Ovšem právě pro pocit radosti se při tvorbě obklopil tím nejlepším, čím mohl. Nebyl v tom rozmar téměř padesátiletého úspěšného podnikatele, který neví coby, ale série zlomových životních peripetií i náhod. Ty ho nejprve dovedly ke spojení s kamarádem, se kterým na základce brnkali na kytaru, a o několik zákrut dál skončil s povedenou deskou v ruce.
Roli při zrodu alba hrál mimo jiné rozvod, truhlář, který mu pomáhal budovat chatu, duší spřízněný textař, covid, jenž částečně uvolnil ruce jednomu z nejžádanějších českých hudebních producentů, a znovu probuzená chuť zpívat.
Ta se poprvé silněji projevila v době, kdy Praha žila muzikálem Jesus Christ Superstar v Pyramidě na Výstavišti. „Šel jsem na něj čtrnáctkrát. Začalo mě to hodně lákat a tehdy jsem si tak nějak myslel, že zpívat už umím. Možná v tom byla i lenost – že jsem tehdy nechtěl cvičit na kytaru, jako to dělám dnes,“ přemýšlí Zeman a vzpomíná, jak mu jeho strýc volal po vystoupení v rozhlase, kde vyprávěl o cestě na severní pól. „Hele, mladej, huba, to je nejlepší vercajk, tu zavřeš a je uklizeno,“ řekl tehdy svému synovci. „I dnes si to užívám, když mi na koncert stačí sbalit malý kufřík s vlastním mikrofonem,“ pochvaluje si. „Je to nespravedlivé. Zpěvák sní všechny třešničky z dortu a nejmíň se nadře.“
„Moje máma pořád zkoumá, kde se to ve mně vzalo – hudba a podnikatelský gen. Ani jedno v rodině nemáme,“ vypráví úspěšný podnikatel v oboru IT a nyní už můžeme říct i zpěvák František Zeman. „Už jako dítě jsem slyšel hrát někoho na šestistrunné banjo, ukázal mi dva akordy a já si pak v deseti vybrečel malou kytaru. Nechodil jsem do žádné lidušky, nic,“ vzpomíná Zeman, který se kytaře i zpěvu věnoval dlouho na vlastní pěst, a jak sám říká, hudební vzdělání neutrpěl. Pod vedením profesionálů začal obojí intenzivně rozvíjet až v posledních letech v souvislosti s nahráváním písní.
Jestli má jeho příběh nějaké poselství, pak že nejdůležitější je si uvědomit, že můžete. Psát písničky, zpívat, založit kapelu, i když už se v mezičase váš život rozjel jiným směrem a možná jste o tom dřív ani nesnili. Nebo jste si neuvědomili, že prostě a jednoduše můžete.
„Vždycky mě bavilo chodit na koncerty, ale dlouho jsem nechápal, proč to ty lidi vlastně dělají. Že to je přenos vlastní emoce,“ přiznává František Zeman. „A nevěděl jsem, že můžu. Vlastně nechápu, jestli to byl pozůstatek komunismu, nebo proč jsem to tak měl. Otevřelo mi to teď úplně jinou komnatu a mám pocit, že se od té doby koukám na život jinak. Autentičtěji. Vrátilo mě to na zem. Začínám v tomhle směru od začátku. A jsem teď celkově spokojenější. Ukazuje mi to, že v jakémkoli věku a situaci máte možnost cokoli začít, když chcete. Když pro to něco děláte, hvězdy se nakonec sestaví správně, i když občas je třeba si počkat. A hlavně netlačit. Když něco tlačíte, ve vztahu, v práci, v hudbě, není to dobré. Lepší je to nechat plynout.“
Když v úvodu našeho setkání pochválím příjemné písně, které někdy se vší vážností, někdy s nadhledem řeší život, bez zaváhání se rozhovoří o kolezích hudebnících, se kterými se spojil. Aby ne, je si moc dobře vědom, že se mu pro svůj projekt, který se zrodil z hraní s přáteli, podařilo získat zdejší muzikantskou špičku.
„Role interpreta je samozřejmě důležitá, protože nakonec to je on, kdo do písně dává emoci. Stejně ale myslím, že tvoří tak pět procent z úspěchu díla. Jsem jen minoritní autor, na nic nehraji, jen využívám, že mi pánbůh dal nějakou barvu hlasu, se kterou jsem se trochu naučil pracovat. Lidé, kteří jsou za mnou, mají mnohem větší zásluhu. Autor textů a hudby Tomáš Strnad, producent Dalibor Cidlinský, kytarista Pepa Štěpánek a další.
Jasně, vždy je to skládanka, ale jste to vy, kdo stojí na pódiu nejblíž lidem.
Mnoho let podnikám a připadá mi, že tohle je podobné – je to vlastně jako velká firma, ve které jsem trochu neoprávněně vystrčen dopředu. Proto bych chtěl, aby zaznívaly zásluhy ostatních. Nechci se shazovat, ale jsem jen součást puzzle, a kdyby nějaký dílek chyběl, výsledný obrázek by nebyl takový.
