Obrázek k článku Seriál Divný lidi. Řezník: Vraždím, abych žil
| Josef Vlček | Foto: ZNK

Seriál Divný lidi. Řezník: Vraždím, abych žil

V civilu byste ho nejspíš nepoznali. Sympatický obrýlený pětatřicátník vypadá jako hodný pan učitel z druhého stupně základní školy, a prý jedokonce vzorným otcem rodiny. Martin Pohl, který na hudebním poli používá jméno Řezník, je přitom enfant terrible české scény. Inu v pop kultuře nejde o to, co kdo je, ale co představuje.

Řezník patří mezi „divné lidi“ české hudební scény. Přitom to ale není žádný nýmand nebo v lesích se ukrývající excentrik. Má ohromné množství příznivců, ale existují i odpůrci, před kterými se jeho umělecké jméno nesmí vyslovit ani tehdy, když si jen jdete do krámu koupit deset deka gothaje. Navíc má Pohl na krku dva velké mediální skandály spojené s anketou Český slavík, a dokonce na něj padly i nějaké žaloby.

Řezník je podle těch, co ho dobře znají, renesanční člověk. Zvládá všechno od počítačových her a comicsu až po filmovou režii. Ano, právě tím (zatím) posledním, čemu pověstný nezmar propadl, je film. V červnu by se v kinech měl objevit jeho film Párty Hárder. První díl Párty Hárd z roku 2019 líčil v hodinovém příběhu pokus tří teenagerů uspořádat nejlepší mejdan pod sluncem. Vzduchem stříkají vymačkané uhry a šílené hlášky. Touha zasunout je větší než vesmír. Příběh vrcholí tím, že jeden z hlavních hrdinů na onom mejdanu nešťastnou náhodou „oklátí“ vlastního fotra. Díra jako díra a táta se navíc raduje: „Hele, kluku, teď už seš chlap.“

Že by vzpomínka na vlastní puberťácká léta?

Pohl pochází z Rumburka. Někdy ve čtrnácti nebo patnácti začal s počítačovými hrami. Byly to takové spíše nevinné hříčky pro kámoše. Už tehdy je dělal pod hlavičkou ZNK, což byla zkratka pro Život není krásný. Jestli to někomu připomíná italský film Život je krásný s Robertem Benignim, dívá se správným směrem. Když se podíváme na většinu toho, co kdy Pohl udělal, najdeme tam vlastně vždycky polemiku s naivitou a idylou osudu italského židovského číšníka v krutém světě druhé světové války.

ZNK se od té doby stalo symbolem řady Řezníkových aktivit. Jmenuje se tak jeho vydavatelství stejně jako internetový obchod nebo jeho filmový produkční tým. Pod touto značkou vyšlo i dvaadvacet desek, které Martin natočil buď jako Řezník, nebo v rámci Řezníkem iniciovaných projektů. Jedním z úhlů pohledu na Řezníka je totiž úhel podnikatelský. Obchoduje s tím, co možná mnohým nevoní, ale zájem o to je.

Ekonom, humorista, rapper

Skoro současně s počítačovými hrami propadl mladičký Pohl také hip hopu: „Byli jsme taková typická městská partička a říkali jsme si Northcrew čili Partička ze severu. Poprvé jsme vystoupili v Jiříkově, v místním podniku Bzenda. Muselo to bejt strašný. Nikdy předtím jsme neviděli hip hop naživo…“

Na Wikipedii se dočteme, že Pohl absolvoval Vysokou školu ekonomickou diplomovou prací o marketingu v pohřebnictví. To vytváří dojem, že už tehdy tíhl k excentrickým tématům. Není to tak úplně pravda. Bylo to normální školou vypsané téma. Existuje totiž řada zákonných nařízení, které propagaci pohřebních ústavů výrazně omezují. Budoucí inženýr Pohl si tedy vybral dvě rumburské pohřební služby a analyzoval jejich marketingovou praxi včetně šedozónových aktivit, podplácení saniťáků a dalších forem boje o zákazníky. Jak sám říká, ještě dnes se na něj obracejí různí specialisté o radu nebo konzultaci: „Já myslím, že je to jedna z nejčtenějších diplomek vůbec,“ tvrdí Martin. „Hlásí se mi lidi, od kterých bych ani nečekal, že ji četli.“

