Obrázek k článku František Skála: Konec světa už dávno probíhá. V dechovce je síla!
| Ondřej Horák | Foto: Martin Čech

František Skála: Konec světa už dávno probíhá. V dechovce je síla!

Na výtvarné scéně je za hvězdu už desítky let, loni se ale František Skála konečně rozhodl něco nahrát a vydat. Zatímco názvem alba Debut naznačuje, že na start kariéry není nikdy pozdě, úspěch nahrávky dechové hudby Pojď se mnou, děvče mé ho donutil zatáhnout za brzdu. V rozhovoru pro Headliner ujišťuje, že hudba zabírá přibližně tři procenta jeho práce, která je jinak velmi seriózní.

„Je to taková hnusná budova ze 70. let,“ říká František Skála do telefonu, když nás naviguje do svého studia v pražských Vršovicích. Vcházíme dovnitř, na zdech visí obrazy malované přírodními pigmenty, které si dovezl z Austrálie, na vysoké skříni se skví portrét Elvise. „Dáte si panáka, já jsem nějakej rozčílenej,“ vítá nás Skála ve svém ateliéru, který mu zároveň slouží jako zkušebna. U sedačky stojí zdobená kytara, na pracovním stole leží papírky s pečlivě vyvedenými tabulaturami. „Já umím pojmenovat jenom základní akordy, zbytek si musím kreslit,“ vysvětluje, načež si vezme do ruky kytaru a předvádí, jak může pomocí looperu na efektu Line6 DL4 jamovat sám se sebou. Pak přepne na zkreslení s nápisem grunge a vystřihne překvapivě precizní sólo.

Letos vám vyšla debutová deska Debut, což jste v jednom rozhovoru vysvětlil tím, že jste kolem sebe v patnácti letech neměl nikoho, s kým byste založil kapelu. Tušíte, jak by vypadala?
To vůbec nevím. Já jsem hrával hlavně převzaté písně na balení děvčat. Svoji ženu jsem například tak trochu sbalil na repertoár Cata Stevense. Ale jak by vypadalo, kdybych zkoušel s někým dalším, to netuším.

Co jste tehdy poslouchal?
Rolling Stones a podobné kapely. Poslouchali jsme také Franka Zappu, toho bych ale asi nehrál, to bych nezvládl. Vedle kytary jsem inklinoval také k bicím. Někdy na začátku střední školy jsem po otci chtěl, aby mi koupil bubny, načež mi řekl, že se mám věnovat výtvarnému umění, a nekoupil mi nic. Což vlastně asi nebylo špatné rozhodnutí. Bicí jsem si tedy musel vyrobit až někdy v roce 1986, kdy jsme se Zdeňkem Lhotským založili kapelu MTO Universal Praha. Tehdy poprvé jsem byl nucen hrát na bicí soupravu. Mám ji dodneška a za chvíli budu ty klacky zase stěhovat do taxíku.

Z čeho jste bicí vyrobil?
Místo šlapáku mám velký dechovkový buben s kůží, takže to dělá hodně hluboký tón. Dum, dum, dum. A na něm je nastavěná konstrukce z různých větví. Kotel mám z plechového odpadkového koše, celé to působí takovým dřevním dojmem. Svým způsobem je to objekt, kdysi jsem ho vystavoval v Rudolfinu. Teď už je hodně omlácený.

Musíte soupravu opravovat?
Teď už by chtěla trochu spravit, je úplně otlučená. Ale je to pospojované různými důmyslnými systémy, hřebíky a závlačkami, takže drží. Když to stáhnu gumcukama, dá se to přenášet jako celek, klasické bicí váží desetkrát tolik. A jelikož nemám auto, vždycky si musím objednat taxíka kombi a taxikáři vždycky čuměj, co jim do toho auta strkám. Nasouvám jim tam různé větve a tak. Ale hraje to dobře, nazvučit se dá všechno.

