Obrázek k článku Příběh Františka Sahuly aneb život je strašnej sen,  ve kterým chybí happy end
| Josef Vlček | Foto: Karel Šuster

Příběh Františka Sahuly aneb život je strašnej sen, ve kterým chybí happy end

František Sahula si napsal svůj příběh sám. V roce 1999 mu vyšla kniha, která se jmenuje Průša se nevrací. Má charakter sebeobhajoby. Kytarista Tří sester a Synů výčepu byl ovšem velký vypravěč s ohromným talentem přehánět. V hospodě se to skvěle poslouchalo, ale všichni jsme věděli, že nikdy „nevidí břevno v oku svém“. Ale i tak je jeho příběh barvitý. Plný událostí ze života kreativního člověka, který své nadání využil jen z mála procent.

Sahulův vstup na scénu bylo velkolepé entrée. Fanánek ho s gustem vylíčil ve své knize Tak to bylo, tak to je: „Čert tomu nechtěl, že jsme podali inzerát a jednoho odpoledne vešel do sklepa rezavohnědě obarvenej chlap s kytarou a huba se mu nezastavila. Poctil nás historkou, jak přišel k těm vlasům, když byl odhalen na učňáku jakýchsi děvčat, s nimiž obcoval, a jeho popis byl dán vrátným. Ve své ďábelskosti zašel k holiči, nechal si ostříhat několikaleté světlé vlasy, koupil černé brýle a takto zamaskován mohl nerušeně docházet za svým koníčkem. Pak zahrál zběsile se zkříženýma nohama a jazykem u ucha a představil se rychle: Já sem Franta Sahula.“

Předchůdce Tří sester, kapela Spálená tlumivka, byla tímto velkolepým nástupem obohacena o nového kytaristu, skladatele a hlavně parťáka, na nějž v konzumaci alkoholu nikdo kolem neměl. Stalo se tak v roce 1982, kdy půllitry a panáky ještě byly v branické partě důležitější než tlumivková hudební produkce.

Devatenáctiletý Sahula nebyl v té době žádným rockovým nováčkem. Uměl celkem dobře zpívat (v dětství prý působil v nějakém sboru), v sedmnácti se naučil na kytaru, a dokonce už šéfoval kapele. Ta jeho se jmenovala FB Box. Samozřejmě všechny jeho schopnosti byly na samoucké bázi, ostatně jako všechno, co se v té době režimního honu na rockové muzikanty rodilo.

Báječný společník měl také několik nepříjemných vad. V dětství trpěl zvláštní formou epilepsie. Křečovitá katatonie ve čtrnácti letech sice ustoupila, ale o to víc vylezla na povrch docela slušná schizofrenie a občasná paranoia, spojená navíc s chorobnou bájivostí. Sahula byl vyučený spojař, který odešel ze školy ještě před maturitou. Později tvrdil, že to bylo proto, že odmítl zkoušku z ruštiny. Se svou nemocí nemohl lézt na sloupy, tak to zkusil aspoň v Metrostavu a natahoval dráty ve Strahovském tunelu.

Sahula se stal motorem opileckých akcí, které parta z hospod Na Bábě a Na Kovárně vymýšlela a následně realizovala. Obvykle to skončilo nějakým malérem nebo zpitím se do bezvědomí. Měl pověst démona, který, kam vstoupí, probudí peklo. V té době to ještě nevadilo, ale když se někteří jeho pivní parťáci pokusili usadit, založili rodinu a mezi kámoše začali chodit jen na pár usrkávaných piveček, už to tak příjemné nebylo. Proto někteří pamětníci vzpomínají, že divokého Sahulu neměli moc v oblibě.

