Když po první otázce a několika málo minutách v tourbusu kapely zapíchnutém přímo u vjezdu do pasáže Lucerna zpěvák v slzách mluvil o hrdinství lidí, kteří se onoho večera ocitli v dějišti hrůzného teroristického útoku, bylo zřejmé, že vyhovět zadání se zcela nepovedlo.
Ale vraťme se o chvíli dříve, kdy mě a Veroniku Douglas z vydavatelství Universal Music zavedl dobře naložený tour manažer do prvního patra vozidla. Potřásli jsme si rukou s většinou členů současné sestavy skupiny, kteří nás po zdvořilostním seznámení nechali o samotě s hlavní postavou této party a mužem, za kterým jsme přišli – Jessem Hughesem.
Jeho překvapivě hubená postava v zářivě barevném overalu zabořená do měkkého gauče autobusu mě pobavila. Přesně takhle má vypadat rockový muzikant na turné. Obklopen lehkým chaosem, trochou dýmu, charismatem a několika málo bizarními proprietami. V tomhle případě tuto roli zastal dřevěný kříž, na němž ale kdosi chyběl. Zarostlý zrzavý muzikant se rovnou chlubí, že Krista sundal, že to tak dělá vždycky.
„Nemám rád, když visí na kříži. Je lepší, když žije,“ mává malou bronzovou figurkou. „Neřeknu, který člen kapely to byl, ale jakmile jsem ho sundal z kříže, ptal se mě, jestli si ho strčím do zadku. Jak to proboha může být první věc, co vás napadne, když tohle vidíte? To je velmi zvláštní,“ podivuje se Hughes a pošilhává po nejmenovaném členu kapely, který se ještě chvíli zdráhá opustit svrchní patro jejich pojízdného domova.
„Přestal jsem pít, takže si teď spoustu věcí pamatuji,“ tvrdí hudebník, že jsem mu povědomá poté, co mu připomínám, že jsme se setkali v horkém letním dni před jejich pražským koncertem v Lucerna Music Baru v červenci 2015. Tehdy jsme ale popíjeli oba dva a rozhovor byl velmi odlehčený. Hughes mi tehdy utkvěl jako někdo, kdo všechno pokud možno obrátí ve vtip, ale i člověk vděčný za to, že se může živit psaním písniček a ježděním po světě. Tvrdil taky, že mu kapela, k jejímuž založení ho dokopal Josh Homme, o němž Hughes tvrdí, že je pro EoDM něco jako George Martin pro Beatles, zachránila život. „Před rokenrolem jsem byl šťastně ženatý muž. Jsem velmi oddaný, a když se mé manželství rozpadlo, propadl jsem beznaději. Měl jsem zlomené srdce a o nic se nestaral. A rokenrol se stal něčím, na čem mi najednou začalo znovu záležet,“ řekl mi tehdy mimo jiné. „Je to sakra ta nejvíc v pohodě práce, kterou můžete mít. Cestujete, teď tu sedím v místnosti s krásnou ženou a mluvím o sobě. Mnoho lidí nemá takové štěstí, ale já ano, je to můj život.“
Právě milá letní vzpomínka na člověka, který v sobě mísil humor, velkou dávku potrhlosti i pokory, mě přiměla požádat o rozhovor i teď, když Eagles of Death Metal v dubnu přijeli do Prahy koncertovat znovu. Přesto jsem si z několika důvodů nebyla jistá, jak přesně tenhle hovor pojmout. Z různých veřejných vyjádření Jesseho Hughese jsem se obávala, že se jeho přátelská povaha po hrůze, kterou prožil při teroristickém útoku na vlastním koncertě, vytratila.
Spoiler alert – jestli se to někdy, z pochopitelných důvodů, stalo, zdá se, že se mu ji podařilo opět nalézt.
Rokenrol se změnil
Na současné evropské turné byl Hughes podle vzkazů fanouškům upřímně natěšený. Zeptala jsem se, jestli má jeho dosavadní průběh nějaké vrcholy.