Tehdejší srazy mániček jste popsal jako setkání oplývající pocity sounáležitosti a svobody. Vybavíte si z té doby nějaké koncerty?Samozřejmě. Nedávno jsem vzpomínal, jak jsem jel na festival do Pezinoku a připadal jsem si jako v románu Na cestě. Jeli jsme na korbě náklaďáku s několika máničkami, slunce zapadalo, já hrál na harmoniku. Dnes už sice člověk ví, že přibližně každý pátý byl práskač, ale poznávací znaky mezi máničkami byly jasné. Kdykoli člověk potkal lidi s dlouhými vlasy, věděl, že jsou naši.

Dnes jste členem mnoha hudebních souborů, vzpomenete si na svou první kapelu?
Na střední škole jsem začal hrát s kapelou, ve které hrál Jan „Sahara“ Hedl. Jmenovala se Country formace a bylo to úplně příšerný. Sahara tehdy říkal, že musíme být hlavně temný. Nosit černý brýle a tak. Možná že z téhle staré doby pochází píseň Musíš být temnej z Debutu!

Kromě něj jste vydal i album Pojď se mnou, děvče mé s dechovou hudbou Provodovjané. S tím nápadem přišel hudebník a výtvarník Miroslav Černý, který ve valašském Provodově žije. Jak dlouho jste o jeho návrhu přemýšlel?
Moc jsem nad tím nepřemýšlel, to bylo víceméně hotové. Mě totiž mockrát napadlo, že by bylo hezké některé ty písně natočit s dechovkou, ale neměl jsem energii, abych to zařídil. Mira ty věci znal a věděl, že se pro dechovku hodí. Například Husserlovu přednášku jsme hráli „hrca prca“ na kytaru. V podobném duchu jsou i písně, které mě naučil otec. Na Pankráci je staropražská, Rudé oko leze ze stanu je trampská a Myslivec je myslivecká. Tak jsme jednou udělali večírek tady u mě v ateliéru a já jsem nahrál všechny písně, které by snesly dechovkovou aranž, a poslali jsme jim to.

Provodovjany jste tedy před nahráváním neslyšel?
Vůbec. Miro jim to poslal, oni vymysleli aranže a zpět poslali dema nahraná na kompjútru. Sem tam jsem něco poznamenal, například, že bych to chtěl víc pochodové. Pak jsem přijel na jednu zkoušku do kulturního domu v Provodově a za dva týdny jsme nahrávali ve Zlíně ve studiu. Ale v hudbě se pořád spíš otrkávám. Že bych vystupoval bez trémy, to se říct nedá. Někdy je to pro mě vlastně dost příšerné.

Připravoval jste se na koncerty s dechovkou? Věděl jste, do čeho jdete?
S dechovkou je to pohoda. Tam nemám absolutně žádnou trému, jenom zpívám a můžu se vyřádit. S ostatními kapelami je to horší. Když hraju na kytaru a zpívám, mám zavřené oči, abych se do toho mohl položit. Jenže populární zpěvák by měl házet oči do lidí, že jo. Takže s tím docela bojuji. Když mám hrát své věci s Třaskavou směsí, cítím zodpovědnost, abych to nezmrvil. Na pódiu je to něco úplně jiného, než když člověk hraje na mejdanu a je úplně uvolněný.

Dělal jste si před nahráváním alba nějakou rešerši dechovky? Počítám, že jste ji dlouho neslyšel.
Ne, vůbec. My jsme dechovku úplně nenáviděli. Všichni androši to nenáviděli, protože nás s tím komunisti krmili…

Není to tedy od vás lehce zlomyslná tortura fanoušků?
Ale není. Každý žánr je dobrý, i dechovka může být dobrá. Nehledě na to, že některé vojenské dechové hudby jsou úžasné. Když před pár lety hrála v Dejvicích na 28. října hudba Francouzských legií, bylo to skvělé. V žestích je velká síla. Ale samozřejmě běžná dechovka má ty selankovité, pokleslé nebo lechtivé texty.

Lákalo vás vytvořit něco v žánru, kterým jste dřív opovrhoval?
Moje generace nastupovala v období postmoderny, takže jsme se inspirovali čímkoli a to trvá dodnes. Tam nejsou žádné zábrany ani zákazy. Do pokleslých žánrů, které byly ve vysokém umění tabu, jsem sahal i ve své výtvarné tvorbě. Samozřejmě částečně i v jisté poťouchlosti vůči vážným umělcům, abych je malinko nakopnul.