Ostatně, i Sahula to na chvíli zkusil v manželství. Pojal to ovšem složitěji. Přes víru. Ve své autobiografii popsal s nádechem ironie své duchovní osvícení: „Interní život roku 1983 provázelo nemálo společenských událostí – česky večírků. Zhrzen Fanánkovou spolužačkou gymnazistkou, počal jsem se oněch akcí zúčastňovat divoce a nebývalou měrou. Litry alkoholu provázelo divoké mlácení do španělek za tři sta korun a kopulace s rozběsněnými a zpitými středoškolačkami. Nic zlého netuše jsem z jednoho večírku byl „odtažen“ vilnou posluchačkou modřanského lycea k ní do bytu.“

Sahula dále vypráví, že druhý den dopoledne v jejím bytě ještě v kocovině otevřel knížku – byl to životopis sv. Františka z Assisi – a po několika stránkách prozřel: „Svět se jevil černobílým, pršelo a hnusné dopolední světlo umocňovalo atmosféru zmaru. V nastalém rozpoložení jsem se ztotožnil s hlavní postavou, z nebe sjel blesk a já procitl. Budu světcem.“ Slíbil si, že se změní, a šel to oznámit kamarádům do hospody Na Kovárně, kde se stal objektem nelítostných žertů. „Svatého Františka taky bičovali a házeli po něm šutráky a on jim odplácel dobrem,“ reagoval na jejich humory.

Do té doby opilec František Sahula z hospody Na Kovárně začal sekat dobrotu, nepil, chodil do práce včas a v branických hospodách začal k všeobecnému pobavení vést poučné řeči o škodlivosti alkoholu. Chlubil se i tím, že se věnoval práci s takovou vervou, že mu mistr nabídl i členství ve straně.

„Zásadní obrat v mém životě nastal, když jsem začal dvakrát týdně navštěvovat výtvarnou školu a sklep na uhlí změnil ve fotolaboratoř,“ tvrdil a jeho první žena Milena říká, že fotografování mu šlo opravdu skvěle. Byla to tak trochu náhrada za kytaru, kterou – jak doufal – definitivně odložil.

Jednou, v době, kdy prožíval své osvícení, někdy na konci třiaosmdesátého, vyrazil s kamarádem na ples střední zdravotní školy a seznámil se tam se studentkou zdravotní školy. Báječně si spolu popovídali, zvláště o otázkách víry, protože Milena byla silně věřící, a ten večer už se na ubytovnu nevrátila…

Sahula později tvrdil, že své duchovní zaujetí jen předstíral, ale románek mluví jednoznačněji. Svatba byla v lednu 1985 a v září už byla na cestě Maruška.

Boj s církví

Takhle Sahulovo obrácení na víru shrnul Fanánek: „V té době byl jsem definitivně vyhozen ze Spálené tlumivky, avšak tato navíc zanikla krátce poté z důvodu Sahulovy zamilovanosti do katolicky založené dívky z venkova. Sahula si přečetl Quo vadis a infiltroval se do románu. Omezil pití, začal doma kutit a po necelém roce následovala svatba. Přestal hrát na kytaru, tedy alespoň v punkových seskupeních. Začal hrát v kostele. Ale snad to bylo dobré k jeho záchraně a restauraci osobnosti, protože v zimě osmdesát pět už byl pološílený. Několik týdnů prokalil s Vencou kostelníkem – spali na uhlí, celé dny seděli v hostinci Na Zdráhalce a komunikovali spolu citoslovci mňau a haf. Ještě občas nahazovali slimáka, což spočívalo v tažení ruky po stole v jakési zmrzačené gestikulaci viktorky. Slimák byl zřejmě kultovní zvíře, několikrát mě Sahula počastoval básní: Co mi koupíš, to si dám, slimáka si chytím sám.“

Nespoutatelný Sahula brzy narazil na limity svého náboženského vytržení. Ono to ani jinak nešlo. Věčně ztopořený, alkoholu se odříkající dočasný ex-rocker se těšil, jak si v manželství s Katoličkou, jak Mileně později pohrdlivě říkal, pořádně zasouloží, ale ono to bylo spíš naopak: „Dneska nemůžeme, protože je Černý pátek a našeho Pána Ježíše ukřižovali. A zítra taky nemůžeme, protože je Zelená sobota – a kdyby tě to náhodou napadlo, tak jinde taky nemůžeš souložit, protože je to smrtelný hřích,“ parodoval ji a dodával: „Pro mě byl smrtelný hřích nesouložit, tak jsem se vztahem podobného rázu prostě praštil.“

Jistě, jsou to záležitosti intimního rázu, ale na Sahulově dalším životě se podepsaly víc než silnou měrou. Celý zbytek života se k nepovedenému vztahu vracel a hledal viníka.

