat ochrance mrkev a tu jsme si chytře zakoupili cestou.

„Kámo!“ rozesměje se ochrankář, když sáhnu do kapsy a nenápadně a se spikleneckým pomrkáváním se mu snažím podstrčit svou karotku. Bere ji do ruky. Krátce si mě změří pohledem. A pak se ten holomek začne chechtat jako blázen.

„Jděte už s těma mrkvema všichni do hajzlu!“ směje se dál. A mrští mou organickou oranžovou vstupenku do wonderlandu kamsi do davu tančícího opodál.

Co se dá dělat. Dnes večer si už musíme obstarat zábavu jinde. Ale víme, že stačí udělat jen pár kroků. A ono už se něco najde.

Muzika na Glastu hraje všude. Foto: Marek Reinoha

Jsem tedy už alespoň kousek pod povrchem Glastonbury? Možná. Ale spíš pořád ani náhodou. Protnutí času a vesmíru v tomto bodě totiž bude mít věčně svoje tajemství, která se nedají nikdy odhalit, natož prožít najednou. Ty všechny neuvěřitelné věci, co zažíváme, jsou pořád jen střípkem z toho, co se na stovkách velkých i miniaturních pódií, scén a uměleckých instalacích festivalu, jenž v pěti dnech zaměstnává čtyřicet tisíc lidí, v jeden okamžik děje. Byl jsem tu čtyřikrát a pořád jsem ještě neviděl ani všechna území, která jsou zakreslena na oficiální festivalové mapě. Pořád nedokážu pochopit, jak takový ohromný pulzující chaos dotažených nápadů někdo mohl vymyslet, natož jak ho ukočíruje.

Přistupte blíže, změníme vám život. Foto: Honza Vedral

Ale vím, že jen několik hodin tady dokáže vyvolat těžkou doživotní závislost. A změnit pohled na svět.

Protože, jak říká Noel Gallagher, který se právě taky plouská areálem a užívá si, že dnes odehrál koncert svého života: „Glastonbury je cokoli, co chcete, aby bylo. Glastonbury vám změní život. A jestli ne, tak vám doporučuju, abyste si nějakej zasranej život našli…“

Používáme cookies abychom Vám umožnili lepší procházení stránkou. Pro více informací si přečtěte Co jsou Cookies. Pokud budete pokračovat v procházení stránek, vyjadřujete souhlas s těmito podmínkami.