Byl čtvrtek, 12. června, a já seděl s týmem v ubytování, zoufale přeskakoval mezi úkoly a debatoval, kterou kapelu vyhodíme z našeho nabitého harmonogramu. Eagles of Death Metal padli za oběť. V tu chvíli jsem netušil, že se mi tohle rozhodnutí vrátí jako bumerang – a udeří mě do obličeje s takovou silou, že to na mně zanechá nezapomenutelnou stopu.
Když jsem dorazil do festivalového areálu, přišla mi zpráva od Šárky Hellerové. Chtěla, abych nafotil pár záběrů z rozhovoru s Jessem Hughsem, frontmanem kapely. Kývnul jsem. V určený čas jsem stál u vchodu do backstage poblíž Tesco stage, poslouchal Vypsanou fixu, která právě dohrávala, a bojoval s neúprosným vedrem. Mezitím jsem pokecal s klukama z produkce, protože to byla jediná příležitost je vůbec vidět (zdravím Píťu!).
Za chvíli jsme šli do buňky, kde už Jesse čekal. Šárka, která ho evidentně znala, ho srdečně objala a okamžitě začali rozhovor. Tiše se k nám připojila i slečna Phoenix, která působila velmi sympaticky a sledovala vše zpovzdálí. Rozhovor to nebyl zrovna lehký – smutné téma, slzy a napětí. Po 20 minutách, kdy se mi moc nechtělo fotit brečícího Jesseho, mě přesvědčil: „TOHLE je ten rock’n’roll.“ Po skončení rozhovoru jsem zůstal v buňce a čekal na další příležitost pořídit zákulisní fotky.
Najednou se Jesse otočil na mě a začal si se mnou povídat. Všiml si, že jsem rozhovorem otřesený. Řekl jsem mu na rovinu, že mě to zasáhlo. On mi s klidem odpověděl: „Jsem duchovní, můžeš se mi svěřit.“ Ukázal jsem mu tetování s pečetí Lucifera a chtěl dodat, že to nesouvisí se satanismem, ale Jesse mě přerušil: „I Ježíš odpustil zrádcům.“ Tohle mě dostalo. Vzal mě za ramena, podíval se mi do očí a řekl: „Jsi skvělý. Máš úžasnou energii a zápal.“
Pak se mě zeptal, jestli rád fotím a točím. Než jsem stihl odpovědět, hvízdl na tour managera Garyho. Během minuty jsem měl v ruce nálepku, která ze mě udělala jediného oficiálního fotografa jejich koncertu. Gary mě představil celému týmu a oznámil security, že můžu kamkoli. Stál jsem tam s pusou dokořán a snažil se poděkovat, ale slova nepřicházela. Odešel jsem, dal si dvojitou vodku, štěstím si poplakal a připravil se na koncert.
Rituál před show? Navonět se, žvejka do pusy, cigáro a jde se na to. Pěstičky s kapelou, modlitba od Jesseho a hodina, která se mi navždy zapsala do paměti. Dal jsem do toho všechno. Když jsem fotky a videa poslal tour managerovi, odpověděl: „Dude, these are AMAZING. You are very talented. I showed them to the band and they love them. – Chlape, ty jsou skvělý. Máš talent, ukazoval jsem je kapele a moc se jim líběj.“
Celou dobu mě provázel pocit, že tam nepatřím – klasický imposter syndrome. Tři dny jsem čekal, že se probudím a zjistím, že to byl jen sen. Ale nebyl. Eagles of Death Metal mi vryli do duše nezapomenutelnou zkušenost. Tahle chvíle zůstane jednou z nejcennějších v mém životě. Díky za ni.