„Těším se na každý nový koncert. Ale neporovnávám je, každý hodnotím jen sám za sebe,“ odpovídá nejprve rozvážně. „Každý nový den je čerstvý začátek. Nezatěžuji se tím, jestli byl některý koncert lepší nebo horší než jiný. Nikomu by to nepomohlo. Nicméně jsme prožili některé extrémně dojemné a zároveň bolestné chvíle plné silných emocí.“
Například? „Francie. Třeba koncert ve městě Besançon (první ze tří koncertů ve Francii, pozn. red.) a taky Paříž. Ta byla opravdu hodně dojemná.“ Jesse se na chvíli odmlčí. „Rokenrol se pro mě před sedmi lety změnil. To je nevyhnutelná realita. Ale nezměnil se ve zlém, jen věci, které pro mě dřív nebyly tak podstatné, jsou pro mě teď velmi důležité.“
Před koncertem v Praze v roce 2015 jsme se spolu smáli tomu, že jeho práce je doopravdy pohádka. „Klišé o rokenrolu říká, že to je klubko zmijí, které se snaží navzájem bodnout do zad, ale já mám jinou zkušenost. Našel jsem v tomhle světě nejlepší přátele. Nic lepšího mě nepotkalo,“ řekl tehdy mimo jiné. Jenže krátce poté do příběhu vtrhli zcela reální útočníci s kalašnikovy a granáty a zabili devadesát lidí a další drželi jako rukojmí.
„I v pohádkách jsou velmi intenzivní chvíle. V Šípkové Růžence král zmasakruje celou armádu a spálí všechna vřetena, to je docela síla. V některých pohádkách umírají něčí rodiče, v jiných lidé ztrácí bratry a sestry. I v bibli jsou lidé házeni do jámy lvové a prodáváni do otroctví. Krása může být strašná. Může být velmi intenzivní,“ reaguje Hughes, když vzpomenu leitmotiv našeho prvního společného rozhovoru.
„Chci říct to, že můj život nikdy dřív neměl větší smysl. Po Paříži se všechno změnilo,“ dodává a tečou mu slzy. „Nebrečte, prosím,“ vztahuju k němu ruku a přiznávám si, že vyhnout se Paříži se mi nepodařilo, ale vyčítám si, že jsem ho svou obecnou otázkou k tématu nasměrovala.
„Ne, to je v pořádku. To, že děcka chodí na naše koncerty, je obzvlášť po Paříži něco, pro co stojí za to pracovat. Můj život je díky nim lepší než dřív. A procházím nyní obdobím, kdy docházím k závěru, že Paříž nemusela být zdaleka tím nejhorším, co mě v životě potkalo, ale těmi nejpodivnějšími způsoby to mohlo být to nejlepší, co mě potkalo.“
V tuhle chvíli se sluší přiznat a poděkovat, že u rozhovoru zůstala i Veronika Douglas, coby zástupce labelu, a bylo to dobře, protože se ukázalo, že oplývá bezprostředním pochopením. Ve chvíli, kdy došla řeč na vyrovnávání se s nepředstavitelným zlem, doplnila chvílemi dialog.
„Mám díky Paříži v životě vztahy, které bych nikdy neměl, a mají takovou hloubku, kterou bych nikdy nezažil. A vystupoval jsem na rockových koncertech, které byly víc než zábava, které tuto rovinu přesáhly. To bych nepoznal,“ svěřuje se hudebník a my v tu chvíli jen tiše posloucháme. „I ona noc, kdy umírali lidé… Víte, viděl jsem ty, kteří skákali do cesty kulkám, aby zachránili své přátele. To je největší ukázka lásky, jakou kdy můžete vidět. Já to ten večer viděl třikrát. Byl jsem svědek toho největšího projevu lásky, kterého je člověk schopen. To není špatné, i když je to samozřejmě zároveň příšerné. Vlastně asi jediná dobrá věc, kterou můžete z události, jako se stala v Paříži, získat, je perspektiva. A ta se mi změnila.