Všude mimo sebe.

Ono to taky bylo trochu jinak. Manželství trvalo pět let a kromě Marušky jim přinesl čáp i Cyrila. Milena dodnes mluví o větší části vztahu s respektem: „On skoro nepil! Jen tu a tam jsme si koupili láhev vína a každý pátek chodil Na Kovárnu, dal si dvě nebo tři piva a v deset byl doma. Takhle to běželo celé tři roky.“

Manželství nakonec nevydrželo.

Milena dodnes tvrdí, že zlom přišel ze dne na den. Sahula byl najednou někdo jiný. Vrátil se k chlastu a domácí násilí bylo na denním pořádku. „Nechápu, proč jí najednou šest piv týdně začalo vadit, když chlastal celý národ včetně politiků a některých bratrů v církvi,“ komentoval s odstupem let svůj rozvod Sahula. „Vybraní faráři byli skoro na mol pořád, kocovinu vymítali mešním vínem a koneckonců Ježíš taky nebyl žádný velký abstinent, protože člověk, který proměňuje vodu ve víno a baví se se štětkami a zloději, notně musí mít k alkoholu kladný poměr.“

„Život bez pointy zvolna plynul a já se velmi nudil. O víkendech jsem netečně okopával rodinné latifundie a nutil se vstávat v osm do obřího, otřískaného a zničeného kostela, ve kterém šla pára z huby i v červenci, a když jste si prdli, střechýly vám rozsekaly slipy na padrť. Moje představa, že katolíci jsou jemní a vzdělaní lidé, kteří malují, plácají z hlíny hrníčky a učí se hrát na hudební nástroje, zcela vybledla,“ napsal Sahula.

Nejspíš tušil, že sám není v pořádku. Snad i proto si ve své autobiografické próze Průša se vrací ani tak nestěžuje na svou zbožnou manželku jako na bigotní tchyni, která měla být tím hlavním strůjcem všeho rodinného zla a manipulátorem. Byla to prý ona, kdo svým katolickým fanatismem už v dětství nakazila dceru a snažila se zasahovat do jejího manželství.

Milena tvrdí, že tchyni viděl jen párkrát v životě. Snad se tím, že své násilné chování sváděl na někoho jiného, snažil podvědomě ochránit a zbavit viny svou ženu. Časem si pak promítl tchyni do širšího kontextu celé katolické církve a začal vnímat svůj životní úděl jako válku s černoprdelníky. Jeho kniha povídek Ve stádu je vlk z roku 2002 je jedním nekonečným útokem proti všem světským strukturám katolické církve.

„Já myslím, že jak mě nenáviděl, tak mě celý život miloval. Snad jsem byla jeho osudová žena,“ říká třicet dva let po rozvodu Milena. „A zrovna tak si myslím, že sice na just vystoupil z církve, ale že se víry nikdy nevzdal.“

Prý měl neustále strach, že jednoho dne přijede sanitka a odveze ho do Bohnic. Podezíral celou svou novou rodinu i kamarády. „Stříkali by mě hadicí, dokud se neresocializuji a nedojdu k pokoře!“

Tři sestry

Sahula vystoupil v roce 1988 z církve a první cesty ateistovy vedly do známých míst v Braníku. Tam, v pivem a cigaretovým kouřem prosáklých hospodách čtvrté cenové skupiny, se z party kolem bývalé Spálené tlumivky právě rodil nový soubor Tři sestry.

