Obrázek k článku Retro Eagles: Prostě jsme nechtěli natáčet další přiteplenou countryrockovou desku
| Jarda Konáš | Foto: Profimedia

Retro Eagles: Prostě jsme nechtěli natáčet další přiteplenou countryrockovou desku

Před padesáti lety vyšla debutová deska Eagles, jedna z nejzásadnějších nahrávek historie country rocku. Příběh toho alba v sobě obsahuje vizi, profesionalitu, odmítnutí i poraněné ego.

Můžeme se lehce ušklíbnout, že v našich končinách si Eagles hodně lidí spojí hlavně s uštěpačnou poznámkou „Nesnášim zasraný Eagles!“ z úst hlavní postavy filmu Big Lebowski. Je to dáno tím, že country rock u nás nemá takovou tradici ani zázemí jako v USA, kde Eagles patřili a dodnes patří mezi největší hvězdy a popularizátory žánru. Když 1. června 1972 vydali debut Eagles, z desky i kapely se stala senzace. Ale nepřišlo to ze dne na den a rozhodně to nebylo zadarmo.

Za všechno může Linda

Už samotné začátky Eagles připomínají povídačku z country písničky. Frontman Glenn Frey byl z Detroitu, bubeník Don Henley z Texasu a basák Randy Meisner z Nebrasky. Tito budoucí zakladatelé se svými tehdejšími kapelami křižovali USA. Spojovala je inovátorská chuť kombinovat rock s country i fakt, že se jejich skupinám tehdy moc nedařilo, a postupně všichni, jako když je k moři snese proud řeky, zakotvili v Kalifornii. Rozmanitost rodných míst a kroužení po kontinentu zazněly v tomto textu záměrně, protože s nimi Eagles později pracovali v rámci textařských motivů.

Společně se sešli v doprovodné kapele Lindy Ronstadt. Dnešnímu posluchači je její jméno prakticky neznámé, ale budoucím Eagles byla skvělou učitelkou. Ronstadt se svého času přezdívalo První dáma rocku nebo Královna rocku. Je vůbec první ženskou rockovou hvězdou, která dokázala vyprodávat stadiony a v průběhu 70. let opakovaně posouvala rekordy v návštěvnosti. A taky je nositelkou jedenácti Grammy. To přišlo ale později. V době, kdy hrála s budoucími členy Eagles, už sice byla profesionální hudebnicí, ale pořád na začátku, kdy její management otáčel každý dolar.

Úspory na turné nakonec položily základy Eagles, jak o tom Ronstadt vyprávěla před osmi lety v časopisu Billboard: „Tehdy jsme neměli dostatek peněz, abychom si mohli dovolit pro každého vlastní pokoj. A tak Glenn a Don spávali spolu a postupně přišli na to, že je společně baví zpívat a skládat. Glenn Dona považoval za tajnou zbraň. Říkával: Já s ním dám jednou dohromady kapelu. A já mu na to odpovídala: Skvělý, jděte do toho!“

Eagles by zkrátka bez Lindy Ronstadt nejspíš nevznikli, a pokud ano, zněli by jinak. Právě ona jim tehdy dohodila do party Bernieho Leadona a nechala je zkoušet ve svém domě. „Jednoho dne jsem přišla domů a slyšela je zkoušet píseň Witchy Woman. Všechno jim šlapalo, všechny harmonie si sedly. Bylo to fantastické. Věděla jsem, že to bude hit. To prostě poznáte. S tím, jak ke všemu přistupovali, zkrátka nemohli minout cíl.“

Witchy Woman, hit na první poslech.

Umět se prodat

Bylo jasné, že cesty Eagles a Lindy Ronstadt se brzy rozdělí, ale nadále zůstali přáteli a během 70. let občas společně vystupovali. Ronstadt hudebníky nejen dala dohromady, naučila je i disciplíně a profesionalitě, kterou ze svých předchozích kapel neměli jak poznat. A hlavně je všechny rozezpívala jako své backvokalisty, z čehož Eagles později udělali jedno ze svých poznávacích znamení.