Myslíte například japonskou techniku aranžování květin ikebana, jíž jste se zabývali s tajnou skupinou BKS?
To je trošku něco jiného, ikebana přišla do Československa v 60. letech jako trochu vysoká a kultivovaná věc. Ale začátkem 80. let jsem začal pracovat s lesními mytologiemi a samorosty, což mi přilepili jako nálepku, které se dodnes těžko zbavuji. I když na výstavě nemám z lesa zhola nic, novináři napíší, že jsou tam choroše. To je stupidní. Ale motivy měšťácké kultury a chatařství jsou mi blízké. Tohle jemné opájení se stupiditou je pro umělce mojí generace a koneckonců i pro divadlo Sklep společné.

Provodovjané hrají na albu místy falešně, což jsem pochopil jako umělecký záměr. Musel jste je ale nějak usměrňovat? Třeba aby hráli ledabyleji než obvykle?
Já jsem jim akorát zakázal, abychom to zbytečně nahrávali víckrát než jednou. A aby ve studiu něco upravovali nebo vylepšovali. Někteří se o to snažili. Říkali, že jim to ulítlo, a jestli by to nešlo opravit. Ale ruce pryč!

Na Debutu je píseň Suché jehly, v níž jste vynechal kus textu. Chápu, že pasete po autenticitě, ale to se neobtěžujete nahrát píseň ve studiu podruhé, ani když popletete slova?
Prostě jsem vynechal jednu strofu, to není zas tak zásadní. Myslím, že nepatříme mezi kapely, které by desku točily měsíc nebo dva. Nahráli jsme to za jeden den. Druhý den jsme se pokoušeli nahrát ještě jednu píseň, zkoušeli jsme ji asi desetkrát a nakonec jsme ji tam nedali.

Ve výtvarném umění přitom pracujete jako perfekcionista, vaše ilustrace jsou řemeslné, moc prostoru pro živelnost a chyby v nich není.
Protože jde především o živé hraní a celá ta kapela existuje jen proto, že si chceme hezky zahrát. Jinou ambici nemáme. Jen se to občas povede zaznamenat a šířit mezi lidi. Když mě hraní začne moc obtěžovat, vykašlu se na to, protože toho dělám hodně. Nicméně musím říct, že jsem v poslední době k hudební tvorbě přičuchl a je to trochu zhoubné.

Začalo vás to bavit?
Je opojné, když člověk napíše píseň. Některé vzniknou na první pokus, rovnou si to nahrávám, slova jsou téměř improvizovaná, a já je tak nechám. Zrovna teď jsem jednu takovou napsal. Ale někdy je předělávám i dvacetkrát. Vždycky to pustím své ženě a ona řekne, že ne, že to není dobré. Tak zkouším jiný rytmus a měním to, až se třeba k něčemu dopracuji. Anebo taky ne.

Představil byste krátce Provodovjany? Podle bookletu má 13 členů, věkové rozpětí bych tipoval od dvaceti do sedmdesáti
Krátce je představit nemůžu, někdy je jich i 18 a já si je prostě nepamatuju. Akorát vím, že aranže dělal Luboš Chmelař, což je mladý hoch. A kapelníkem je Mira Mikel.

V sestavě jsem našel tři příjmení Slovák a dva Prokopy. To vypadá na rodinnou sešlost…
V Provodově je asi silný rod Slováků, protože Honza Slovák je tamní literát a filozof. Tak už to na vesnicích bývá. Na té kapele je hezké, že je mezigenerační a spojující. Vedle nejstarších hrají nejmladší, co zrovna vyšli ze ZUŠky. Pak existuje spousta lidí, kteří tou kapelou prošli a teď dělají něco jiného. Myslím, že Ondra Černý, syn Mirka, který hraje v Třaskavé směsi na trubku a pozoun, začínal s Provodovjany také.

