Tereza Luna - Headliner doporučuje
Kabát (singl)
Tereza Luna přichází se singlem Kabát v produkci Igora Ochepovského a hudebně, vokálně i vizuálně je to pastva pro všechny smysly. Skvěle udělané sbory, aranže i samotná nahrávka je nadstandardní, tohle bychom rádi slýchávali častěji. Tereza Luna tady prodává všechny zkušenosti, které nasbírala v muzikálech nebo třeba jako vokalistka u Janka Ledeckého, což jsem slyšel naživo a byl to nářez. Skvělá technika i rozsah jejího hlasu jde tady jen tak okolo, líbí se mi přirozenost, se kterou zpívá i vypjaté vokální party. Moc mě to baví, mám pro Terezu slabost, ale když to posloucháte víckrát, rýmovačka „nepřelétávám / mám / shledávám“ nebo „stmívá / zbývá“ tahá za uši a není to hodno jejího výkonu ani této skladby. Je to asi jediná věc, kterou bych singlu vyčetl, textově považuji její předchozí věci za zdařilejší. Terezu Lunu jsem touto nahrávkou nominoval do 50 nadějí pro rok 2024, protože pevně věřím ve skvělé album nebo aspoň EP.
Dany Stejskal
Daniel Hlubuček Band
A nic víc (singl)
Daniel Hlubuček už je rezidentem této rubriky. Tentokrát nám poslal „svižný“ singl A nic víc, který dle průvodního e-mailu napsal „po dvou nocích v hotelovém pokoji a třech flaškách vína“. Co si budeme povídat, vzhledem k tomu, že v pokoji byli se skladatelem Milošem Fialou dva, není to zrovna obří pijácký výkon. A tedy ani skladatelský. Jde o dobře nahranou a slušně zprodukovanou, ale přesto zcela generickou popovou píseň o rychlé lásce. Text uvádí rým: „Nečekám, nečekám na nic víc, než na noc, co bude bez hranic“, následně hodlá Daniel „celou noc volat o pomoc“. A klip, který natočil v Benátkách a do hlavní role femme fatale obsadil svou přítelkyni, končí nepřekvapivě explicitní šukačkou. K tomu, abych chtěl někomu koukat do postele, by se ovšem v těch dvou předcházejících minutách muselo hudebně nebo textově stát něco, co by budilo alespoň nějaké emoce. I dobrý pop by měl přece jen mít větší ambici než opisovat postupy a pózovat.
Honza Vedral
Lukas Ninety - Headliner doporučuje
Small Games (feat. Zinana) (singl)
Jednočlenný hudební projekt, za nímž stojí Lukáš Zahradníček, se dostal i do našich 50 nadějí loňského roku. Honza Vedral oceňoval atmosféru a celkovou kvalitu produkce. Nyní přichází Lukas Ninety s novou písní, ve které spolupracuje se zpěvačkou Zinanou. Tuto skladbu do svých playlistů na streamovacích platformách uložilo přes sto uživatelů a není se čemu divit. Je to „dramíček“ anglického střihu – a hlavně druhá polovina tracku opravdu snese přísná měřítka. Zinana – mladá zpěvačka, která prošla i soutěží Česko-Slovensko hledá superstar, dodává příjemný feeling. Počítám, že je otázka času, než Lukas Ninety bude vystupovat na velkých festivalech věnovaných této hudbě. Je to pecka!
wlado
Sklepsession
Nechci tě vzít zpátky (singl)
Pětice z Oseka u Teplic těží ve své písničce ze zajímavé kombinace akustické a elektrické kytary, což vytváří plně znějící zvuk. I téma trucujícího chlapa, který nechce vzít zpátky rozhádanou partnerku, je celkem originální, neb obvykle to bývá opačně. Problém je v tom, že text skladby obsahuje až příliš obrácených přízvuků, takže zpěvákův projev působí značně pokrouceně. Nicméně to naopak nahrává přesvědčivosti rozhořčeného muže, kterého zpěvák v písni představuje. Aspoň že česky. Celkem vzato, slušný rockový mainstream.
