U nás na Západě chodíme do kostela a od těch co v něm visí na zdech očekáváme zázraky, zatímco spousta národů věří v duchy a umění šamanů, takže jsme si nimi kvit. Jejich víru v nadpřirozené bytosti nemusíme pochopit a také to často ani nejde, protože s těmi lidmi nežijeme, měli bychom ji ale respektovat.
Vždycky, když se do záběru popkulturního radaru dostane další nábožensko-spirituální fenomén, napadne vás, jestli na světě ještě existuje něco jako tabu, protože co si budeme namlouvat, každá srážka starobylých duchovních rituálů s civilizací sebou nutně nese kompromisy. Navíc kdo by toužil po tom, aby podobným tradicím status posvátnosti odebírali tvůrci klouzající po povrchu s cílem šokovat u veřejnosti tajemným uměním. Nezbývá tedy než bedlivě vybírat a okamžitě vyřadit obvyklé podezřelé s důrazem na ezošmejdy.
Francouzský producent Loya aka Sébastien Lejeune má s obřadní a tranzovní hudbou dostatek zkušeností z rodného ostrova Réunion. A když ho vedení pařížského muzea Le musée du quai Branly - Jacques Chirac požádalo o projekt věnovaný Madagaskaru, otevřelo mu zároveň své archívy. Tak objevil umění Remanindryho rodiny. Než se s ní osobně na ostrově setkal, důkladně prozkoumal hudební tradice, nástroje a mytologii jejího národa Antandroy. Spřátelili se a Loya se pak zúčastnil mnoha duchovních seancí a pohřbů, které doprovází rytmická hudba beko s flétnami, bubny, třístrunnými houslemi lokanga a specifickými vokály, citlivě, bez nadbíhání západním posluchačům přenesená na album Blakaz Antandroy.
V Evropě Remanindryho třeba známe ze spolupráce s už nežijícím světově proslulým malgašským akordeonistou Régisem Gizavo nebo se skupinou Ny Malagasy Orkestra, jejíž leader Justin Vali natáčel alba s Kate Bush a Peterem Gabrielem.
Remanindryho rodinný klan hraje hlavně na pohřbech, trvající u zemědělského národa Antandroy klidně několik týdnů; až do chvíle, než se sní poslední kráva zesnulého a zapálí jeho dům. O něco se později se pak postaví hrobka, kterou z obav před duchy příbuzní často už nikdy nenavštíví. Remanindry ale na Madagaskaru proslul i z jiného důvodu: vede hudební léčivé obřady a mění se v médium kontaktující pralesní duchy.
Tak jako nikdo ještě zblízka v Himalájích neviděl yettiho, ale stále se věří, že by mohl existovat, národy na jihu Madagaskaru nepochybují, že v tamních pralesech žije bytost kalanoro. Nejde o žádného fešáka: je chlupatý, velký sotva metr, oči mu ve tmě svítí červeně, má dlouhé zakřivené nehty a na opačně obrácených nohách jen tři prsty. Kalanoro může být zlý, to, když krade zlobivé děti, nebo naopak lidem pomáhá s léčbou nemocí a dává jim dobré rady do života. Jde o samotářského stydlína, takže na veřejnosti se tenhle milovník rumu neukazuje. Ani komunikovat s kalanorem není snadné: s lidmi mluví výhradně přes zavřené dveře nebo skrze šamany, kteří tím pádem mají dost práce, protože obyvatelé Madagaskaru na mytologickou bytost nedají dopustit; zvlášť dnes, kdy jih ostrova devastují prudké změny klimatu, přinášející sucho, obří cyklony a povodně ničící veškerou úrodu.
Vnímat producentovu aktualizovanou verzi Remanindryho rozbubnované tradiční hudby jako další příspěvek do globální elektronické scény nejde, to bychom se spokojili s málem. Tančit sice budete, jako by vás honil kalanoro, v hlavě vám ale pořád zbyde dostatek kapacity pro uznání skvělých zpěváků a jejich umění dostat nás do tranzu. A navíc se dozvíte zase něco nového.