Celest & Charles
Popkorn (album)
No hurá, konečně nám tu k Top Dream Company dorostla nějaká další kapela, která táhne dál tu funky káru. Tohle je naprosto čistá žánrová záležitost, co zůstává dekády stejná, protože co na tom měnit? Acid jazz jak vyšitý, Celest & Charles mají evidentně naposlouchané všechny ty legendy jako Incognito, Jamiroquai nebo Brand New Heavies a snaží se to naroubovat na tuzemské podmínky, kde tento žánr nikdy moc netáhl. Ale daří se, podle webu mají během léta řadu koncertů po celé republice. A vzali to od podlahy i s českými texty. Občas jsou záměrně přitroublé, chápu, tvoří to styl kapely. Ale ty vole, Karle, opravdu je nutné rýmovat lásky/vrásky?
V pomalejších skladbách kapela trochu ztrácí drive, ale složené, zahrané i zprodukované je to s ohledem na žánrová měřítka až chirurgicky přesně. Těším se na koncert, tohle bude stopro zábava i naživo. S deskou Popkorn Celest & Charles podle mě opouští hranice Feedbacku a příště to bude na plnohodnotnou recenzi.
Jarda Konáš
Karel Ešpandr
100 Smiles (album)
Karel Ešpandr je docela známé jméno. Kdo ho nezná z hanspaulských kapel nebo z doprovodných souborů různých českých zpěváků včetně Báry Basikové, ten si možná vzpomene, že na začátku devadesátých let se zkoušel uchytit v Anglii, tuším, že v okruhu skupiny World Party. Teď po pětiletém mlčení přišel s třetím albem 100 Smiles, natočeným s anglickými, americkými a australskými vokalisty. To by měla být výhoda, jenže není. Nikdo ze zpěváků nemá to, čemu se říká šmrnc. Chybí jim výraz, přesvědčivost, schopnost zaujmout. Ženy dopadají o něco lépe, ale ani Tara Louise, ani Susie Tallman nedovedou zaujmout. Škoda, Ešpandr totiž skládá příjemné písničky, dnes už trochu staromódní, vycházející z britského kytarového rocku devadesátých let. Nabízí i pár hezkých aranžérských nápadů, ale hlavní je jeho smysl pro melodii a příjemně chytlavé refrény. Nejpřesvědčivější je v rychlých skladbách s trochu ostřejším kytarovým zvukem. Kdyby své skladby opatřil českými texty a dal nazpívat české popové a poprockové špičce, mohla by být ze Sta úsměvů v našich krajích úspěšná deska.
Josef Vlček
Bexley
MMXX (EP)
Opavští Bexley se skrze svůj mix vlivů nu metalu a hardcoru vztekají na okolní svět a energie z jejich hudby doslova stříká na všechny strany. Sympatická je na kapele čeština, kterou se u nás mnoho kapel v tomto hudebním stylu neprezentuje. Po herní stránce muzikanti působí sebevědomě a nebojí se sahat i do kořenů thrash metalu nebo punku. Výsledkem je jakási fúze metalových subžánrů, která překvapivě docela dobře funguje, jen to občas trochu skřípe. Zpěvák se ve všech čtyřech skladbách na krátkém epéčku MMXX snaží vyřvat ze svých pocitů, často ale předbíhá samotnou kapelu, která je v pozadí a příliš nevyniká jako celek. Možná by to trochu chtělo ubrat na textu a více vytáhnout zábavné riffy, jež kapela rozhodně umí vymyslet. Jen by si kluci měli možná říci, co konkrétně chtějí hrát. Určitě by jim prospělo ubrat se spíše jedním žánrovým směrem a přizpůsobit se mu. Na druhou stranu, na živém koncertu v nějakém menším klubu tahle naštvaná a rázná parta určitě hodně zabaví.
Lukáš Rešl
sv. miki
Šeříky (singl)
Citlivý, nenápadný folk– tak by se dala shrnout ochutnávka ze sólového projektu Mikuláše Svobody, který je známý projekty Hansen, STAYJ nebo Bits of Us. Jenže ne tak úplně. Šeříky jsou písničkou, na niž stojí za to si vyhradit čas a trochu soustředění. Začíná sice jako typická kňoura kluka s kytarou, který zatím neví coby, tak se pustil do skládání. Ale téměř šest a půl minuty dlouhá skladba v sobě skrývá mnohem víc – jemný začátek je skutečně jen snově líná folková předehra ke skladbě, které na holé tělo nenápadně, ale umně nabaluje další a další překvapivé vrstvy. A když po šeptaném vokálu Anny Hartmanové přijde velká gradace a finále, řeknete si, že tohle je tedy vážně moc hezky a chytře vymyšlená věc! Navíc má skvělý zvuk, atmosféru a český text – který sice moc nevím, o čem je, ale nějak funguje. Nečekal jsem to, ale sv. miki mě nakonec dostal!
Honza Vedral
Petr Kočiš
Láska neumírá (singl)
Pražský písničkář Petr Kočiš se v průvodním textu zaslaném do Headlineru představil jako „kluk s kytarou, kterého TikTok pokládá za českého Kurta Cobaina“. Jak na to TikTok přišel, nevím, ale tohle je obyčejná pocukrovaná tancovačka o lásce. Na písničkáře solidně zprodukovaný singl, další nástroje dávají smysl, i ta gradace, ale obsahově i textově to krouží někde okolo Argemy. Cobain? Kde? Jak? Kočiš evidentně zvládá tuhle polohu tancovačkového seladona, kdyby okolo sebe sestavil kapelu, není vyloučeno, že si ho na nějaký ten rybářský ples nebo do vesnického kulturáku pozvou. Proč ne, není to špatný přivýdělek. Pokud ale pomýšlí na víc, tak svůj repertoár potřebuje od základů překopat.