Věřím, že ve chvílích velké tragédie, i když se vám před očima odehrává obludné zlo, můžete zároveň spatřit i největší projevy dobra. Jen, na rozdíl od zla, musíte být ochoten je vidět. Musíte si to dovolit, jinak vám uniknou. A ve chvíli, když se soustředí jenom na ty smutné části, lidé začínají lpět na identitě oběti,“ zamýšlí se Hughes a po delší odmlce pokračuje: „Nemám problém se spánkem. Nemám noční můry. Nedívám se na své muslimské přátele s podezřením. Nemám žádné z potíží, které byste čekali, že budu mít.“
Naše následující věty se snaží vyjádřit pochopení, ale v duchu je mi jasné, že hovoříme o prožitku, který nejspíš ani pochopit nelze. Hudebník přiznává, že jednou z věcí, které mu pomohly se pohnout vpřed, je jeho víra. „Všechno se děje z boží vůle. A musíme přijmout, že nikdy nepochopíme, jaký je jeho plán. Ani nemůžeme, protože překračuje rámec našeho života. Příběh pokračuje, i když náš život skončil, a začal dávno před jeho začátkem. Ale musíme mít víru, že nějaký větší plán je,“ říká Hughes, který nyní prochází další nelehkou zkouškou.
Bitva o život lásky
Upřímně, jakmile jsme vypadli ze dveří tourbusu do Štěpánské ulice, nejdřív mě napadlo, že „tu část s orgány“ v článku nejspíš vynechám. Když Hughes zmínil, že výsledkem jeho zkušenosti je zocelení, které ho připravilo na to, co prožívá nyní, zdál se být příliš po uši v zármutku. O příběhu jeho přítelkyně, která po těžkém astmatickém záchvatu bojuje o život a on se obává, že nemocnice na její léčbu hned zpočátku (mírně řečeno) rezignovala, a proto se s ní soudí, psal i magazín Billboard.
Jesseho snoubenka, jednatřicetiletá žena s přezdívkou Tuesday Cross a bývalá baskytaristka a klávesistka Eagles of Death Metal, před čtyřmi měsíci prodělala astmatický záchvat a srdeční zástavu. Nemocnice ji poté uvedla do umělého spánku a Cross, která měla utrpět vážné poškození mozku, zůstala ve vegetativním stavu. Lékaři jí podle Hughesova vyprávění nedávali žádné šance na probuzení. „Něco vám ukážu. Holka, která se nikdy neměla probudit… Vypadá takhle člověk, který měl umřít?“ táže se a ukazuje nám screenshot videohovoru, na němž se jeho snoubenka dívá do kamery a usmívá. Prý dělá pokroky. „Poslední tři měsíce jsem strávil právní bitvou, abych zamezil nemocnici ji odpojit od přístrojů, které udržují její životní funkce,“ vysvětluje hudebník a dodává: „Chtěli její orgány. Dokázal jsem jim v tom zabránit a ona se probudila. Ještě nemůže mluvit, ale je při vědomí. Kdybych za sebou neměl Paříž, nikdy bych v sobě nenašel sílu za ni tolik bojovat. Naučil jsem se, že zlo se pase na slabých. Na těch, kteří nedokážou vrátit úder a bojovat. Máme povinnost je chránit.“
Hughes obviňuje nemocnici nejen z neadekvátní péče, ale domnívá se, že se ji přímo rozhodli zabít: „Moje holka je ta nejtvrdší a nejhouževnatější holka, jakou jsem kdy v životě poznal. A to, čím si prochází, je ve skutečnosti daleko horší, než vám říkám, protože oni se jí doopravdy pokusili vzít život.“
„Bojoval bych stejně za kohokoli,“ vysvětluje Hughes, že ho děsí, že i on, coby, řekněme, privilegovaný člověk s jistým druhem vlivu a finančními možnostmi, měl sakra co dělat, aby získal soudní rozhodnutí, které přítelkyni dle jeho názoru zachránilo život. „Jaké mají možnosti lidé, kteří takové štěstí nemají? Nemocnice tu mají být pro všechny,“ říká smutně a zapaluje si, což jako by mu vrátilo odhodlání.
„I když to zní otřepaně, rokenrol je tím, co mě připravilo na největší zkoušky mého života. Miluju rokenrol, miluju tuhle práci, miluji lidi, kteří na nás chodí. Miluji to,“ říká a připomene mi v tu chvíli toho Jesseho, kterého jsem potkala před sedmi lety. „Nikdy jsem se nebál. Paříž mě jen učinila odhodlanějším užít si každou vteřinu. Nikdy mi to nevezmou. Nikdy. Nic mi nemůže nahnat strach, protože se bojím jen Boha. A jsem za to velmi vděčný. Zdravá bázeň před Bohem je důležitá.“
Vzápětí ale rozvede, že nejen strach z abstraktní vyšší moci, ale v podstatě i obyčejné svědomí, je původcem zdravého strachu. „Nebojím se samozvaných monster, bojím se, co se stane, když neudělám správnou věc. Podobně jako jsem se bál dědečka, když jsem blbnul u večeře. Když jsem zlobil a on mě viděl, byl to sakra průšvih. To je oprávněný strach. Je dobré se bát spravedlnosti. Strach sám o sobě není zlo. Zdravý strach je dobrý. Proto mě kreténi nesnáší. Protože když si procházím sračkami, posílí mě to. A víc se pak v životě bavím. Najděte mi někoho dalšího, kdo to dokáže,“ směje se rocker, který již brzy oslaví padesátku.