Vlastně mě nenapadlo, že ty texty nejsou vaše.
Dva texty na desce mám, ale většinu písniček napsal Tomáš Strnad. Některé na základě našeho povídání, které přebásnil. Další jsou čistě jeho prožitky, ale máme podobný životní příběh, jsme ve stejném věku a v podobné životní situaci. Hodně mi to sedí. Seznámili jsme se před pár lety, a když viděl, že rád brnkám na kytaru a baví mě používat hlas, přinesl mi písničku. Takhle to vlastně začalo vznikat.
Je to váš splněný sen?
Ano, vnímám to tak, ale když jsme cédéčko křtili, říkal jsem, že to je splněný sen, který jsem ani nesnil. Takový bonus. Možná, když mi bylo třináct a poslouchal jsem v půlce osmdesátých let Olympic, napadlo mě, že by bylo prima mít desku, ale v tu dobu se to zdálo nepředstavitelné. Střih, bude mi padesát a najednou tohle.
O padesátce v jedné písni zpíváte.
„A mně bude padesát,“ se tam zpívá. Oslavím to na podzim koncertem. To je zrovna můj text. Možná jsem vyvažoval vážnost těch Tomášových trochou legrace. Chtěl jsem to odlehčit. Už děláme druhou desku a cítím, že bude zase třeba vyrovnávat, tak už píšu. V první řadě nejde o to, jestli umíte nebo neumíte, podstatné je si uvědomit, že to jde. Že svůj nápad, příběh či prožitek můžete dát na papír a začít z něj tvarovat píseň. Zdá se to jasné, ale mně to nikdy dřív prostě nedošlo.
Jak se zrodila vaše kapela?
Před pěti lety jsme si s kamarádem ze základky Kamilem Veselým, který má na desce jednu písničku, po letech opět začali hrát pro radost. Kdysi před revolucí jsme jeli Dajány a Nedvědy. Naše cesty se pak rozešly, a když jsme se po dlouhé době sešli, měli jsme oba po rozvodech víc času a napadlo nás si zase brnknout. Moje přítelkyně nás ponoukla, ať taky uděláme nějakou legraci pro kamarády. Tak jsme uspořádali koncert a ona je to droga. Kamarádi jsou shovívaví, takže zpětná vazba byla pozitivní, i když zpětně vím, že jsme hráli strašně. Na jeden z těchto koncertů přišel Tomáš Strnad a napadlo ho napsat mi písničky. Přidali se k nám ještě kamarádi na bubny a basu a dodneška s touhle zábavovou kapelou, se kterou hrajeme Kabáty, tak jednou za dva měsíce vystupujeme. Obvykle pro party, kde v sobě nikdo nemá pod čtyři piva, hrajeme písničky, které mají rádi. Nádhera.
Hraní vlastního repertoáru je asi něco úplně jiného.
Úplně. Zaprvé to dělám s profíkama, což má výhody i nevýhody. Za druhé jdu na trh s tvorbou, kterou nikdo nezná. Není to jako hrát písničky od Lucie, které si se mnou všichni zazpívají. Baví mě obojí, ale už to nemíchám. A v písních z desky nehraji na kytaru. Kolegové, se kterými jsem dal album dohromady, jsou příliš dobří na to, abych si to mohl dovolit. Nicméně se od nich velmi učím. Dřu pod vedením Pepy Štěpánka, ale jsem třicet pět let tvrdé práce za ním.
Pepa Štěpánek a Dalibor Cidlinský, to jsou docela těžké váhy. Jak vznikl tým alba Otevřené srdce? Vypadá to, že jste si prostě řekl, že chcete jednoduše to nejlepší.
Tak to nebylo. Měl jsem na začátku obrovskou radost, že jsme si s tou naší zábavovkou mohli zahrát i tři vlastní věci. V té době jsem stavěl malou chaloupku a jezdil ke mně truhlář Michal Walter, který je nakonec autorem hudby k mým textům, a jeho kytara je také ve většině písniček. Viděl u mě kytaru, tak jednou přivezl svoji, hráli jsme a povídali. Zmínil jsem, že bych chtěl nahrát pár písniček. Vypadlo z něj, že hraje s Petrem Kotvaldem a zná nějakého Dalibora Cidlinského. Řekl mi, ať ty naše písničky zaznamenám na diktafon, že mu to pošle.
To jste se neostýchal?
Původně jsem myslel, že to budu mít jen pro sebe. Něco jako zážitková turistika, někdo jde třeba řídit bagr, já bych šel do studia. Vulgárně tomu říkám, že bych měl domácí porno. Měl jsem štěstí, že Dalibor souhlasil, že to se mnou zkusí. Někdy na konci roku 2020 jsme se domluvili. Měl víc času i kvůli covidu, ale taky ho to asi zaujalo. Ze tří písniček bylo najednou pět, a to už člověka nalomí pokračovat. Zavolal jsem Tomášovi, ať ještě něco napíše, přidali jsme Kamilovu písničku a natáčeli desku… Když do pekla, tak na pořádném koni. Najednou se děly další věci. Natočili jsme klip Otevřená srdce, který má úspěch na YouTube. Vyhráli jsme opakovaně rádiovou hitparádu Česká dvanáctka na Českém rozhlasu Dvojce například. To je ten sen, který je navíc.
