Obrázek k článku Do Nothing: Postpunk se vrátil. Ale my Joy Division nikdy neposlouchali
| wlado | Foto: Stewar Baxter

Do Nothing: Postpunk se vrátil. Ale my Joy Division nikdy neposlouchali

Další „britská postpunková kytarovka“, se kterými se poslední dobou doslova roztrhl pytel, nebo něco víc? Jak těžké je pro kapelu prorazit a kolik příšerných koncertů, na nichž nefunguje místní aparatura, nepřijdou fanoušci, nebo se podělá něco jiného, musí odehrát, aby měla jeden opravdu dobrý? Do Nothing umí překvapit ve všech směrech.

Tak jako na svém prvním tuzemském koncertu, který odehráli na letošních Rock for People. Chlapci z Nottinghamu sice neměli takový kotel jako například jejich „kolegové“ z Leedsu Yard Act, ale i tak odehráli poctivý a kvalitní set. Na tuhle kapelu si dejte pozor, a až příště přijedou, vyrazte. Jsou to sympaťáci a hrát umí. Jen co slezli z pódia, mluvili jsme s frontmanem Chrisem Baileym a kytaristou Kasperem Sandstrømem.

Co říkáte na svůj první koncert u nás?

Kasper: Byla to zábava, jsme rádi, že jsme tady mohli vystoupit – včera jsme strávili nějakých jedenáct hodin v Praze, navštívili jsme hospodu, co byla kousek od našeho hotelu, a bylo to super – krásné město! A dneska se to taky povedlo. Hraní na festivale je pro nás složité v tom, že tady nás nikdo nezná – nikdo z těch lidí, kteří na nás přišli, nás nikdy neviděl a pravděpodobně o nás ani nikdy neslyšel, takže jsme se snažili odehrát opravdu co nejlepší koncert a zaujmout co nejvíce lidí. Doufám, že se nám to povedlo.

Chrisi, vy jste na pódiu popíjel Guinness. To vám nechutná naše pivo? Nejlepší pivo na světě?!

Chris: Z mého okolí mi všichni říkali, že česká piva jsou pěkně hnusná – já jsem zatím neměl moc možnost ochutnat, ale slyšel jsem, že tady na festivalu je opravdu velký výběr z různých pivovarů, takže to plánuji napravit. Lawrence, což je náš kamarád, který zaskakuje za našeho bubeníka, se v pivech vyzná a určitě s ním po rozhovoru vyrazím do areálu a pár kelímků vypijeme…

Když už jste o tom začal – co se stalo s vaším obvyklým bubeníkem Andrew Harrisonem, že nepřijel s vámi?

Chris: Za prvé musíme poděkovat Lawrenci Englishovi, který bubnuje v kapele Kagoule (francouzský slangový výraz pro pláštěnku) a udělal si čas. Je to náš kamarád. U nás v Nottinghamu se všechny kapely navzájem znají, a když nám Andy řekl, že bohužel nebude moct na Rock for People jet, napadl nás Lawrence. A on souhlasil a hrál fantasticky.

Kasper: Na kontinentu hrajeme vlastně jen dva koncerty – zítra se vracíme domů na ostrov a pak přejíždíme do Holandska.

To je super, že se kapela kamarádů z Nottinghamu vůbec dostane na koncerty za kanál, ne?

Chris: V Nottinghamu moc známých kapel nemáme, no. Takže jsme tam teď trochu za hvězdy, nesmíme moc zpychnout, ale jsme rádi, že jsme dostali možnost sem vyjet. Snad se brzy budeme moct vrátit na nějaký klubový koncert…

Slyšel jsem o vás, že mezi největší popkulturní symboly řadíte seriál Simpsonovi a písně dvojice Simon & Garfunkel. Není to trochu zvláštní kombinace?

Chris: Není! Proč to na nás každý vytahuje! Vždyť to dává naprosto smysl! Když jsem byl mladší, vyrůstal jsem na hudbě Simona a Garfunkela a samozřejmě jsem koukal na Simpsonovy. Jsou to kultovní záležitosti a nestydím se za to, že jsem tím ovlivněn – každý z nás je formován věcmi z dětství, které se dnes mohou zdát zvláštní, ale je to naprosto přirozené…

Vaše první EP vyšlo těsně před lockdownem, je to tak?

Kasper: Loni jsme vydali EPčko Glueland, které vyšlo právě už během lockdownu a vlastně bylo i natočeno během lockdownu – v Anglii jsme měli lockdown dost dlouhý, ale to asi i vy tady.

Chris: Vlastně veškerá naše tvorba vyšla během covidových restrikcí – jsme mladá nová kapela. A dalo by se říct, že jsme covidová kapela, ale samozřejmě se známe a hrajeme spolu mnohem déle. Doufám, že teď už budeme moct natočit naše regulérní album v normálním světě. Bylo to pro nás limitující – normální je vydat nahrávku a odjet k ní koncerty, ale tohle jsme nemohli. Zajímalo by mě, jak by to vypadalo, kdyby žádné restrikce nebyly, a jaké by to bylo, kdybychom mohli odjet k našim nahrávkám pořádná tour…

V současnosti zažíváme něco jako velkou vlnu britských postpunkových kapel – jaké to je vézt se na ní?

Chris: Rozhodně máte pravdu v tom, že v současnosti je opravdu velké množství kapel, které hrají tento žánr. Ale přijde mi to přirozené, že hudba se vrací v nějakých sinusoidách – rozhodně se od nás nejedná o žádný kalkul ve stylu „pojďme hrát to, co zrovna letí“. I když věřím, že takové kapely v Anglii jsou. Ale to by nemělo shodit všechny ostatní, které k tomu zvuku dospěly naprosto přirozeným způsobem jako my. Když jsme začínali hrát, logicky jsme jako všechny začínající kapely hráli to, co jsme sami poslouchali. Nebyl to hned post punk, ze začátku jsme hodně zněli jako třeba raná tvorba kapely Spoon. Ta nás ovlivnila hodně. Třeba jsme ani nikdy moc neposlouchali Joy Divison.

Co ta vaše debutová deska, jak to s ní bude? Nebo se chystáte vydávat EPčka?

Chris: Do studia bychom měli zamířit na podzim. V současnosti si vybíráme producenty, se kterými budeme pracovat, a stejně tak i studio, ve kterém bychom chtěli natáčet. Na tom albu budou jen nové písně. Kvůli celé té situaci kolem covidu trávíme opravdu spoustu času ve zkušebně, kde průběžně pracujeme na nových písních.

Seznamte se

Kvartet mladých hudebníků z Nottinghamu tvoří frontman Chris Bailey a kytarista Kasper Sandstrøm a dále bubeník Andy Harrison a basák Charlie Howarth. Zatím vydali jen dvě EP, a to Zero Dollar Bill a Glueland. Kapela hraje v současnosti v Británii tolik populární mix punku a post punku a v současnosti pracuje na debutovém albu.