Kytarista Adam Malík je známý především díky jednomu z nejúspěšnějších revivalů AC/DC na našem území. Vyjma toho působil například jako dvorní kytarista slovenské zpěvačky Kristíny a pár let působil i jako stálý člen skupiny Čechomor. V poslední době se ovšem kromě role Anguse Younga věnuje také sólové dráze a letos v květnu mu vyšla první sólová deska. Tu si celou produkoval sám s přispěním blízkých kolegů. Vůbec poprvé navíc nahrál desku, na které sám zpívá.
Album pojmenované Velkej pán možná působí trochu egoisticky, ačkoli to Adam Malík původně nezamýšlel. Chtěl si vybrat jednu skladbu na desce, která by nejlépe album shrnula, a volba padla na osmou píseň v tracklistu. „Přišla mi úderná, a to i ve smyslu toho, že v ní nejsou kytarová sóla. Myslím si, že lidé, kteří mě znají, ten název pochopí. I když uznávám, že je trochu kontroverzní,“ komentuje dlouhovlasý kytarový virtuos.
Návrat ke kořenům
Nahrávka začala vznikat začátkem roku 2023, přičemž výsledek obsahuje dvanáct skladeb včetně dvou předělávek úseku klasického díla Gigue z Partity d-moll pro sólové housle od Johanna Sebastiana Bacha. Jako první vlaštovku vyslal s předstihem Adam Malík písničku Samota. „Samota byla první otvírák. Byl to takový test, jestli se to lidem bude líbit, nebo ne. Na desku jsem dal i elektrickou a akustickou předělávku Bacha. Je to něco ve stylu Michala Dvořáka a jeho projektu Vivaldianno, jen v malém měřítku. Ostatně předělávkám klasického repertoáru se věnuji ve svém dalším projektu Barock. Dnes je trend vydávat singly a deska všechno spíše zaobaluje. A takový je i případ mého debutu, je to takový suvenýr.“
Přitom určitý koncept Velkej pán skutečně má. Minimálně sjednocujícím prvkem většiny singlů je dominantní rocková kytara. Něco zde zní vyloženě úderně a kupodivu se nejedná jen o honění kytarového hmatníku a ega šestistrunného génia. Na desce ale naleznete i písničky, které jsou ovlivněné progresivním rockem či metalem.
„Nechtěl jsem udělat úplně desku ve stylu vzorů, jako jsou Joe Satriani nebo Steve Vai. Když chcete desku představit na koncertech beze zpěvu, je to u nás dost složité. Je tam pět údernějších skladeb, jeden slaďák a pět delších skladeb, které jsou více instrumentální. Každopádně jsem se snažil, ať to celé nepůsobí jako jedna skladba,“ odhaluje Adam Malík a dodává, že záměrně nechtěl album nijak zaškatulkovávat. Podle něj se totiž dnes stejně žánry dosti slévají a není proto od věci nechat se inspirovat vším kolem sebe.
Díky, Nickelback!
Při setkání s Adamem Malíkem jsem se nemohl nezeptat na pestrou škálu inspiračních vzorů. A rozhodně se nejedná jen o hrdiny osmdesátých let, mezi které s oblibou řadí AC/DC, Dream Theater, Joea Satrianiho nebo Van Halen.
„Mám rád i novější období, třeba Animals as Leaders nebo Nickelback. Rád si poslechnu i třeba Limb Bizkit a metalové kapely, které kombinují kytary s elektronikou. U nás to třeba dobře dělá Marpo. Každopádně z desky jsem nechtěl dělat garážovou produkci, ale naopak do toho zahrnout více moderních a aktuálních prvků,“ přiznává Malík a dodává: „Určitě se tady hodně realizuji i po kytarové stránce. Tahle muzika je hodně postavena na riffech. Nechtěl jsem se omezovat jen jednou formou. Po rytmické stránce jsem ale chtěl, aby to bylo artovější a aby po dvou skladbách z toho člověk neměl schizofrenii. Chci, aby si to poslechli i lidé, co poslouchají běžnou muziku, proto to není jen o honění hmatníku.
Především po instrumentální stránce je jednou z nejpovedenějších skladeb desky singl Bouře, který stojí na výrazném a atmosféricky táhlém refrénu. Ten trošičku evokuje náladu powermetalových kapel, jako jsou Stratovarius nebo Delain. Inspiraci pro písničku si přitom Malík vzal odjinud.
„Ten začátek skladby je takový trochu strašidelný a chápu, že to může evokovat ten powermetal. Těším se, až si ji zahraji naživo. Po textové stránce jsem se tady hodně inspiroval Nickelback. Písničku jsem skládal v době, kdy jsem měl velké období téhle kapely a hodně ji poslouchal. Ostatně byli velkou vokální inspirací na celé desce,“ říká Malík s tím, že veškeré texty psal v návaznosti na hotový instrumentál. Sám přitom přiznává, že se necítí být žádným velkým textařem, spíše se při psaní řídil pocity a náladou. „Vždycky si na základě muziky pod ní něco volně představím, samozřejmě tak, aby to všechno dávalo hlavu a patu.“
S texty Malíkovi pomohla ve dvou případech i textařka Gabriela Chudašová, která pro jeho první a nemálo úspěšnou kapelu Black Roll skládala texty v angličtině. Zajímavé přitom je, že se nejedná o první případ česky zpívaných textů, do kterých se Malík pustil. „Vždycky jsem v různých projektech zpíval vokály. Ať už v projektu s manželkou, zpěvačkou Ellou, nebo i v Čechomoru. V Black Roll jsem dělal doprovodné vokály. Takže to pro mě teď nebylo tak, že bych si řekl: Teď začnu zpívat z ničeho nic.“
Pořád po svém
Adama Malíka teď brzy čeká koncertní premiéra nového materiálu. V rozhovoru se totiž přiznal, že nikde nechtěl naživo prezentovat své písničky do té doby, než bude celé album hotové. „Shodou okolností mi v lednu volala pořadatelka jedné akce v Čáslavi, kde jsem v minulosti hrál spoustu akcí s jinými projekty. Vypadla jim tam kapela, takže jsem souhlasil, že si tam zahraji první koncert. Bude to 22. června.“
Rozhodně to ale nebude jediná sólová akce, v plánu má postupně odehrát několik koncertů s novou deskou. Příliš času ale na živé hraní nemá, důvodem jsou akce jeho tribute bandu AC/CZ, jenž oslavuje hity australských hardrockerů AC/DC.
„Primárně mě živí AC/CZ. Přiznám se, že mi občas někdo řekne: Ty jo, ty jsi tak skvělý kytarista, tak proč hraješ revival… Jenže v tom není žádný kalkul. Mě muzika AC/DC neskutečně baví a miluju ji. Jsem šťastný, že se mohu živit zrovna takhle skvělou hudbou,“ uzavírá.
Příběh Velkého pána
Debutové album Adama Malíka začalo vznikat zkraje roku 2023. Obsahuje dvanáct skladeb o celkové stopáži 55 minut. Poslední dvě bonusové skladby na desce jsou předělávkami úseků Gigue z díla Partita d-moll pro sólové housle, které složil Johan Sebastian Bach ve třicátých letech 18. století. Celou desku si Adam Malík produkoval sám ve vlastním studiu. Baskytarové linky mu zde obstaral dlouholetý kolega a přítel Daniel Urbán, pianové vložky pak Miroslav Bazger. O finální mix a mastering se postaral Samuel Pospíšil. Svévolná hudební inspirace Malíkovi přinesla autorskou kytarovou desku, která zdaleka nestojí jen na kytarovém umění.