Během studia na ekonomce v sobě objevil další talent, schopnost kreslit drsné vtipy. Propadl humoru blízkému duchu časopisu Sorry. „Čmáral jsem si už na vejšce, ale nikdy mě nenapadlo to nějak šířit. Až jednou jsem to začal dávat na Facebook mezi kamarády a někdo navrhnul, ať si založím stránku. V první knížce jsou i celkem dost starý vtipy, kdy jsem ještě nebyl tak vykreslenej. Ta nová už je od začátku nabitá masakrálními díly. Myslím, že důstojně navazuje na tu první. Jedno oko nezůstane suché,“ říká Pohl. Na knižním trhu jsou celkem tři díly jeho drsných kameňáků Martyho frky.

Zároveň v tu dobu Martinovi kolegové rappeři propadli kouzlu detroitského horrorového dua Insane Clown Posse. Klasický případ gangsta rapu neboli strašidelných obrazů hrůzy, agresivity, sexuálního násilí a kdejakých jiných ošklivostí. Navíc oba členové ICP vystupovali v klaunských maskách: „V době dospívání jsme se hodně koukali na MTV a hlavně na Vivu. Byli tam Limp Bizkit, Eminem… Já měl původně raději rockový věci, protože táta je starej bigbíťák, ale pak jsem rapu začal přicházet na chuť. Tihle horroroví klauni mě chytili. Měli výborný klipy a byli sprostí. Líbilo se mi, že vycházeli z Alice Coopera, libovali si v různých scénkách, měli svéráznou pódiovou show a v jejich písních byly příběhy. A co bylo důležitý – jejich jednotlivá alba na sebe navazovala, takže vytvářela svůj vlastní svět.“

A tak se vlivem klaunů z Insane Clown Posse v Čechách zrodil Řezník. „My jsme byli s kamarády jen místní hip hop. Pak jsme se rozpadli a já jsem na protest napsal a natočil první song jako Řezník. Nechal jsem se vyfotit ve svý první masce. Tu jsem si vzal od Kačera Donalda od něčího mladšího bráchy. Jo, a začal jsem v angličtině. Česky jsem začal dělat až potom.“

Řezník se netají tím, že se v masce cítí komfortněji a jistěji. Ne že by měl na pódiu trému, ale pomáhá mu ztotožnit se s rolí, kterou na scéně má. Otázkou samozřejmě je, koho vlastně Řezník představuje.

Co bylo dřív – píseň nebo maska?

„Asi ten song. Moje první demo bylo Penetrační chtíč a v dobách, kdy ještě nebylo hotový, jsem s ní ještě nevystupoval. První tři nebo čtyři koncerty – myslím Rumburk, Liberec nebo Jablonec – jsem byl bez masky. Pak jsem jednu objevil u toho kámoše a všechno bylo jasný.“

Řezník marketér

Marty, jak Řezníkovi přezdívají přátelé, ví velmi přesně, kdo je jeho cílová skupina. Mladý muž, patnáct až dvacet pět let. Ženy téhož věku tvoří zhruba dvacet procent jeho publika. Pro tuto skupinu tvoří víceméně na míru své skladby.

Scény, které Pohl v roli Řezníka líčí, jsou často postaveny na sexuálních deviacích. Netají se tím, že z hlediska psychiatrického se světem pohlavních úchylek nikdy nezabýval. Tu a tam se ale našel nějaký příběh ze skutečnosti. Hodně ho také inspirovala literatura. Když třeba skládal album Strangulační rýha, nechal se inspirovat literaturou faktu Viktorína Šulce. „Našel jsem tam jeden příběh o vysokoškolsky vzdělaném člověku, byl to sadista, věděl to o sobě, snažil se s tím vyrovnat. Neustále se musel ptát: Proč jsem takovej?“

Jiným impulsem pro něj může být nějaká aktuální skutečná událost. Tak vznikl před jedenácti roky nejslavnější Řezníkův klip Ta holka v mým sklepě. Inspirace byla jasná – Josef Fritzl, který držel svou dceru Elizabeth 24 let ve sklepě a udělal jí za tu dobu sedm dětí.