„Jelikož už jsem nemusel mít razítko v občance, sbalil jsem si v divadle věci, koupil si už asi po desáté elektrickou kytaru a jal se zkoušet se Sestrami. Po ročním hraní a pití mě přestávalo vystupování se Sestrami bavit. Chtěl jsem svou kapelu. Blížil se první termín natáčení prvního alba Na Kovárně to je nářez, mě nebavily už ani zkoušky, a tak jsem seděl na Bábě a stávkoval. V Sestrách jsem už v té době fungoval jenom jako autor, respektive Sestry se mě neptaly na nic a skladby, které byly moje, zařadily na svou desku.“

Ve stavech těžkého podroušení a následné kocovině tentokrát po griotce vznikla první deska Sester, na níž měl Sahula dvě písně, které patří k tomu nejlepšímu, co kdy z Fanánkovy kapely vypadlo – Život je takovej a Sovy v mazutu. Problém byl ovšem v tom, že obě písničky nebyly na desce přisouzeny Sahulovi, ale podepsány kolektivně celou kapelou. Nepříjemný odér ublížení vanul mezi Sahulou a Třemi sestrami ještě řadu let.

Trochu do stylu The Clash střižený Život je takovej bývá vnímán jako první česká punková hymna. Sahula na svých stránkách napsal. „Prožíval jsem tehdy krizi se svou první ženou a už jsem věděl, že se dříve či později budu chtít rozvést. Měl jsem depresi, protože jsem věděl, že ona na to nepřistoupí. Vznikl Život je takovej, a to už někdy v roce 1987, ačkoli vyšel na desce Tří sester až v roce 1989. Netušil jsem, že se z něj stane megahit.“ Sahula měl často tendenci k chorobné bájivosti, ale až na špatnou dataci desky tomu tak mohlo být. Sovy v mazutu jsou pro změnu odrazem předlistopadového folkového hnutí, z něhož si punkeři rádi dělali legraci. Ti, jimž se pošklebovali, si deset let předtím utahovali z trampů. Tak to mezi generacemi v populární hudbě chodí.

Vztah ke Třem sestrám se z vnějšku jeví jako typický love/hate relationship. V roce 1991 Sahula z kapely odešel, ale pak se ještě dvakrát vrátil. Poprvé v roce 1994. S kapelou vydržel celé tři roky a podílel se na třech vrcholných deskách Sester – Hudba z Marsu, Zlatí hoši a Na Exx. Podruhé pobyl s Fanánkem a spol. krátkou dobu ještě v roce 2004. Možná, že právě dozvuky této spolupráce vedly po Sahulově smrti Fanánka v Reflexu k často citovanému výroku: „Nasral za svýho života spoustu lidí a pak se mu to vrátilo odjinud. Ke konci jsme byli radši, když jsme ho neviděli. Býval hodně vykalenej, už s námi ani nehrál jako host.“

Zároveň však přiznal, že mu jeho dlouholetý kumpán chybí.

Sám sobě šéfem

Když odešel ze Sester, Sahula netušil, že dostane od Monitoru nabídku k natočení sólového alba. „Když neměl Sestry, které mu zdrhly, rozhodl se, že vydá mě,“ vzpomínal na tah šéfa vydavatelství Vladimíra Kočandrleho.

„Moji první Synové výčepu byli založení samozřejmě v Braníku, a to v restauraci Na Jezerce, kam jsem chodil, když bylo teplo, protože to bylo blízko a hlavně tam byla zahrádka. 

Byla to doba svobody, kterou jsme ještě nikdy neměli, a bohatýrských pitek v mladém kapitalismu. Pak to ale začalo být neúnosné a já se radši odstěhoval mimo Prahu, abych se zotavil, protože jsem začínal vypadat jako zombie. V Příbrami jsem ale přišel už podruhé o zuby, které byly destruktivně načaty na slavném koncertě zvaném Branická žízeň,“ vzpomínal. Stalo se tak v místní hospodě, když se Romové u karet porvali, a jak už to bývá, rvačka se přenesla z cikánské party na všechny gadže včetně personálu a Sahuly.

V té době zároveň přišla další Sahulova hvězdná hodina. V roce 1992 natočil Fanánek stejnojmenné album s bočním projektem Hagen Baden. Na něm najdeme notoricky známou píseň Průša je úchyl, k níž byl v Pyšelích u Benešova nafilmován pověstný videoklip s bezzubým Sahulou v roli úchyla v odporném béžovém baloňáku a s Jarkou Hlouškovou v roli tlusté a blbé Růži. Sahula ho točil v těžké kocovině, jíž se na place bránil několika dalšími pivy, becherovkou a pravděpodobně i zelenou. Ohlas jednoho z prvních českých klipů byl obrovský, béžové baloňáky přišly na několik měsíců znovu do módy a Sahulovi se neřeklo jinak než Průša. Jmenovat se Petr Průša je dodnes velkým společenským minusem.

