Dazed and Confused
Bad Blues (Singl)
Skvěle nahrané, zahrané a pěkně podané. Když jsem si nový singl Bad Blues vsetínských Dazed and Confused poprvé pustil, přepadl mě pocit lehké nostalgie, když jsem v útlém věku poprvé slyšel ZZ Top. Bluesrockově podaná pecka s trochou kytarové špíny, ale zároveň příjemnou pohodovou atmosférou a fajn vokálem. Ačkoli nejsem v tomto žánru vůbec kovaný, líbí se mi, s jakou suverenitou tuhle novinku kapela představuje. Jako jediné minus vidím jen určitou „neoriginalitu“, co se týče songwritingu. Připadá mi, jako bych tuhle skladbu už prostě někdy slyšel. Na druhou stranu, co taky v tomhle žánru dneska ještě dál vymýšlet. Pěkná pecka, po které mi v hlavě vyvstává už jen jedna otázka: Bude to znít i naživo tahle dobře?
Lukáš Rešl
Taste the Lemon - Headliner doporučuje
Ripples (singl)
Jak jsem zjistil, vznikla kapela Taste the Lemon v roce 2022 a poprvé o sobě dala vědět debutovým singlem Narrow Lane na jaře roku 2023. Nám poslala k recenzi nejnovější, zatím asi teprve třetí vydaný song Ripples. Skupina je složená ze zkušených muzikantů, takže není třeba zmiňovat, že po instrumentální i zvukové stránce se jedná o výbornou nahrávku. Hudebně bych song Ripples označil jako alternativně laděnou jakoby rozvibrovanou rockovou kompozici ve středním tempu, jejíž největší devizou je zajímavý subtilní zpěv Terezy Karáskové, který je primárním nositelem emocí písně, a pak také její barva hlasu, jež jí zase dodává vítanou hloubku. Nelze však opomenout citlivou práci s jednotlivými nástroji a přirozené dynamické přechody od těch úsporně, možná až syrově znějících pasáží k nosným melodiím a nástrojovému otevření písně v refrénech. Je to hodně povedená skladba. Nicméně když ji porovnám s triphopově laděným hudebně plnějším debutovým singlem Narrow Lane, připadá mi, že se kapela Taste the Lemon možná ještě trochu hledá. Každopádně mě obě ty polohy hodně baví a nedokážu se rozhodnout, která víc. Každopádně Taste the Lemon je kapela, která stojí za pozornost. Bude zajímavé sledovat, čím nás překvapí na chystaném debutovém albu.
Marek Reinoha
The Strýc
Stereotik (singl)
Pardubická kapela The Strýc už hraje sedm let a nyní přichází s novým singlem Stereotik, který nahrávala v pražském studiu Golden Hive pod dohledem samotného Amáka. Jaký je? Jedná se celkem o přímočarý, česky zpívaný pop rock – co zaujme hned na první poslech, je trumpeta Honzy Hlaváče, jenž svým nástrojem píseň posouvá dál ze škatulky. Text pojednává o denním stereotypu od ranní hygieny po pracovní povinnosti a dojde i na ten alkohol. Vcelku úsporná, jednoduchá písnička, ale Jakub Štrba jí dodává výraz. Na druhou stranu snadno zapamatovatelná a věřím, že tohle může fungovat…
wlado
Jaroslav Došek
Láska, Bůh & Chemie (album)
Jaroslav Došek se začal muzice věnovat až po čtyřicítce a s vydáním desky si splnil sen až před padesátkou. Jasně, zkušenosti chybí, ale to vůbec nevadí. Takové nahrávky se totiž poslouchají příjemně samy od sebe, nevznikají z nějaké ambice či okouzlením hitparádami, ale jen pro ryzí radost z hudby a hraní.
Příště bych doporučil obrátit se na nějakého producenta. Dělat si všechno sám od skládání po mix a master je náročná práce, kterou je bez zkušeností lepší někomu svěřit. Nic proti tomu, ale Doškovy písničky mají na víc, než aby skončily v amatérsko nadšenecké samoprodukci, kde si jich nevšimnou rádia, ačkoli pár kousků by na rotaci alespoň na regionální stanici mělo. A ještě by to chtělo trochu zamakat na textech, s obraty jako „kolikrát mě moji kamarádi / dostanou ze dna, a ještě maj mě rádi“ díru do světa neudělá.
Jinak je to ale moc milá nahrávka, která dokazuje, že nikdy není pozdě začít. Samouk Došek má co sdělit a nápady na melodie mu taky nechybí.
Jarda Konáš
Birth Life Death Drive
My Will (singl)
Birth Life Death Drive je duo z Brna, které funguje od roku 2020. Dřív si říkali Jeremy, já bohužel neměl tu čest ani v jednom případě. Birth Life Death Drive sami o sobě píšou, že deterministická povaha zpěváka a kytaristy Romana Ziga a jeho „pesimistický optimismus, prolínající se narativem o zrození, životě a smrti, je esenciální pro tvorbu kapely“. Uff, presskit obsahuje až příliš mnoho zašmodrchaných slov. Možná je to lehce kontraproduktivní, protože aktuální singl My Will je prostě a jednoduše dobrý. Pokud jsem pochopil správně, vznikal v DIY podmínkách, tedy úplně svépomocí a na koleni, jen s hostující basou. Výsledek zní ovšem dost suverénně a nabízí stylový a příjemně melancholický pohled na grunge. Dobrá práce. Když se někde setká talent, nadhled i vkus, je to vždycky příjemné překvapení.