„Netěšíte se tedy vzhledem k okolnostem na celém turné nejvíc domů?“ ptám se. „Trochu. Ale dal jsem dohromady skvělý tým, do kterého patří moje rodina – matka a syn – kteří se o Cross postarají. A dal jsem dohromady armádu – opravdu doslova armádu, která zlomí vaz každému, kdo se na ni byť jen křivě podívá. Děsí celou nemocnici, ale mně to nevadí – to oni si vybrali práci pro instituci, kde se odehrává zlo. Takže, ať si naserou, můžou se chvíli trochu bát. Moje holka dělá obrovské pokroky, a stačilo k tomu, aby jí přestali dávat sedativa,“ raduje se hudebník a uvádí, že nemocnice již nabízí opravdu štědré mimosoudní vyrovnání.
„Mě ale jejich peníze nezajímají. Nedovedu si představit, jaké to musí být, když jste proti nim bezmocní a musíte sledovat, jak vraždí kvůli orgánům někoho, koho milujete. A vy s tím nemůžete nic dělat. Tak to být nesmí. A protože můžu něco udělat, a protože to můžu udělat právě teď, ne včera, ne zítra, ale právě teď, tak to udělat musím. A musím dohlédnout, aby zodpovědní lidé byli potrestáni a už se to nikdy neopakovalo. Když jste ve válce a narazíte na hromádku samopalů, nenecháte ji těm, kdo přijdou po vás. Musíte je zabezpečit. To je vaše povinnost.“
Přichází za námi manažer a Hughes ho ubezpečuje, že jsme v pohodě a chce mluvit dál.
„Kdybychom nečelili zlu, které potkáme, nemohli bychom být ve společnosti šťastní, protože bychom v nikoho neměli důvěru. Jak bychom pak žili? I po tom všem, co se mi stalo, pořád lidem věřím. Pořád jsem toho schopen,“ říká a trochu překvapivě odbočuje ke zcela jinému tématu: „Kdyby vás nic nezranilo, tak nejste člověk. Zranění jsou součástí života. I narození dítěte je bolestivé. Tak bolestivé, že takový koktejl hormonů tělo produkuje jenom při porodu, aby si ženino tělo bolest nepamatovalo. Jinak by nikdy další dítě neměla. To je fascinující. Život je zázračný v tolika různých rovinách! Když žena omdlí při porodu, dítě má dvě hodiny schopnost najít bradavku. První dvě hodiny je schopné se k ní dostat, potom ten instinkt ztratí. To je šílené,“ dostává se muzikant do ráže a přidává malou přednášku o dokonalosti mateřského mleziva, které se matce tvoří krátce po porodu dítěte a je první a dokonalou potravou stvořenou přímo a jedině pro konkrétní mládě.
„Když se narodil můj syn, byl to nejlepší den mého života,“ zasní se Hughes poté, co si chceme upřesnit, jak je na tom konkrétně s rodičovstvím on. „Chtěl jsem být otcem už asi od dvanácti let. Josh (Homme) by vám potvrdil, že jsem už jako dítě snil o tom, že budu otcem. Ptal jsem se ho tehdy, jestli by to bylo v pohodě, kdybych už měl děti, a on na mě po právu koukal jako na cvoka a ptal se mě, co je se mnou špatně. Ale já to tak prostě měl,“ přiznává Hughes a upozorňuje na fakt, že ne náhodou jsou středem lidského těla rozmnožovací orgány.