Ta holka v mým sklepě byla příčinou jednoho ze skandálů, které se kolem Řezníka tak často točí. Advokátka, aktivistka a politická turistka Klára Samková na rappera podala v roce 2013, skoro tři roky po zveřejnění klipu, žalobu, že „… ve svých hudebních textech se pan Pohl projevuje způsobem, který je způsobilý vyvolat u jiných osob náladu nebo rozhodnutí spáchat trestný čin. Tyto texty své příběhy líčí takovým způsobem, že jednání, které je v nich popisováno a které je nanejvýše brutální, je předestíráno jako běžný jev, obvyklý a tolerovaný v normální společnosti.“.

Od paní Samkové to nebyl špatný nápad. Perfektní způsob, jak se zviditelnit. Řezník byl těsně předtím pro své vulgární a brutální texty vyloučen ze soutěže Hvězda internetu, kterou minerální voda Mattoni připojila k Českému slavíku. Protože proti Slavíkovi existovalo v té době hodně výhrad, věnovala se události většina médií, a dvanáctistránková kapka od morálně rozhořčené Samkové tak ambiciózní právničku znovu dostala do sdělovacích prostředků. „Mně se třeba taky hnusí hudba Lucky Vondráčkový, ale nepodávám kvůli tomu trestní oznámení,“ reagoval Marty v bulvárním tisku a podal na Samkovou trestní oznámení za křivé obvinění.

Kauza samozřejmě vyzněla do ztracena, ale marketingově dopadla výtečně nejen pro Samkovou. Řezník pod hlavičkou ZNK Shop otevřel prosperující internetový obchod s produkty, které souvisely s jeho tvorbou, a mediální vlna odporu o něj zvedla zájem. Trika se slogany jako Hudba, u které se chcípá, Na konci tunelu je tma nebo obligátní Život není krásný se sice těžko dají nosit do školy (i když známe i takové…), ale pro subkulturu, kterou si Řezník dokázal svým excentrickým vystupováním vybudovat, je nezbytné takové předměty alespoň vlastnit. V jednu chvíli se Pohl dokonce zmínil o tom, že musí co půl roku obměňovat nabídku, aby publikum mělo neustále dojem, že je in. A co víc, v době, kdy upadá prodej cédéček, není pro něj problém prodat na dnešní české poměry neuvěřitelných 1 500 kusů.

Dnes ZNK nabízí už i produkty dalších spřízněných kapel – DeSada, Sodomy Gomory, RedZeda, Astral One, Mortal Cabinet, Haadese… Ne všechno je vydařené, ale důležitá je role ZNK jako sociální platformy pro jistý druh podzemní kultury.

Firma ZNK se rychle stala průkopníkem podnikání v hudebním merchandisingu v Čechách. Řezník se netají tím, že i v tomto ohledu se nechal inspirovat Insane Clown Posse, kteří se svou nabídkou předmětů spojených se skupinou stali klasiky oboru. „Ve světě hip hopu je merč klíčovej. Padesát procent toho, co na koncertě vyděláme, je z merče,“ přiznává.

Hudba sama nemusí být byznys, ale může být docela dobrým marketingovým prostředkem, jenž dovede prodat předměty, které samy o sobě s muzikou samotnou mají společnou jen značku.

A Řezník je mistr ve vytváření nových značek. V roce 2017 tak spolu se svou ženou založil módní značku Sickface. „Jedná se o okultně kultovní oblečení se satanistickejma motivama, který se ale zároveň nebere zase až tak vážně,“ ohlašoval tehdy vznik nové aktivity. „V podstatě jsme si rádi objednávali takovýhle hadry ze zahraničí a bylo nám líto, že v Čechách nic takovýho není. Mám hodně zkušeností s merčem, ale tohle bylo zase něco novýho, protože se jedná vyloženě o brand a s tím musí jít ruku v ruce i vyšší kvalita všeho.“

Vlastní produkce

Řezník si časem vybudoval i svou vlastní skladatelskou dílnu. Obvykle si ale základní tracky nevymýšlí: „Mám na to partu asi pěti kluků. Většinou se mi přihlásili sami, ale jsou tam i takoví, které jsem si sám našel. Někdy mi posílají beaty sami od sebe, jindy mám nějaký nápad a oslovím toho z nich, u koho si myslím, že by byl pro to nejlepší.“

Kde je hranice?

Spor se Samkovou byl jenom čajíček proti tomu, co Řezník a jeho crew Hrobka a Pitva zažili v roce 2011. Tehdy hrozily trojici až tři roky vězení.