Josef Vlček
Black Row - Headliner doporučuje
Nothing is Real, Vol.3 (EP)
O tom, zda je nu-metal mrtvý žánr, se nejen v okruhu metalových nadšenců poslední roky vášnivě debatuje. Tak či tak se stále objevují mladé kapely vyznávající raný sound Linkin Park či P.O.D… a většinou to je jen ohrávání starých postupů a vykrádání legendárních riffů. V případě Black Row se sice nedá hovořit o nu-metalovém obrození, ale kapele to překvapivě slušně šlape. Zvuk jejich nového EP je příjemně vyvážený, všemu je fajn rozumět a hlavně, místy je to fakt hodně chytlavé. Kdybych tuhle partu slyšel někdy na přelomu století, asi bych z ní jako metalový fanda byl úplně nadšený. Jen si nejsem jistý, zda tahle forma tvrdší kytarové muziky v dnešní době zasáhne tolik fanoušků jako před dvaceti lety, kdy byl tenhle žánr na vrcholu. Tihle kluci ho ale hrají srdcem a pořádně, proto dávám palec nahoru i přesto, že jsem spíše zastáncem inovativnějšího přístupu kapel k metalové muzice.
Lukáš Rešl
MeinKraft
This Side Up (album)
Spousta českých kapel chce uspět v zahraničí. Reálně se to daří snad jen těm, které hrají goregrind. Nebo ještě lépe těm, co hrají goregrind s nadhledem a nadsázkou. Myslím na kapely jako Gutalax nebo Spasm. Marně si totiž vybavím někoho jiného, kdo by jezdil turné v nightlineru a na zahraniční festivaly mířil rovnou jako headliner. Byl by to začátek dobrého vtipu, kdyby to nebyla pravda: goregrind je žánr, který Česku dělá ve světě skutečné jméno. MeinKraft ze Zlína působí, že by mohli být další do party. Žánr také neberou dogmaticky, tvrdí, že míchají gore, slam a meme v jeden bizarní meme-grind. Výsledek je ale, s prominutím, slabý. MeinKraft se tak moc soustředí na parodii, že se zapomněli víc zamyslet nad hudbou. O nějakých nápadech nemůže být řeč, tohle je jen obyčejný bigbít, který s grindem koketuje jen vokálem. Můžete si říkat, jak moc jsou Gutalax sranda, ale oni pořád ten žánr umějí zahrát.
Radek Pavlovič
Reverend Killjoy
What Became of Reverend Killjoy? (EP)
Tenhle Feedback si měl napsat Dany Stejskal, tomu by se to líbilo! Reverend Killjoy hrají staré dobré dřevní country jak z černobílých kovbojek. Tři hudebníci, šest nástrojů, maximální efekt. Hezky pracují s vícehlasy, i když tu angličtinu občas trochu válí na jazyku, a není proto rozumět textu. Hraje jim to hezky, věří si i na delší stopáže, dvě skladby na EP mají přes pět minut. Což je v country výzva utáhnout, tuplem ve třech. A nenudí!
Možná si EP zasloužilo trochu víc péče ve studiu, zní poněkud syrově. Ne kvůli žánru, ale spíš jako kdyby si pánové chtěli na památku nahrát, co hrávají naživo. To sice má svou hodnotu, ale v konkurenci dnešní produkce to zapadne.
Je to taková komornější verze Frankie & The Deadbeats, klidně by mohli vzít Reverenda jako předkapelu. Nebo něco vymyslet společně. Byl by to hezký večer, na který bych s chutí vyrazil.
Jarda Konáš
Pearly Seconds
The Swing (Album)
Pětičlenná plzeňská partička se podle vlastních slov vyznačuje žánrovou a zvukovou pestrostí, přičemž jejich muzika stojí na rockmetalových základech. S tím se dá s ohledem na jejich novou desku Pearly Seconds do určité míry souhlasit. Kapela si hodně hraje s industriálními podklady, které její muziku dělají plnější, přičemž využívá poměrně pestrého hlasového rozsahu od těžších screamů po táhlé čisté zpěvy. Líbí se mi, že se zároveň nebojí pustit do baladičtější formy, kterou prezentuje úvod skladby Animals nebo epochálně závěrečná Riverbank.
Tihle kluci hrají opravdu skvěle a jejich nová nahrávka se fajn poslouchá. Jen mi po každém dalším poslechu připadá, že by se na samotných čistých zpěvech dalo více zapracovat, aby byly konkrétnější a trochu svébytnější. Občas totiž působí trochu plytce, a to zejména v nižších dynamických partech. Tohle není žádná velká kritika, jen zde vidím větší prostor pro zlepšení nebo spíše oživení. Berte v potaz, že podobných kapel je u nás pořád dost a řada z nich končí v propadlišti dějin i právě kvůli málo poutavému zpěvu. Držím Pearly Seconds palce.