Proti divokým excesům mládí jeli Synové výčepu jako hodinky. Samozřejmě, tu a tam se vyskytl nějaký malér, ale jiskřivá vichřice zběsilých nápadů z osmdesátých let byla pryč. Spíš šlo o tupé pití do němoty, prokládané různorodými konflikty.

Po krátkém vztahu s Kateřinou R. se Sahula podruhé oženil. Lenka byla markeťačka a dokázala se o Sahulu postarat, hlavně mu zadat práci. Tak jako řada dalších muzikantů dokázal Sahula využít své kreativity, a navíc talentu fotografa v reklamní branži. V Průša se nevrací to přešel jedním odstavcem:

„Ale vzápětí už jsem byl podruhé ženatý s pozdější šéfkou marketingu divize Danone Bio, kterou zde nebudu samozřejmě jmenovat. V té době jsem mimo muziky dělal převážně reklamu. Dlouho se nic o dívkách, ženách a manželkách konkrétně neskládalo, až po rozvodu s druhou ženou. Sbalil jsem si kufry, zavolal právníkovi a složil Čas, který, ač jsme byli Synové výčepu, prorazil do Evropy 2. Mezitím samozřejmě vzniklo mnoho jiných dobrých textů a skladeb.“

Hrdý nepřítel prezervativů („to by znamenalo navléci si na sebe skafandr jako na misi na Mars“) udělal Lence Kryštofa. Pak se rozvedli. A vzápětí se chlast zase rozjel na plné pecky.

„Po druhém rozvodu jsem se rozhodl, že budu řádit, dokud to organismus vydrží, a prožil si krátký, ale bouřlivý románek s mladou novinářkou, jenž dal vzniknout duetu s Ájou, který je na výběru BESTie Off. A tady se situace úplně mění. Dost dlouho po rozchodu náhodně poznávám současnou ženu Jarmilku a přes všechny lapálie se prostě neopouštíme už po šest let. Nicméně, děsivá krize, kterou jste zaregistrovali, dala vzniknout asi nejlepším textům, kterým vévodí Životem podvedenej. Takže těm, kteří o mně pochybují. Nebýt této lapálie, nevznikly by v depce takové texty a z toho tři se bezprostředně týkají přímo konfliktní situace. Prostě když vyjedu ze sebe kvůli ženské, jsou výborné texty. Bohužel s nimi ruku v ruce stoupá konzumace alkoholu a já šílím nebo se hroutím.“

Neplatič

V Sahulově hlavě se to občas divně motalo. Možná za to mohla jeho nemoc, možná věčné alkoholové delirium a kocovina. Žil v představě, že mu Katolička neustále škodí. Prý mu vystěhovala byt: „S novým amantem tchyně vypáčili dveře a odvezli nějaké věci… Zůstala mi hnusnější půlka nábytku.“ Milena naopak tvrdí, že si odvezla jen dětské věci a to, co bylo z manželské půjčky, kterou splácela stejně sama. Ale když to chtěla policie vyšetřovat, Sahula velkoryse odmítl. A v tom byl kámen úrazu.

„Již dva roky jsem schválně neplatil bývalé manželce alimenty za to, že mi svým otřesným příbuzenstvem po roce a půl od rozchodu téměř totálně vybílila byt.“ Takový argument nemohl obstát, alimenty se platit musí.