Jarda Konáš
River | House
Tantrum (singl)
Liberečtí River | House působí na české scéně dva roky. Ale za novým názvem se ukrývá dekádu fungující kapela Cumulonimbus, která po nějakém čase smetla všechno ze stolu a začala znovu a jinak. Kdysi to byl intenzivní emo hardcore a post hardcore pod jednou střechou. Pod značkou River | House je ale původní základ skoro nemožné poznat. Jak ukazuje aktuální singl Tantrum, ubylo křiku, přibylo melodií, kytarových efektů. Promotéři si s nimi evidentně nevědí moc rady a připisují jim na plakáty post grunge, oni sami jim to moc neulehčují, když mezi své vlivy zahrnují Deftones i Nothing. Je to jenom zavádějící slovíčkaření. River | House chtějí zkrátka ukázat, že intenzity a naléhavosti lze dosáhnout i tichou hudbou. Tantrum zní docela slibně. Takový první krok na cestě k vlastnímu soundu. Ta cesta ale bude ještě dlouhá a náročná.
BroumBand
Sladkej heroin (Singl)
V roce 2023 už posluchač od rockové i metalové muziky vyžaduje trochu víc než jen rádoby drsnou vizáž, hutný kytarový sound a songy o holkách a drogách. V naší kotlině už vznikla hromada kapel podobného rázu, jako jsou BroumBand, a já vlastně vůbec nerozumím jejich ambicím. BroumBand se prezentují jako „rocková kapela oscilující mezi nekompromisně tvrdým rock ‚n‘ rolem a silně melodickými písněmi,“ což mi k poslechu jejich singlu Sladkej heroin vůbec nesedí. Onu silnou „melodii“ v této písni tvoří v pozadí refrénu kvílivá kytara, kterou ve výsledku válcuje přehulená basa společně s nudnými bicími party ve stylu „bum, čvacht“. V kompozičně nezáživné skladbě nezaujme ani zadrhávané kytarové sólo, které působí, jako by ho kapela lepila ve studiu kousek po kousku a nebyla ho schopna zahrát celé v kuse. Možná to byl pokus o netradiční sólové pojetí, ale tohle zkrátka nefunguje.
Opravdu nechci tuhle tříčlennou partu úplně sundat, ale jen těžko v této muzice hledám něco, co by mě do ní vtáhlo… Přitom klip k písni mají pěkný a je z toho cítit určitý zápal. Nejsem si ale jistý, zda má tahle neinvenční rocková muzika šanci někoho v dnešní době oslovit.
Lukáš Rešl
DIM HAZE
Out Of Stimuli (EP)
Česká poppunková kapela Call Tracy inspirovaná např. Blink-182 vznikla před více než dekádou, a jelikož už je to nějaký pátek, co je původní formace neaktivní, tak se její zpěvák Vladimír Zemánek rozhodl pokračovat sólově. Pod pseudonymem Dim Haze letos v lednu vydal první EPčko, které pojmenoval Out Of Stimuli.
Je vidět, že nahrávku dělal kluk, který ví, co chce, ví, jak to má znít a má jasně profilovaný hlas. Díky tomu drží celé EP krásně pohromadě. Obklopil se přitom stejně schopnými hudebníky a master svěřil do rukou Matěje Turcera z bratislavského studia Pulp, kde moc dobře vědí, jak udělat pořádnou nahrávku!
Je to dreampop? Je to synthpop? Je to jedno. Jsou to všechno hlavně písničky – Vladimír má příjemnou angličtinu a umí napsat text, co má hlavu a patu. A taky je to vyzpívaný zpěvák a šikovný kytarista – kdyby se tady hrál z rádií a televize takovýhle pop, tak by tady bylo líp. Opravdu moc povedená nahrávka!
Vladimír Sejk
InFlus
Končiny (album)
InFlus je dnes již čtyřčlenná kapela původem z Letohradu, která na sebe upozornila v roce 2020 debutovým grungeově laděným albem Nights in Bristol s anglickými texty. V únoru letošního roku vydali druhé album Končiny, na němž překvapili nejen českými texty, ale také posunem k větší žánrové rozmanitosti, a to zvukem i žánrovým rozkročením. Vedle přímočařejšího, punkově laděného songu (alespoň v první části). Znovu se na albu objevuje třeba i odlehčená cválající skladba Nádražní, která si hodně bere z folku a art rocku. Nebo závěrečné Odpoledne pod nebem IV s folklórně laděným vokálem. Podobné žánrové posuny se jim daří nejen mezi jednotlivými songy, ale často v rámci nich, viz třeba Odpoledne pod nebem II.
Nemám tady prostor popisovat jednotlivé položky alba, a i když nevím, zda nebudu za úplného blba, mám pocit, jako bych tam slyšel inspirace King Gizzard and the Lizard Wizard, hlavně těmi jejich žánrovými posuny mezi jednotlivými alby. Akorát že InFlus to nacpali do jedné nahrávky. Dohromady to funguje, a to i s těmi povedenými českými texty oplývajícími poetikou, kterou bychom čekali spíše u písničkářů s kytarou. Je to hodně zajímavé album a moc by mě zajímalo, jak funguje naživo.
Marek Reinoha