Když se před šesti lety časopis Rolling Stone zeptal Dona Henleye, jestli už při práci na debutové desce měli jasno, jak jako kapela chtějí zaujmout a odlišit se od konkurence (která na začátku 70. let, ve zlaté éře rocku, byla obří), Henley to řekl bez vytáček: „Měli jsme čtyři zpěváky. A i když jsme nebyli jediná kapela, kde každý uměl zpívat, chtěli jsme s tím pracovat víc a vytvořit tak zvuk, který by nás odlišoval. V první řadě jsme si dělali starosti s materiálem. Náš hlavní cíl, na začátku i v průběhu celé kariéry, bylo skládat dobré písně a točit desky s minimem nebo úplně bez vaty. Tohle pro nás bylo základní pravidlo od první do poslední chvíle skládání a produkce. A chtěli jsme být dobří naživo. Zkrátka, umět se prodat komplet. Ne vždy se nám to dařilo, ale snažili jsme se toho držet.“

V boudě u silnice

Eagles si díky předchozím zkušenostem mohli už na začátku říct, co a jak chtějí hrát. Měli zázemí, věděli, koho oslovit kvůli spolupráci. To jim na rozjezd dalo velkou výhodu a je to bezpochyby jeden z důvodů, proč zní album Eagles o kus lépe než většina jiných rockových debutů té doby. I když neměli venku zatím ani jeden singl, nekladli si malé cíle. Bodejť by ne, když je hned po vzniku vzal pod svá křídla manažer David Geffen, který měl tou dobou pod sebou už Crosby, Stills & Nash nebo Boba Dylana.

Eagles s Lindou Ronstadt zůstali přáteli.

A proč to neříct, Eagles dobře trefili i dobu. Končila éra, kdy rock a country kombinovali experimentátoři v malých klubech, přišel čas, aby country rock nakráčel do šoubyznysu. Do ambic členů kapely zapadalo, že si jako producenta debutové desky vyhlédli Glyna Johnse.

Angličana, který měl za sebou desky jako Abbey Road od Beatles, „Jedničku“ Led Zeppelin nebo několik alb Rolling Stones. David Geffen proto poslal Eagles na soustředění v Coloradu a na jejich koncert ve městě Boulder Johnse pozval. Britský producent přiletěl, poslechl si set, prohlásil, že kapela je nevyzrálá, její zvuk je zmatený, nedrží pohromadě a chystal se zase odletět. Geffen se ale nevzdal a přemluvil producenta, aby si kapelu před odletem poslechl ještě jednou v jejich zkušebně v Los Angeles.

„Zkoušeli jsme tehdy v jedné dřevěné boudě za bulvárem Ventura,“ vzpomínal Henley pro Rolling Stone. „Stála na parkovišti za obchodem s chlastem. Pak jsme se přesunuli o kousek dál do budovy na křižovatce. Tam za námi přišel i Glyn Johns, poslechl si nás ještě jednou a konečně se rozhodl, že to s námi natočí. Díky tomu můžeme celkem bezpečně říct, že právě tam, na křižovatce v San Fernando Valley, tehdy Eagles vznikli.“

Producent od rány

Glyn Johns byl navzdory předchozí nedůvěře nakonec s prací na debutu Eagles tak spokojený, že když se jej v roce 2016 magazín Louder Than Sound zeptal, co považuje za své zásadní desky, Eagles natočenou u něj v Londýně zařadil mezi The Who i Led Zeppelin. „Mám rád obě desky, které jsem s nimi dělal. Pokud nepočítám Bernieho Leadona, který už měl nějaké zkušenosti, byl zbytek kapely dost naivní a prakticky všechno nechali na mně. Teprve s druhou deskou Desperado už se osmělili a vkládali ze sebe do nahrávání víc.“

Vztah s kapelou ovšem nebyl úplně ideální, jak dodal: „Já a Glenn Frey jsme nikdy moc nevycházeli. Myslel si, že má rokenrolovou kapelu, ale neměl. Byli melodická kapela. Ten jejich zvuk postavený na vokálech byl fenomenální. Byli countryrocková kapela. Ale Frey, protože pocházel ze zkurvenýho Detroitu, si myslel, že hrají rokenrol. Ale ti by nepoznali rokenrol, ani kdyby o něj zakopli. Frey dokonce později přizval Joe Walshe, a to je sakra dobrý rokenrolový kytarista, ale vůbec nic se nezměnilo! Prostě nebyli rokenrolová kapela.“

