Obrázek k článku Damon Albarn na Islandu došel až k prameni zvuků a melancholie
| Ondřej Horák | Foto: PIAS

Damon Albarn na Islandu došel až k prameni zvuků a melancholie

Na druhém sólovém albu The Nearer the Fountain, More Pure the Stream Flows došel Damon Albarn k pramenu hudby, jíž se v posledních letech obklopuje. Běžné akordy mění v krásné, nástroje používá jako atmosférické ruchy, jeho melancholie je povznášející. Spíše než o desku jde o silný zážitek.

Když byl Damon Albarn dítě, zdávalo se mu, že létá nad černým pískem. Nic jiného v tom snu nebylo a zdánlivě s ničím nesouvisel, jen se mu stále vracel. Během dospívání na něj zapomněl, pak ale jednou ležel v hotelovém pokoji a sledoval kanál National Geographic, kde zrovna běžel pořad o Islandu. A všechny pláže byly černé.

Blur tehdy platili za jednu z největších kapel Velké Británie a Albarn byl tak slavný, že se mu o tom nikdy nesnilo. Tou dobou chtěl jenom zmizet někam, kde ho nikdo nezná. Zvedl telefon, zavolal zpěvákovi Einaru Örnu Benediktssonovi, jehož dříve poznal v Americe, a zanedlouho přistál na Islandu, nejméně zalidněné zemi v Evropě. Psal se rok 1997, s sebou si zabalil jen psací stroj a kytaru.

Pohled do zdánlivě nekonečné krajiny, rozmazané záblesky z večírků, dojem vzdálené obnošenosti, hřejivý pocit z pozorování chladných věcí, černý písek a spoustu dalších rozmlžených vzpomínek a emocí prosáklo do Albarnovy druhé sólové desky, jejíž název by se dal přeložit jako Čím blíže vřídlo je, tím čistší proud z něj vytéká.

Albarn ji napsal ve svém islandském domově, jemuž vévodí prostorný obývací pokoj. Místo jedné zdi má okno s výhledem na neobydlené zátoky kolem Reykjavíku, ostrov nehybně plující na moři, a nad tím vším se tyčí hora Esja. Jakkoli se ta scenérie může jevit jako věčná, ve skutečnosti se neustále mění. Podobě jako hudba Damona Albarna.

Toho média stále uvádí jako zpěváka a skladatele kapel Blur a Gorillaz, většinu života se přitom věnuje jiné hudbě. Během třicetileté kariéry vydal téměř třicet nahrávek, nejméně polovinu mimo zorný úhel mainstreamu. Ať už to byla opera Dr. Dee o okultním matematikovi a astronomovi ze 16. století, muzikál zpívaný v kantonské čínštině, funkové album s Fleou Z Red Hot Chili Peppers a Tonym Allenem, soundtracky, deska vykloubeného soulu s legendou žánru Bobbym Womackem, mezinárodní kapela Africa Express s charitativním přesahem nebo cokoli dalšího. Do všeho přitom Albarn vstoupil s lehkostí, samozřejmostí a snad až dětskou radostí z hudby.

Globální úspěch prvních dvou zmíněných souborů mu přinesl svobodu a je vlastně zarážející, jak málo podobných muzikantů známe. Drtivá většina se po vyvanutí popularity zmůže jen na přehrávání zašlých hitů. Například bratři Gallagherové v 21. století prakticky jen uráží své kolegy přes sociální média a občas vydají album velmi podobné těm, která psali před desítkami let, aby mohli hrát koncerty, na nichž nové skladby nikoho nezajímají.

A zdaleka nejde jen o největší souputníky Blur v takzvaných britpopových válkách. Nic proti Robertu Smithovi, jeho slabost pro tříhodinové koncerty je kouzelná. Novou hudbu ale nevydal od roku 2008, album slibuje už několik let a v rozhovorech mezitím všechny ujišťuje, že bude nejspíš k neuposlouchání.

Albarn přitom na své slavné kapely nezanevřel jako Gallagherové na Oasis. Gorillaz se z triphopového animáku vyvinuly v pojízdnou, dystopickou diskotéku a ke karikatuře sama sebe mají po více než dvaceti letech fungování daleko. Loni dokonce vydali své nejlepší album přinejmenším za dekádu. Dalšímu comebacku Blur se Albarn nebrání, v rozhovorech tvrdí, že by to pro něj bylo vítané odlehčení oproti sólové tvorbě, jíž věnuje veškerý svůj čas.