Dalo se to čekat, i když si to Sahula nepřipouštěl. Při zvukové zkoušce ve Futuru v roce 1993 si pro něj přišla zásahová jednotka. „Aby ukázali, jak je policie organizovaná, poslali na jednoho blbečka s kytarou, který měl ještě k tomu kocovinu od včerejška, přes dvacet magorů v neprůstřelných vestách a kuklách. V roce 1993 tedy píši Blues pro Hitchcocka částečně ve vazbě a dělám větší a větší kraviny.“

Ve svém životopise tvrdí, že byl ve věznici na Pankráci nadšeně přijat a jakýsi obrovský cikán, který tomu tam vládl, mu nabídl, že mu zajistí místo knihovníka, „protože jsi z nás nejsečtělejší“.

Sahula ve své mysli nikdy za nic nemohl. Bylo tomu i tentokrát. Za malér je podle něj vinna gramofonová firma Monitor, snad proto, že prozradila, kde právě Sahula dlí. „Uražen odcházím se Syny od Monitoru, který mě chtěl prodat médiím v chvíli nejtěžší, jako Dajanu, princeznu z Walesu, což se mi vzápětí vymstí, protože Monitor v té době neměl na české scéně ve vydávání rockových a pub-rockových formací konkurenci.“

Sahula se z cely předběžného zadržení vrátil k Sestrám, které zrovna pracovaly na nové desce Stará Kovárna jako za mlada. Byla složena z cover verzí starých anglických a amerických punkových hitů a některé písně prožily s Fanánkovými a Sahulovými českými texty svůj život. Sahula napsal text k nejznámější písni The Clash Should I Stay Or Should I Go? (Stejně mi nedokážou nic), který album v Čechách zpopularizoval. Problém desky ale nebyl jen v Sahulovi. Základní čtveřice, která album v květnu a v červnu nahrála, toho moc společného neměla. Byl to vlastně jen Fanánkův a Sahulův projekt.

„Samozřejmé je, že desku jsme v termínu dokončili a já na jednom večírku ještě stihl po litru a půl ferneta vyhodit všem účastníkům milionářského chatového večírku boty do lesa, protože jsem se chtěl bavit, a oni chtěli spát.“

„Z Monitoru přijeli, až když jsme dotáčeli kytary. Když jsme dodělávali obal, v Blesku vyšla jenom stručná zprávička: Během natáčení zbrusu nového CD Lou Fanánka Hagena a Františka Sahuly Stará Kovárna jako za mlada bylo vypito víc než sto litrů Müllera a rozbita tři osobní auta.“

Sahula měl dobrou formu, a tak byl podle účastníků nahrávání jeho přínos pro následující album Hudba z Marsu víc než důležitý. Díky svým muzikantským schopnostem rozšířil sound kapely o další strunné nástroje, především o mandolínu. Bohužel, z desky se nedozvíme, které písně jsou jeho dílem, protože texty jsou nejmenovitě podepsány všemi Sestrami. Fanánek ve svých vzpomínkách zmiňuje Pepu motorkáře. A u jedné další to můžeme tipnout a asi nebudeme daleko od pravdy. Ta poslední se totiž jmenuje Bez kondomu půjdu domů.

Ve své podstatě je to alespoň částečně pokračování parodií z alb 25:01 a Stará Kovárna jako za mlada. Tentokrát kromě Iggyho Popa a Tria dostal za uši Karel Gott. Brzy dostal za uši i Sahula a těsně před natáčením dalšího alba Průša se vrací Sestry zase opustil. A protože si jméno Průša díky populárnímu klipu přivlastnil, později žbrblal, že ho Tři sestry nepožádaly o souhlas.

Sahula dál pokračoval už jen se Syny výčepu. Svůj rozchod komentoval několikrát a pokaždé jinak. Nejznámější je jeho výrok ve prospěch Synů výčepu: „To je jako, když má kluk novou holku, takže přidá plyn a tlačí na tu starou, aby řekla, že je konec.“ Jindy to sváděl na kapelníka Magora, protože on sám by byl lepší kapelník, jindy na svou manželku, která Tři sestry nesnášela, jindy na únavu z věčného cestování s pitím, nebo dokonce na to, že je introvert a má někdy dny, kdy úplně nesnáší lidi.