Řezník po roce 2005 prožíval jakousi fascinaci zlem. V ní ale také nejsilněji narazil se svou koncepcí „zločincovy zpovědi v ich-formě“. Když někdo nerozezná, že Řezník je vlastně divadelní postava, která vede svůj monolog, a myslí si, že to je osobní názor jemu sympatického umělce, je zatopeno na malér. Všechny Řezníkovy průšvihy jsou založeny na nepochopení perspektivy pohledu. Kdyby „já“ jeho příběhů nahradilo slovo „on“, nikdy by asi nikomu nevadil. Byly by to obyčejné morytáty.

Pohl tehdy pravděpodobně ještě netušil, kde je únosná hranice Řezníkovy role. Koketoval například s druhým pseudonymem M. Engele, ale hlavně natočil klip Konečné řešení, z vnějšího pohledu mimo jeho okruh fans asi nejostřejší protihomeless a proticikánský song, který byl u nás složen. Bylo to hodně za čárou, skoro jako výzva k likvidaci některých sociálních skupin. Některé verše zněly opravdu brutálně:

„Když jdu po Andělu a je tam všude černo

S atomovou bombou bych tam udělal terno

Já vážně nechápu, proč se to tak zvrhlo

Proč tolik skvoty na tu zemi se vyvrhlo [zmrdi]

Kdyby se tak mohlo okamžitě střílet

Tak bych si možná udělal do města výlet…“

Tehdy k soudu opravdu došlo. Řezník měl štěstí, že soudce pochopil nadsázku divadelní role a s odkazem na Českou sodu Řezníka, Hrobku a Pitvu osvobodil. Média tehdy řešila jiné problémy, takže se to nikde moc nerozmazávalo, a trojice se dokonce od některých novinářů dočkala sympatií: „Policie zkoumala i další tvorbu rapperů, ta však ‚prošla‘.“ „Žádný z dalších textů už nebyl tak nenávistný,“ uvedla v srpnu mluvčí pražské policie Eva Stulíková. Úryvky z dalších písní trojice amatérských rapperů zazněly i před soudem. „Po rýmu Já jsem doktor Mengele, trhám dětem pr… neudržel vážnou tvář nikdo v soudní síni,“ referovala o soudu na konci listopadu 2011 Mladá fronta DNES.

Řezník se ale kvůli soudu naštvaně rozhořčil v klipu Soudní proces, v němž si vylil zlost na všechny, kdo stáli proti němu. Od Jiřího Motýla, který údajně vyšetřování inicioval, až po hudebního kritika, který označil jeho dílo za amatérismus:

„Vlčku, zlomím ti nohu v krčku

pomlouvat náš rap 

dostaneš kolem krku smyčku.“

(Nebyl ovšem první, kdo si vzal Vlčka do huby. Poprvé se to povedlo předchůdcům českého rapu, souboru Manželé, ještě za totáče na demokazetě a později na albu Jižák.)

Řezníkova tvůrčí metoda má velmi blízko k automatismu. V jednom rozhovoru na YouTube se vyjadřoval k tématu, které se u něj často objevovalo, k násilí na ženách: „Když píšu texty, tak si nepředstavuju tu konkrétní činnost, o které to je, spíš se zaměřuju na ten text, aby byl dobře napsaný, aby tam byly dobrý rýmy. Odpoutávám se od příběhu.“

Je celkem jasné, že nejúspěšnější „dobrý rýmy“ jsou ty s explicitní náplní. „První státní zástupce byl zkurvenej buzerant s tak rozmrdanou řití, že s ní nasedal na hydrant.“ – Ani alkohol, ani drogy, ale můj čůrák je metla…“ – „Vojet ti prdel musím, jsem evil zmrd jak Putin.“ – „Já mám syfilis a smrdutý pínis a nutím ty bitches ať daj řitní výliz…“ a tak dále.

Publikum bere Řezníkovu bujnou explicitu s nadšením, ale často tím přichází o sdělení, které píseň obsahuje. Omáčka zakrývá chuť masa. V tom je jedna z hlavních Řezníkových slabin.

Mimochodem, který je tvoje nejoblíbenější sprostý slovo?

Zpíčenec. To mě vždycky rozesměje. Ale v poslední době jsem se naučil s takovými výrazy aspoň trochu šetřit. Když jich tam máš moc, tak splynou dohromady. Musím je využívat efektivněji.