Radek Pavlovič
Peaches Shoecase
Lesní zvěrstvo (album)
Tohle je naprostá šílenost! Ale není to vůbec blbé, je to prostě jenom šílené. Hraje to fantasticky, album nemá chybu po aranžérské stránce, všechno je šílené, šíleně řízené nebo řízeně šílené. Projekt Peaches Shoecase je parta lidí z Ježkovy konzervatoře a DAMU, takže to samozřejmě připomíná bláznivá studentská léta a studentské kapely s dadaistickými, až surrealistickými texty, kdy se hudba prolíná s divadlem. Jenže tohle hraje, je to žánrově neuchopitelné a instrumentálně na vysoké úrovni. O sobě se kapela neobtěžovala poslat, a to ani po urgencích, žádné informace. Za běžných okolností bych ji z Feedbacku vyhodil, ale album mi připadalo tak expresivní a zajímavé a s tak silnými momenty, monety i motivy, třeba v písních Mamahotel, Lunatik nebo Plebejci. Za rok po tom neštěkne vlak, ale tak, dejme tomu čas, než vymaní se ze svých řas…
Dany Stejskal
Matěj Myslivec
Introsvět (EP)
EP multiinstrumentalisty Matěje Myslivce obsahuje čtyři písně spíše smutného obsahu. Zvláště pak v Nejsme v tom sami odkapává ze slov hostujícího rappera Antiqa pocit beznaděje a samoty v bezohledném světě („Připadám si opuštěnej, v životě nevím, co bude dál / Hlubokej nádech, rozhlížím se okolo / Přemejšlím, proč mám furt pocit, že nezajímám nikoho“). Ovšem Myslivcova deska není hip hop, protože Antiqova kreace je jedinou výjimkou. Člen skupiny Peanuts na svém sólovém produktu ukazuje, že sice není zázračný zpěvák, zato akustický kytarista par excellence. Zbylé tři skladby stylově připomínají nejlepší éru britského folk rocku ze začátku sedmdesátých let s lehkým nádechem bluesového cítění. Způsob jeho hry vyvolává pocit, že by mu hodně slušelo flamenco. Ale pokud půjde směrem k blues, folku nebo rocku, se svou technikou se nikde neztratí.
Josef Vlček
Dokosh - Headliner doporučuje
Ne naposled (singl)
Takhle to dopadá, když k tomu někdo přistoupí poctivě. Dokosh je přezdívka zpěváka a muzikanta Jana Pokorného, který má rád a hraje v dobrém smyslu obyčejné poprockové písničky. K nahrávání si přizval bubeníka Romana Víchu a baskytaristu Aleše Zenkla, finální zvukovou podobu nahrávky obstaral Ecson Waldes. Už z toho je zřejmé, že všechny „vnější“ aspekty skladby jsou v pořádku. Má jasnou strukturu, docela chytlavý refrén a zazpívaná je účelně. I když jako zpěvák nemá Dokosh zas tolik co předvádět, předvádí to dostatečně charismaticky a rozpoznatelně. Výsledkem je možná trochu líná, ale zato dospělá skladba, která nezní usnaženě a z fleku by zapadla třeba i do proudového vysílání na Radiožurnálu. Snad až na klip je to dotažená věc, jen těžko říct, zda je po takových písničkách dnes ještě poptávka.
Honza Vedral
Lucivej
Mezitím, co já jdu do baru (singl)
Lucivej umí zpívat, o tom není pochyb. Stejně tak si dala záležet na produkci, zaslaná píseň je hotový singl se vším všudy, dokonce dojde na sbor i dechy. Tak dotažené kousky ve Feedbacku nemíváme často.
Otázka je, jestli to bude někoho zajímat. Obsahově je to totiž miliontá variace na skladbu, v níž si zpěvačka rázně vyřizuje účty s chlapem, což je díky Lucii Bílé už trochu ohraný popíček. Vůbec bych se nebál víc akcentovat image barové zpěvačky s tématy, která takové místo přináší. Dovedu si Lucivej dobře představit třeba na pódiu Jazz Docku nebo Reduty. Když se bude držet této hudby a zkusí trochu hlubší texty, do několika let tam může mít plno.
Jarda Konáš
Šamanovo zboží - Headliner doporučuje
Zeměkout (singl)
Tuto originální ostravskou kapelu dobře znám, její tvorbu sleduji a byl jsem na několika jejich koncertech. A ve Feedbacku už jsem doporučoval jejich singl Šalamoun. Nyní nám poslala svoje nové, již třetí album Zeměkout, které obsahuje i zmíněný singl Šalamoun. Nemohu než se opakovat a opět uvést, že tuto zajímavou skupinu stále považuji za nedoceněnou. I na novém albu prostřednictvím výborné instrumentace prezentuje propracovaný mix experimentálního prog-rocku a art-rocku doplněný svébytnými, až uhrančivě poetickými českými texty podávanými až s divadelní dikcí. Mně osobně Šamanovo zboží nejvíce baví v těch energičtějších a noisovějších pasážích, do nichž ty jejich dlouhé a spletité kompozice nezřídka rozkvétají. Nicméně těch na novém albu nacházím méně než na předchozí Čtvrté polnici. Vesměs se tedy jedná o klidnější, komplexně vystavěné postupně se rozvíjející skladby plné hudebních kontrastů, zajímavých dynamických změn a návykových melodií. Jejich poslech bych si dovolil přirovnat ke čtení epických básní. Jestli se o nějaké muzice dá říct, že je artová, je to určitě muzika Šamanova zboží. Je to skvělá muzika pro hudební nadšence (nejen) a Zeměkout je album, které stojí za nejeden poslech.
Marek Reinoha