„Všechny tělesné funkce i způsob, jakým funguje naše mysl, se točí kolem toho, abychom chránili a vychovali své děti.“ Dobře rozumím, ale ne vždy je všechno, co se týká dětí, jen zářivě růžové, ne? „Nikdy jsme se synem neměli vážný problém. I ty náročnější části jsou součástí toho nejlepšího, co se vám děje. A takhle jsem to vnímal vždycky, to ani nepřeháním. Nikdy jsem nelitoval ani na vteřinu, že jsem se stal rodičem. Chci víc dětí. Klidně teď hned. Nikdy jsem děti neviděl jako problém nebo nepříjemnost. Je to jediný důvod, proč tu jsme. Abychom se množili jako králíci.“ To máme za sebou třetí poměrně intenzivní a neplánované téma.
Chce být syn muzikant po tátovi? „Ani nevím, nedostali jsme se k tomu tématu, protože do něj pořád hučím, že chci vnoučata. A že je chci hned,“ jede si Hughes svou, ale vzápětí se dojme: „Syn má celý život jednu přítelkyni, jsou školní láska. Ona studuje vysokou a on ji podporuje. Pracuje v obchodě na Long Beach, aby mohla chodit do školy. Nikdy jsem ho neslyšel si stěžovat. Nikdy jsem neslyšel, že by se svou holkou mluvil příkře. I když je někdy naštvaný, chová se s úctou a láskou. A to je jediné, na čem záleží. Jsem na to pyšnější než na cokoli jiného. Jsem pyšný na to, s jakou úctou se chová k mé mámě. Miluju toho kluka víc než sebe. Na konci dne jsem i díky němu ten nejšťastnější člověk na světě. Teď, jak tu sedím, si uvědomuji, jaké mám v životě štěstí. To je dar, ale i něco, na čem člověk musí pracovat,“ uvažuje Hughes. „Díky této vědomé práci člověk líp spí a vyrovnává se i s věcmi, které by mohly být nesnesitelné, nejsou tak hrozné. Protože jediné, na čem záleží, je, jak k nim přistoupíte,“ říká a je jasné, že se opět bavíme o minulosti, kterou nelze změnit. „Paříž byla zlom. Od té doby vidím věci tak, jak jsou, a taky k nim tak přistupuji. První věc, kterou jsem se tu noc naučil, byla, kdo jsem. Když jste pod palbou zbraní, zjistíte, kdo jste. A jsem velmi vděčný své matce, že jsem tehdy zjistil, že jsem někdo, s kým nemám problém.“
Podívat se pravdě do očí a neodvracet zrak od toho, co se děje, je podle Hughese klíč k úspěchu, ať už jde o jakékoli úsilí. Ať už vám jde o život, nebo řešíte práci. „Nepředstíral jsem, že jsem mrtvý. Někdy si přeji, abych to udělal. Někdy si přeji, abych tam vůbec nebyl. Ale na tom nezáleží, protože to nezměním. Kdybych lpěl na tom, co nemůžu změnit, je to mrhání časem a zešílel bych. Já rád blázním, ale nechci zešílet.“
„To, že se vám stane něco hrozného, neznamená, že vám vzniká nějaký nárok. To, že si projdete strašnými věcmi, neznamená, že vám někdo něco dluží. To je tvrdá pravda a hodně obětí s tím má problém, protože si myslí, že si něco zaslouží. Že si zaslouží volno. Nebo…“
Nebo soucit? „Soucit je nejhorší.“
Keith Richards a lekce empatie
Jednou jsem kecal s Keithem Richardsem a nějaká holka se ho ptala, proč proboha napsali písničku Sympathy for the Devil. Byl docela podrážděný, ale měl k tomu ovšem skvělou připomínku. Říkal jí, ne lásko, to je anglická fráze. Tak jsem si hned říkal, sakra, tohle bude zajímavé,“ směje se Hughes. „A pokračoval: To neznamená soucit „s“ ďáblem. To znamená, že soucit je „pro“ ďábla. Že náleží ďáblovi,“ zdůrazňuje každé slovo. „A když si to uvědomíte, i v bibli byl had ten nejrafinovanější. Eva chtěla sníst jablko a řekla mu, že má hlad, tak ho sní, ale bojí se, že umře. A on jí řekl: Ne, já v tebe věřím, budu po tvém boku a uděláme to spolu, neboj se, neumřeš. Sympatizoval s ní,“ vysvětluje nám člověk, který působí, že z něj pro tuhle jednu chvíli po předchozím vyprávění spadl kus tíhy.