Synové výčepu mu trochu dovolili zvolnit tempo. Bohužel ne v pití. Se svou šikovností se neztratil. Hodně fotografoval pro režiséra Pavla Linharta. Petr Pečený vzpomíná, že Sahula byl jedním z prvních lidí u nás, kdo uměl dělat ucházející webové stránky. Problém byl v tom, že ho něco chytilo, naplno se tomu věnoval a po nějaké době ho to přestalo bavit. Tak se stalo, že od spousty známých vybral na webovky zálohu a pak se na ně vykašlal.

Pak se podruhé rozvedl a vzal si jistou Lenku z Litoměřic a měl s ní tři další děti. A pořád neplatil alimenty!

Sahula byl zatčen v prosinci 2006 – pochopitelně pro neplacení alimentů a strávil pět dní ve vězení. Jeho přátelé v čele s JUDr. Pečeným, jinak také šéfem Sestrám blízké skupiny Doktor P.P., za něj zaplatili část dluhů.

Jenže Sahula se ale ani potom nepolepšil, nedařilo se mu splácet a o rok později byl znovu zatčen při dopravní kontrole. Tentokrát to bylo horší – strávil „na krimu“ leden a únor roku 2008.

Vypadalo to ale, že se přece jen blýská na časy. Pečený ho konečně dokopal k tomu, aby vstoupil do OSA. Stejně i tak až do poslední chvíle svého života dlužil jen oběma dětem z prvního manželství ještě sto dvacet tisíc korun. „A voni, svině, už jsou plnoletý,“ zanadával si občas Sahula v hospodě.

K smrti ukopán

Poslední album Synů výčepu Chlapecká 4 vyšlo 13. června 2007. Je nejlepší z desek, které spolu se Syny natočil. Poslední koncert Synů výčepu proběhl 6. listopadu 2007 ve smíchovském klubu Futurum. Pak přišla ona dvouměsíční basa. Poslední záznam na blogu na jeho webových stránkách je z 16. dubna 2008. Tvrdí v něm, že už má pohromadě materiál na celou novou desku a že její titulní skladba Nouzovej východ bude bomba. O dva týdny později už nebyl mezi živými.

Po propuštění z kriminálu se František Sahula zdekoval do chatové oblasti Skuheř mezi Jílovým a Mnichovicemi. Podle některých se tam v malé chatce schovával před policajty, podle jiných tam chtěl v klidu napsat pár písní pro nové album Synů výčepu. Byl vídán v blízké Kamenici v hospodě U Partyzána, ale na prvního máje 2008 odešel po zavíračce ještě do baru Boston, kde se dorazil v partě s třemi osmnácti až dvacetiletými kluky, co se vraceli z fotbalového tréninku. Při zpáteční cestě se s nimi nepohodl (když se opil, dokázal být hodně sprostý) a dva mládenci ho bezdůvodně brutálně ukopali k smrti. Celou událost do detailu podrobně popisuje reportáž TV Nova Vražda Franty Sahuly, otce punku, která je k nalezení na YouTube. Vzájemně vyhecovaní vrazi Jiří Kulvejt a Jan Dvořáček následně dostali po patnácti letech.

„Vlastní jámu jsem si vykopal,

trestem je samota,

víno mou duši tiše hojí.

Tak Ti zpívám písničku,

věnuj jí chviličku,

od chlapa, co málokdy se bojí.“

Tak zní část textu možná poslední písně, kterou Sahula ve Skuheři napsal.

Divný konec. Ani cirhóza jater nebo zničené ledviny, ani delirium tremens, ba ani opilecká bouračka nebo nešťastný pád ze schodů, ale sprostá a nesmyslná vražda. Po Sahulovi zbylo několik hitů Tří sester plus šest alb a jedna kompilace Synů výčepu. K tomu tři napsané knihy, tři bývalé manželky a pět dětí…

„Měl šílená období, která byla spojena i s jeho nemocí – epilepsií – a mám podezření, že byl i tak trochu sociopat – podle jeho chování k některým lidem a dětem. Ale na konci toho tunelu bylo vždy světélko, který slibovalo, že se zase vzpamatuje a složí skvělý věci,“ popsal Fanánek Sahulovu osobnost krátce po jeho smrti.

Nikdo ho od té doby nepopsal výstižněji.