A kde je nejvíc vulgárních slov?

V jednom z mejch kratších filmů Máma má raka. Tam je asi nejvíc sprostých slov, co se mi povedlo dát do nějakýho díla.

Řezník dvojkolejný

Zhruba před deseti lety si Pohl začal uvědomovat, že jeho Řezníkovi se dělají dvě tváře. „Těžko říct, kdo vlastně Řezník je. Především proto, že se v průběhu let hodně změnil. Začátek byl jednoduchý. Byl to rapující sériový vrah. Ale pak se to začalo měnit. Tak jako se dneska nenápadně mění temná stránka společnosti. Spousta věcí, která byla kdysi tabu, je dneska normální. Myslím, že v Řezníkovi narůstá zvláštní existenciální pocit. Něco jako Vraždím, abych žil.“

V jednom z interview se Řezník zmiňuje o svých oblíbených autorech. Jsou to Irvine Welch, Herman Hesse, Timothy Leary a americký psychiatr českého původu Stanislav Grof. Většinou lidé, v jejichž pracích se často objevuje motiv vyřazení se z reality. Lidé, kteří vnímají realitu úplně jinak, než jsme zvyklí.

Na před rokem vydaném klipu Traumaplan tak přestává být Řezník příležitostným sériovým vrahem, který zabíjí své oběti jednu po druhé ve sklepech nebo někde v lesích. Tíží ho celý svět, celá společnost, do níž se narodil. Není zrozen pro naši skutečnost:

„Zničit tu planetu,

vosedlat raketu,

vodletět do píči to kurva hned.“

Některé fans to překvapilo. Zvláště ty, kteří stále ještě lpěli na představě Řezníka jako sado maso sériového vraha, který vraždí pro rozkoš ze zabití. „Bohužel, nemá to ten brutální drive, u kterýho lidi dřív obraceli oči v sloup a odpojovali dětem internet,“ napsal jeden z návštěvníků pod klip na YouTube. „Ohne sranda,“ konstatoval další.

Spolu se svým kamarádem z rumburských časů, který si říká DeSade, a jedním DJem založil Řezník už v roce 2008 skupinu Sodoma Gomora. Časem se z ní stala jeho koncertní kapela, s níž předvádí své nejoblíbenější songy. Projekt Řezník může díky tomu stavět stále více stranou: „Řezník a sranda? Jak co. Já mám Řezníka jako svobodnou platformu. Pro mě. Když chci udělat srandovní píseň, tak ji klidně jako Řezník udělám. Ale dneska to spíš odděluju a beru to vážně. Na různý takový blbosti mám teď Sodomu Gomoru.“

A co dál?

„Nedovedu si představit, že bych pobíhal v padesáti po pódiu a sypal ze sebe rýmy na píča nebo čurák. I to je možná jeden z důvodů, proč mě tak přitahuje film,“ říká překvapivě Marty Pohl. „Ještě před těma Párty hard a Párty harder jsem zkoušel třicetiminutový hraný filmy. Natočil jsem jich osm. Je v nich to, co mám rád – příběhy. Miluju vyprávění příběhů, historky… V nich dostává Řezníkův humor pravé kouzlo.“

Změní se tedy rapper definitivně ve filmového režiséra?

Řezník vs. Slavík

V obnoveném Českém slavíkovi se Řezník stal vítězem kategorie Hip hop and Rap za rok 2021. Při děkovném projevu vyvolal skandál, když řekl: „Myslím si, že česká pop music je už desítky let na úplným dnu. Nedá se to vůbec poslouchat. Myslím si, že to absolutně nekopíruje nějaký zahraniční trendy, nejde to s dobou. Občas, když takhle jedu autem někde a přeladím si český rádio, tak se mi udělá úplně fyzicky zle a musím zastavit, abych se vyblil vedle auta. O popularitě rozhodujou mladý lidi, který na tuhletu anketu kašlou. Je to spíš takovej žebříček toho, co poslouchaj ženský padesát šedesát plus. Myslím si, že tady u nás jsou šikovný, talentovaný, progresivní umělci, ale ti tady dneska neseděj v tomhle sále.“

Používáme cookies abychom Vám umožnili lepší procházení stránkou. Pro více informací si přečtěte Co jsou Cookies. Pokud budete pokračovat v procházení stránek, vyjadřujete souhlas s těmito podmínkami.