Lukáš Rešl
Jeden Kmen
Basnj (album)
Basnj je druhé album hodně zajímavé skupiny Jeden kmen. Hudebně se jedná o tribální muziku vycházející z dark folku, world music, fantasy ambientu a elektroniky, v níž jsou slyšet vlivy severské hudby a hudby, kterou bych se nebál nazvat historickou. Tu muziku není úplně lehké slovy popsat, ale kdybych ji chtěl čtenářům přiblížit, asi bych použil přirovnání k Warduně. Skupina klade důraz na atmosféru a pro její budování míchá různé žánry, moderní nástroje s nějakými tradičními (s jakými, z poslechu nejsem schopen úplně identifikovat) a různé žánry. Jednotlivé tracky oplývají neotřelým zvukem, výbornými kompozicemi, uhrančivou dynamikou a hodně se mi líbí práce s výbornými zpěvy. Obecně na tom, při počtu použitých nástrojů a hlasů, muselo být neskutečné množství práce. Celé album pak tvoří kompaktní celek a vypráví autorský příběh o lišce, děvčeti a zimě, která nepřišla. Jelikož však jsou texty zpívány v umělém jazyce zvaném mezislovanština, úspěšně jsem se v nich ztrácel. Jak nám však kapela napsala, příběh muzikanti nechali namluvit také jako audioknihu. Již však neuvedli, v jakém jazyce. Nejsem znalec podobné hudby, ale musím poctivě říct, že mě album Basnj hudebně posadilo na zadek. Asi to není úplně pro každého, ale je silné, uhrančivé a sakra skvělé! Určitě to budu chtít vidět naživo.
Marek Reinoha
Sabina Ludanyiová
7. pád (singl)
A hele, housle? A navíc docela dobře zní ve svižné písničce, která je na hranicích mezi folk rockem a country. Však ji také hraje příjemně znějící kapela s klavírem, jenž hezky domalovává šlapající doprovod. Ludanyiová má sympatický přesvědčivý hlas a v něm dostatek energie a přesvědčivosti. Nejen ze 7. pádu, ale i z dalších jejích písní lze vystopovat, že sdělení vycházejí z velkého osobního přesvědčení (tak řečeno „od srdce“) a snaží se své subjektivní pocity zobecňovat a formulovat je nejen za sebe, ale i za své posluchače. A hlavně, Sabina se snaží být pozitivní – a je opravdu pozitivní.
Josef Vlček
Přespolní běh
Přespolní běh (album)
Na to, že si Jiří Horáček celé album nahrál doma sám s kytarou a pady (v několika písních má dva hosty), dokázal z toho vyždímat bohatý zvuk kompletní kapely. DIY přístup je sice občas slyšet, většinou má ovšem písně hotové a plné. Kdyby si našel další muzikanty, může rovnou na koncert. Hraje si se žánry, od indie písničkařiny přejde tu do jazzu, tu do alt-rocku nebo shoegazu a je slyšet, že různé styly má v malíku.
Chtělo by to ale zapracovat na zpěvu, amatérské frázování, z pusy poněkud klopýtající texty, to všechno táhne Přespolní běh zbytečně dolů. Nic, co by nedokázalo spravit pár lekcí. Pak bude mít Přespolní běh potenciál zaujmout i dramaturgy klubů nebo menších festivalů.
Jarda Konáš
Potrubí
Nadbytečnej šroub (singl)
Jednu velmi dobrou radu jsem pro kapelu Potrubí měl ještě předtím, než jsem si singl, který nám poslali do Feedbacku, pustil. Zbavte se sentimentu a toho pitomého jména. Chápu, že to pod ním táhnete už od roku 1996, na druhou stranu singl Nadbytečnej šroub si na YouTube za půl roku pustilo 256 lidí. Oni to ustojí, i kdybyste je měli všechny osobně obvolat. Písnička samotná taky klame názvem – je to vlastně hezký kytarový rock, navíc slušně zprodukovaný a s českým textem, který má hlavu a patu. Tedy žádné opičky a haha sranda za každou cenu. Pokud to chápu správně, kapela existuje tak dlouho hlavně jako únik od práce a reality a jistá forma seberealizace ústřední autorské dvojice. Muzika, kterou se jí daří skládat a nahrávat, rozhodně předčí ten dětinský název, který jenom odrazuje od poslechu. Vždyť jinak je to hezký!
Honza Vedral