Nahrávání s Daliborem Cidlinským byl jistě pro vás jako amatérského zpěváka zážitek.
První dvě písně byly opravdu těžké. I když je Dalibor skvělý producent, který vás vede tak, že nemáte pocit, že ho otravujete tím, že vám to nejde. Stejné je to mimochodem u Pepy Štěpánka, když učí hrát na kytaru. Začal jsem kvůli nahrávání intenzivně chodit na kurzy zpěvu a do studia jezdit zrovna v době, kdy jsem měnil techniku z nosního zpěvu na břišní dýchání, takže to bylo náročné. Ale zvládli jsme to a později jsme točili i dvě písničky denně. Když dnes slyším Když nejsem s tebou, kterou jsme nahráli jako první, vím, že už bych to uměl lépe. Ale Dalibor mi radí, že tenhle pocit budu mít vždycky a mám se na něj vykašlat, nebo bych písně předělával celý život.
Jsem nadšený, že umí skvěle pracovat se zvukem – je takový šťavnatější. Jako by přidával nějakou zakázanou ingredienci. Ale možná je to jen pocit, který mám, protože jsem se na tom podílel. Jsou to muzikanti od pánaboha, kromě toho, že mají talent, celý život na něm dřeli. Jsou to Jardové Jágrové muziky.
Jaké jsou vaše aktuální plány?
Jsem realista a pořád je to pro mě čistá zábava, chci to tak i nechat. Zajímavé je, že moje mysl není nastavená na neúspěch, tady je mi ale paradoxně jedno, jak to dopadne, dělám to, protože mě to baví. Zároveň ale cítím pozitivní ohlasy a spoustu i nevyžádaných pochval na desku i první singl.Těší mě to a přemýšlíme o koncertech v příštím roce. Motivuje mě, že se zdá, že to moje parťáky upřímně baví. Udělalo mi radost, když jsem se díval na video ze křtu a viděl jsem, že si to opravdu užívali. Což jsem na pódiu nestihl pozorovat. Dalibor skákal u piana jak čertík. Myslím, že také oceňují, že jsem vycepovaný byznysem, přijíždím připravený a na čem se domluvíme, to platí. Na to nejsou od všech umělců zvyklí. Podle mě si mohou řídit hodinky.
Jaká hudba vás vlastně ovlivnila?
Spirituál kvintet, Dobeš, Plíhal, Nohavica se svojí předrevoluční tvorbou. Český folk mě ovlivnil nejvíc. Bílá deska s fotkou Porta 82 byla klíčová. Hop trop začínal, Samson Lenk byl ještě mladý, bavila mě jeho devítistrunná kytara, hezky to zvonilo. Nemyslím si, že by se cokoli z toho promítalo do mé tvorby, ale důležité to bylo. Spirituál tam měl písničku Musíš za svou pravdou stát. Porta 83 byla žlutá a taky byla skvělá. Poslouchal jsem to dokola. A k tomu ještě Queen. Ale rád si poslechnu všechno možné, třeba loni jsem vzal dceru v New Yorku na Rage Against the Machine. V autě bych si to nepustil, ale byla to neuvěřitelná energie. Mám to jako s vínem – prostě mi chutná nebo nechutná, nedokážu hovořit o tříslovinkách. A hudbu vnímám stejně.
Texty Tomáše Strnada
„Jak kdyby vypadly ze mě,“ pochvaluje si František Zeman texty, které pro něj píše Tomáš Strnad. Na desce jich je osm. „Všechny je přesně cítím. Jako kdybych prožil tu emoci ve chvíli, kdy je dával na papír. Proto mě to tak baví. Je to zvláštní lidské propojení,“ vysvětluje zpěvák, ale dodává, že některá slova si upravil, většinou do optimističtějšího tónu: „Mám tě rád nebo Když nejsem s tebou jsou přesně pro mě. I Mám své chyby, ale tu jsem si trochu předělal, rána za ránou se valí jsem změnil na ráno za ránem mě baví. Vlastně dost radikální změna. Roky s tebou o rozchodu je taky skvělá, jen jsem jí také přidělal pozitivnější konec. To musí skončit dobře. Je to, jako když si člověk trochu byteček upraví pro sebe. Přestavíte nějakou zídku a najednou je to víc vaše.“ Jeden textařský zásah, vlastně v podobném duchu, má na albu také Zemanova dcera Karolina. Kromě toho, že desce navrhla obal a v písničce V metru píská, upravila slova refrénu skladby Bez křídel. „Obvykle končí bez křídel neodletíš, ale na konci je tam díky dceři bez křídel vyletíš výš. Z toho jsem byl nadšený. To je vzkaz, že nejsou žádné bariéry,“ vysvětluje hrdý otec.