„Každý soucitný člověk je, ať už si to přiznáte, nebo ne, ďábel. Viděli jste pána prstenů? „Proč takové starosti kladeš na už tak dost ustaraného člověka?“ Říká Gríma Gandalfovi, když Gandalf přijde za Theodenem, aby mu řekl, že Saruman chystá válku s Rohanem. Na oko soucítí se starcem – sympatizuje s ním. Drží ho ale ve skutečnosti ve svém soucitu jako rukojmí.“ Je vidět, že Hughesovi záleží, abychom pochopili, co nám vysvětluje.
„Soucit není empatie. Ta je správná a poctivá. Je schopností vyjádřit pochopení a reagovat způsobem, který opravuje, léčí a pomáhá růst. Soucit vám dovolí vzít si den volna, protože se necítíte dobře a dovolí vám na sebe rezignovat, protože jste unavení. Nepomáhá. A člověk se na něm stává závislým. Od soucitu utíkám.“
Mraky nových písniček
Eagles of Death Metal nikdy přehnaně nespěchali s vydáváním nové muziky. Za posledních sedm let vydali jen album coverů a také album vánočních písniček, které je mezi svátečními deskami docela bizár. „Mám mraky nových písniček,“ neváhá ovšem Hughes vteřinu s odpovědí na opatrnou otázku na stav jeho kreativity. „A chci, abyste tohle zahrnula do článku, že tenhle člověk je nový zářící klenot v kapele,“ ukazuje na kytaristu Joshe Jového, který už je opět s námi a drží ruku s cigaretou gentlemansky nad hlavou u střešního okýnka. „Překročil práh, který nikdo předtím nepřekročil – napsal tak skvělé písničky, že prošly mým a Joshovým drobnohledem a budou na albu,“ nadšeně vysvětluje leader kapely a dodává: „Normálně jsme strašně lakomí a nechceme se dělit o jediné penny z autorských práv. Ale jeho miluji. A mimo jiné i on je jednou z dobrých věcí, které mě potkaly po Paříži. Je to jeden z nejlepších lidí, co jsem v životě potkal. Vzhlížím k němu, obdivuji ho a chci být jako on, to všechno zároveň. A to je vzácné. Je jedním z nebývalých moderních talentů rokenrolu. Nemůžu se dočkat, co tenhle sráč předvede. Když budu v příběhu jeho života aspoň zmíněn pod čarou, budu vděčný,“ směje se Hughes a Jové ho uzemňuje: „Zklapni. Ale je pravda, že až se vrátíme domů, budeme nahrávat.“
„Napsal písničku inspirovanou pozorováním, čím si procházím se svou holkou. Napsal písničku, kterou bych si býval přál napsat. A upřímně, napsal písničku, kterou bych si býval přál umět napsat.“
„Psal jsem ji v tvých botách, chlape…“
„A udělal jsi to skvěle. Peníze se pohrnou.“
„Tahle kapela je jako rodina. Nebo spíš gang. Brutální, úchvatný, nebezpečný, děsivý gang.“
Je radost vidět člověka, o něhož jste měli v posledních letech někde vzadu v hlavě zasunutou obavu, protože ho potkalo peklo, v pořádku. Vychází spolu s námi protáhnout se před tourbus, loučením na chvíli zastavíme dopravu ve Štěpánské ulici a cestou domů mi zní v hlavě to jeho: „Rád blázním, ale nechci zešílet.“
Seznamte se
Nehrají metal, natož death metal. Rocková kapela z Kalifornie vznikla na konci devadesátých let. Vymysleli ji Josh Homme (Queens of the Stone Age) a Jesse Hughes jako lék na Hughesovu depresi po rozvodu. Homme s EoDM vystupoval vždy spíš příležitostně, dodnes je ale Jesseho parťákem při nahrávání. Stojí za produkcí alb kapely a na deskách bubnuje. Kolem těchto dvou základních kamenů kapely se vystřídala řada dalších muzikantů. V roce 2004 vyšel debut Peace, Love, Death Metal, před sedmi lety dosud poslední řadová studiová deska nazvaná Zipper Down. V témže roce na koncert kapely v pařížském klubu Bataclan zaútočili teroristé v rámci série útoků, které po celé Paříži připravily o život 130 lidí. 90 jich zahynulo v Bataclanu.