Autorem fotografií na obalech vašich letošních alb je Václav Jirásek, jenž má Valašsko projeté díky mikulášskému létání, které tam už roky fotí…
On hlavně z Moravy prochází. Já jsem ho oslovil, protože je blízký kamarád a na některé věci je nejlepší. Fotka na obal Debutu ale původně vznikla k jiné příležitosti, kdysi jsme fotili BKS v Jedinečném svatopěstitelském družstvu. A najednou se to hodilo i nyní. Vylézám ze skříně a jsem nalíčený, někteří sice říkají, že vypadám jako Karel Schwarzenberg, ale zase to zapadá do filozofie, že člověk na obalu desky vypadá daleko hůř než ve skutečnosti. Někdy je lepší být trochu maskovaný.

Kde vznikly fotky pro Pojď se mnou, děvče mé?
Kousíček od Provodova, myslím, že jsou to Malenovice. Je tam zpustlý aqua park z 90. let. Jeli jsme kolem a mně to přišlo úžasné, zchátralý tobogán, zpustlé bazény, slezlý sníh.

Na obalu držíte něco v ruce, co to je?
Našel jsem tam záhadný předmět z novoduru, vypadá jako zvláštní plastový klarinet. To je hodně krutý.

Pochopil jsem, že jste musel odmítat nabídky na koncerty.
Já se přece nechci živit tím, že budu jezdit s dechovkou! A taky nejsem jako Péťa Nikl, který bere všechno, hraje všude, nedělá mu problém přejíždět, ráno hraje tam a večer zase jinde. On má takovou náturu, kdežto já potřebuji trochu klid na práci. To jsou MTO, Tros Sketos, Třaskavá směs, dechovka a Finský barok. I kdybych měl s každou z těch kapel hrát jen čtyřikrát do roka, stejně je to moc. Takže se to musí trochu omezovat. Když se v létě uvolnila situace s covidem, hráli jsme koncerty. Já jsem zvyklý celé léto trávit na venkově a teď jsem tam byl asi jen týden, takže jsem si dal předsevzetí, že příští léto nic. Žádné hraní.

Nebyli Provodovjané zklamaní, že přišli takzvaně o kšeft?
Ale ne, oni hrají všude možně. V kalendáři mají každý víkend plno, jezdí po setkání dechovek a různě. Myslím, že jsou v pohodě. A také jsou daleko. Když Mirek Černý napsal motivační dopis do Show Jana Krause a oni mě skutečně pozvali, řekl jsem, že jedině s dechovkou. Takže jsem kapele musel dát honorář 7 000 korun, který jsem za to dostal, a dalších 7 000 na autobus jim doplatila obec. Přijel s nimi i starosta, takže to bylo hezké, ale když je jich tolik, je to složité. Každopádně jsme se domluvili, že na konci června 2022 budeme mít s dechovkou třídenní šňůru na Moravě.

V roce 2017 jste ohlásil a hned nato stáhl kandidaturu na prezidenta. Změnilo se v tom něco?
To byl spíš blbej vtip.

Tomu rozumím, ale jako zpěvák dechovky byste konečně mohl působit jako skutečný prezident z lidu.
Já jsem dneska viděl časopis Kvartál, což je takové dost intelektuální periodikum, které vydává Galerie hlavního města Prahy a řeší se v něm otázky typu, jestli je termín „výstava“ přežitý nebo není, a další hovadiny. Nicméně tam byl linoryt od jedné autorky, na němž jsem byl já s dechovkou, a jmenoval se Vrchol kariéry. Tak jsem si říkal, že bych opravdu nechtěl, aby tohle byl vrchol mé kariéry.

Aby to s dechovkou nedopadlo jako se samorosty.
Že bych se chtěl proslavit jako zpěvák dechovky, to fakt ne. Proto to musím furt dusit a zdůrazňovat, že tahle část mých aktivit zabírá asi tak tři procenta mé práce, která je jinak velice seriózní. Hudba je taková drobná libůstka.