Glyn Johns byl producent, který za sebou měl nezpochybnitelnou práci a rozhodně si nebral servítky, když si jí někdo nevážil. „S ostatními jsem vycházel dobře, ale Glenn se chtěl ve studiu zhulit a to jsem mu zakázal. To s hudbou nemá nic společného. Říká se o mně, že jsem ve studiu přísný, ale to jsou kecy. Snažil jsem se být milý, ale prostě to nefungovalo. Během let jsem strávil řadu dní s lidmi zkouřenými jak papriky a v okamžiku, kdy se konečně probrali, jsem jim oznámil, že končím. Nehodlám strávit část života čekáním na to, až se někdo probere z rauše. Řekl jsem jim: Jestli to chcete dělat takhle, běžte jinam. Což nakonec udělali. Měli jsme roztočenou třetí desku On the Border, když to vyhrotili. Na prvních dvou albech ze sebe Frey a Henley chtěli udělat hvězdy, frontmany, ale já jim to nedovolil. Jenže s On the Border jim došly jak nápady, tak nadšení. Frey byl na mě regulérně nasraný, nesouhlasil jsem s tím, jak se on a Henley snaží vyčnívat nad zbytkem kapely a jak se k nim chovají. Takže to se mnou utnuli a raději oslovili Billa Szymczyka. Nakonec to s nimi dotáčel rok a půl, což vám dost napoví samo o sobě. Já s Eagles jejich první dvě desky natočil za šest týdnů.“

Za všechno může ego

Rozchod se slavným producentem Eagles tehdy vysvětlovali dost vyhýbavě, nejkonkrétnější byl Don Henley, když v roce 1974 pro The Guardian prohlásil, že chtěli mít americký, a ne britský zvuk. Až po mnoha letech, ve zmíněném rozhovoru pro Rolling Stone, Henley přiznal, že už to zkrátka nefungovalo. „Glyn Johns a náš management si mysleli, že přesunout nás z L. A. nám pomůže se soustředit. Ale nepochopili, že Los Angeles a okolí jsou nejen náš domov, ale i inspirace a patří k naší hudbě. Tam je to, o čem zpíváme. Moře, pouště, hory.“

První dvě desky podle muzikantů nebyly úplně stoprocentní a autentické. Zvolit za producenta někoho, kdo nahrával s Rolling Stones nebo Led Zeppelin, se nakonec ukázalo jako kontraproduktivní, protože Eagles chtěli zpívat výpravné příběhy zasazené do romantické divočiny. A v Londýně jim došlo, že takhle to dělat nemůžou.

Přitom první dvě desky vůbec nejsou špatné, naopak. I na trhu si vedly velmi dobře, Eagles se v létě 1972 vyšplhala na 22. příčku prodejnosti v USA, což byl na debut skvělý výsledek. A byly tam i hity, nejlépe si vedl již zmíněný Witchy Woman, kde Don Henley zpíval hlavní party. Pravda ovšem je, že debut a následující Desperado jsou zvukově odlišné od toho, co Eagles hráli později. Je pro ně typický důraz na vícehlas a akustické kytary. Johns zkrátka z kapely chtěl vymáčknout maximum jejich countryrockového potenciálu a dokázal to na výbornou. Dal velký prostor Leadonovi s Meisnerem, kteří hráli na banjo nebo steel kytaru. Ale Frey a Henley se viděli trochu jinde a byla to právě jejich ega, která kapelu nasměrovala k jinému zvuku i přístupu k práci. Není divu, že na konci sedmdesátek v Eagles zůstali jen sami dva a museli si najít nové spoluhráče.

Navzdory tehdejším neshodám ale dokázal Glenn Frey práci Glyna Johnse aspoň trochu docenit, byť až ve chvíli, kdy oba věděli, že už spolu znovu dělat nebudou. V roce 1975 pro časopis Rolling Stone prohlásil: „Johns byl rozhodně v mnoha ohledech klíčem k našemu úspěchu. Ale prostě jsme nechtěli natáčet další přiteplenou countryrockovou desku.“ Tolik slova chlapíka, který přijel z Detroitu dělat rokenrol a nepoznal by ho, ani kdyby o něj zakopl. Najednou ta scéna z Big Lebowski získává trochu jasnější rysy, že?

Na singlu Peaceful Easy Feeling je dobře čitelná produkce Glyna Johnse.

Ale žerty stranou. Album Eagles v roce 1972 uspělo na všech frontách. Dobře se prodávalo, bylo na něm několik hitů, které hrála mainstreamová rádia, a kapele se tak podařil vytyčený cíl dostat country rock do šoubyznysu. Nelze se tedy divit, že časopis Rolling Stone zařadil Eagles do svého žebříčku 500 nejlepších alb všech dob. A když Rokenrolová síň slávy singl Take It Easy zařadila do seznamu pěti set skladeb, které formovaly rokenrol, mohl Glenn Frey cítit téměř stejné zadostiučinění, jako když se svou kapelou v roce 1998 do Rokenrolové síně slávy vstoupil.

První velký hit Take It Easy má všechno, co fanoušci na Eagles milují.