Hyperaktivní muzikant vyrostl ze showbyznysu do umění, což v hudbě není často vídaný pohyb. Aktuální album prošlo mnoha proměnami, což dokládá Albarnovu schopnost improvizovat a intuitivně měnit tvar zdánlivě daných věcí.

V roce 2019 britského hudebníka oslovil prestižní festival Fête des Lumières, jestli by pro ně něco nenapsal. The Nearer the Fountain, More Pure the Stream Flows měl být pokus o zhudebnění islandské přírody v orchestrálních aranžích, jenže s nástupem pandemie covid-19 se vidina početného orchestru rozplynula.

Albarn se stáhl na Island, zasedl za piano stojící před zmiňovaným oknem a obvolal staré známé. U devíti z jedenácti písní je coby spoluautor uveden Simon Tong, bývalý kytarista Verve, který s Albarnem působí ve velmi britském tělese The Good, the Bad & the Queen.

Albarn nejdřív přehrál rozpracované črty písní při improvizovaném streamu z islandského obýváku, v konkrétnějších tvarech pak nový materiál rozzářil při online edici Glastonbury v kopcích nad farmou Michaela Eavise.

Ten samý večer Coldplay zahráli krátký průlet svými hity na blikající louce před Pyramid Stage a ten kontrast nemohl být zřetelnější – Albarn kromě nového materiálu přednesl jen krátkou verzi On Melancholy Hill z repertoáru Gorillaz, dvě písně od Blur byly pro nové aranže téměř k nepoznání.

Mohlo by se zdát, že Albarn v posledních letech mění zvuk v jiskřivé vibrace. Běžné akordy a harmonie se pod jeho rukama stávají krystalicky čistými a nádhernými. Poslech jeho písní připomíná sledování prosluněné krajiny skrze rampouch. Je to jen zmrzlá voda v dlani, uvnitř je ale celý vesmír. Láme světlo na miliony paprsků, přitom pomalu taje a odtéká.

Titulní skladba se může díky veršům „v nádherné minulosti jsi odešel skleslý / zdál ses nesmrtelný“ nebo „mému srdci jsi byl nejbližší“ jevit jako vzpomínka na bubeníka a vizionáře afrobeatu Tonyho Allena, s nímž Albarn do dubna 2020 hrál například v The Good, the Bad & the Queen. Ostatně, celá nahrávka působí trochu nadpozemsky.

Albarn pro sebe vynalezl nový druh melancholie, který je spíš povznášející, než aby tížil. Když se v The Cormorand ptá, zda je uvězněn na ostrově, není těžké podlehnout přání jeho žalář sdílet. A přestože nejspíš jde jen o celkem banální odkaz na lockdown, Albarn v těch několika slovech dokáže vykreslit komplexní krajinu, kterou z výšky obhlíží kormorán.

Aktuální album má celistvý výraz, což ale neznamená, že všechny skladby zní stejně. Royal Morning Blue a Polaris by klidně mohli hrát Gorillaz, na zataženém tanečním beatu se dějí dílčí katarze. Combustion zní jako pokažený klapkobřinkostroj, nad nímž se rozlévá freejazové sólo. Mohla by hrát z automatů na věštění budoucnosti stojících na dlouhých molech britských přímořských měst. Esja je pro změnu zase syntezátorovou meditací.

Album syčí, jiskří, skřípe a brumlá, písně občas spláchnou chladné vlny Atlantského oceánu. Je plné ruchů a značně perkusivní, což může být odkazem zmíněného Tonnyho Allena. Rytmické údery nicméně mlžné zvuky vážou do konkrétnějších tvarů.

Vnitřní svoboda a radost z hudby je všudypřítomná. Damon Albarn na The Nearer the Fountain, More Pure the Stream Flows zní, jako by skutečně došel až k onomu pramenu zvuků, jimiž se v posledních letech obklopuje.

Používáme cookies abychom Vám umožnili lepší procházení stránkou. Pro více informací si přečtěte Co jsou Cookies. Pokud budete pokračovat v procházení stránek, vyjadřujete souhlas s těmito podmínkami.