Už jste zmiňoval zlidovělé skladby, které vás naučil otec. Byl také grafikem, věnoval se ilustracím i animaci, pracoval například v Dikobrazu. Nakolik byl také hudebníkem?
Hudebník nebyl, ale v mládí hrál na housle, zpíval a tančil ve folklorním souboru. V tom pokračoval v Armádním uměleckém souboru, s nímž v 50. letech odjel do Číny. V mládí byl také velký tramp, takže uměl na kytaru spoustu písniček. Jsem vděčný, že mě alespoň některé naučil. Uměl neznámé kousky, s nimiž jsem mohl oslňovat. Například na Pangráci, která je známá také jako Di do hajzlu, ty sajrajte. Říkám jim výchovné písně, děti je měly rády.

Ovlivnil otec váš hudební vkus?
Později už na kytaru vůbec nehrál, ke stáru byl zapšklejší. Mrzelo mě, že jsem si s ním nemohl zahrát. Nikdy k tomu nedošlo, jen se mi o tom párkrát zdálo.

Proč k tomu nedošlo?
My jsme později měli takový zvláštní, odtažitý vztah. Hádali jsme se dost o politice a tak různě.

Některé vaše výtvarné práce vychází z folkloru, který na Čechy působí exoticky. V poslední době například malujete přírodními pigmenty z Austrálie. Je pro vás album s dechovkou vypořádáním se s českým folklorem?
Ne, to vůbec. Moje maminka byla choreografka a celý život se věnovala folklorním souborům, tam se také seznámila s otcem. Folklor jsem měl doma. Aleš Najbrt s Honzou Slovákem občas vystupují jako Thomas & Ruhller, před Vánoci mívají představení v Café v lese. Zvou si tam různé hosty, já jim tam už tři roky za sebou dělal takové scénky – o Thomasi a Ruhllerovi jsem složil folklorní písně, které tam zpívám ve vyšívané košili a s vínečkem v ruce, občas držím i koštýř. Je to jen jiná poloha folkloru. To umím taky, není problém. Vy jste někdy Thomase a Ruhllera viděl?

Bohužel, neviděl.
To je velká prdel. Oni jsou úplně kamenní, pohybují se hlemýždím tempem a hlavně se nesmí smát. I když po sobě lezou a dělají strašné věci. V druhé půlce večera vystupují hosté a Thomas a Ruhller jen sedí v rohu s kamennými výrazy. Když jsem dělal tohle číslo, naprosto jsem je odboural. Chvíli zápasili, různě se tam dusili, pak to ale nedali. Folklor pro mě není problém.

Takže dechovka je částečně také další meta absurdního humoru...
Mě by to nikdy nenapadlo. Vždyť je to úplně stupidní, naprosto strašný. Když jsme se ženou umísťovali můj ksicht na obal té dechovkové desky, chytaly nás naprosté záchvaty smíchu. Nejdřív jsme vybrali tu fotku, pak jsme ji tam různě ladili. Já si říkal, že je to snad největší realizace v mém životě.

Bylo těžké najít pro dechovku vydavatele?
Obě alba vydal Vladimír Drápal, řečený Lábus, na Guerilla Records se slovy, že kdykoli šlápne vedle, má to úspěch. Dopad dechovky v undergroundu mě potěšil. Lábus říkal, že mu volali androši a říkali: Konečně jsi, kurva, vydal něco pořádnýho! Nedávno jsme hráli s fragmentem Finského baroku na výročí 25 let Guerilla Records v Divadle Archa. Během vystoupení Finského baroku nosíme hnědé obleky, to je nutnost. Každopádně jsme mezi těmi máničkami dost trčeli. Procházel jsem davem a slyším šepot: Hele, hele, to je ten, jak nahrál tu dechovku.

Pravověrní posluchači undergroundu přitom neplatí za nejtolerantnější publikum…
Když se člověk do toho androše položí, je to výborné. Během cesty vlakem jsem napsal nějaké texty, a když jsme šli na pódium, nikdo z kapely nevěděl, co budeme hrát. Byli jsme tři, já, Martin Polák na basu a náš syn Franta za bicími. Začal jsem něco hrát a zpívat, kluci se přidali a občas jsem zařval, protože na androši se to musí prožít. Pak jsou z toho videa na YouTube, kde publikum řve: Ty vole, to je dokonalý!

František Skála zazářil na oslavách 25 let vydavatelství Guerilla Records s improvizovaným vystoupením fragmentu kapely Finský barok.

Kromě samorostů vás provází také přechod přes Alpy na Benátské bienále v roce 1993, materiály ke svým dílům sbíráte v přírodě, chodíte na výlety. Napadají vás texty při chůzi?
V přírodě ne, ale je pravda, že když je člověk na ulici, dělá se mu to nejlíp. Mimochodem, asi tři texty na dechovkovém albu jsou zhudebněné básně BKS a Husserlova přednáška je kolektivní dílo. Každopádně záleží, co zrovna skládám, pořád je to třaskavá směs. Od vydání alb jsem napsal pět nebo šest nových písní, ale jsou víceméně navážno. Je to těžký…

Co je těžké?
Najednou si říkám: Ty vole, kam ses to dostal? Napsat zamilovanou píseň? Na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal. Ale tak to je. Jsou to dvě polohy a já pořád vysvětluji, že jdou dohromady.

Kdyby to byla jen blbost, asi by to moc nefungovalo.
Přesně tak. Nedávno jsem napsal píseň pro svou ženu, pokusil jsem se v ní zaznamenat náš společný zážitek. Jenže teď ji musím položit do italské pop music, protože jsme to prožili v Itálii.

Co se tam stalo?
Čtrnáct dní jsme chodili po pobřeží a po tom utrpení jsme došli k nějakému hotelu a dali si kávu. Začala hrát italská hudba a Eva se mě zeptala, jestli bychom si mohli zatančit na vodní hladině. Já měl radost, že si konečně můžu sednout a zapisovat si do deníku, takže jsem jí řekl, že ne. Prostě to nešlo a teď mě to mrzí. Do intermezza bych chtěl použít italštinu, tak to ještě musím zkonzultovat s italským rodilým mluvčím. Teď je ale otázka, co bude dělat kapela. Já jsem zvyklý, že ty písně hraju sám s kytarou, a najednou nevím, co budou hrát ostatní, když už je nás tolik. Ale asi by se měla udělat nějaká aranž.

Vaše tajná organizace BKS očekává konec světa…
Ale o té mluvit nebudeme, já už o ní mluvil moc a zbytečně…

Mě jen zajímá, co se podle vás při konci světa bude hrát.
Konec světa už dávno probíhá. To není tak, že spadne meteorit. To jde celý do prdele, pomaloučku, ale bezpečně. To, co se hraje už teď, to je konec světa. Takže všechno možný. A může to být i veselý.

František Skála (65)

Český výtvarník a performer se muzice věnuje od dětství a jako zpěvák, kytarista nebo bubeník prošel mnoha hudebními tělesy. Začínal v kapele Country formace, v 70. letech hrál na perkuse s jazzrockovou skupinou Hemenex, později se připojil ke Kilhets, kde působil například i Mikoláš Chadima. Zásadně nezkoušeli, improvizovali a hráli jen v kuklách, kápích, případně za plentou. S Chadimou pak chvíli působil také v MCH Bandu. V roce 1987 inicioval založení Malého Tanečního Orchestru Universal Praha (MTO), je také členem divadla Sklep, souboru Tros Sketos, tajné organizace Bude konec světa (BKS), umělecké skupiny Tvrdohlaví, kapely Třaskavá směs a mnoha dalších spolků. V současné době připravuje společně se sklářem Martinem Janeckým výstavu v břevnovské Galerii Kuzebauch, vernisáž proběhne zkraje letošního roku. Špálova galerie na Národní třídě otevře 25. března 2022 výstavu obrazů Františka Skály, které v Praze dosud nebyly k vidění.

Používáme cookies abychom Vám umožnili lepší procházení stránkou. Pro více informací si přečtěte Co jsou Cookies. Pokud budete pokračovat v procházení stránek, vyjadřujete souhlas s těmito podmínkami.