Berry začal s muzikou nezvykle pozdě. Hrál sice už jako teenager, ale teprve v sedmadvaceti dostal první profesionální angažmá jako doprovodný kytarista a v devětadvaceti, v létě roku 1955, vydal první singl Maybellene. To je věk, ve kterém řada rokenrolových zpěváků pomalu mizela ze scény. Elvis začal nahrávat v osmnácti a třeba Buddy Holly se nedožil ani třiadvacátých narozenin. Berry na scénu vstupoval vlastně už jako vyzrálý muž, měl za sebou středostavovskou výchovu i vzdělání, pasťák za krádež, po kterém se dal na spořádaný rodinný život a živil se jako dělník v automobilce sem tam vystupující s kapelou.
Populární hudba, která se tehdy hrála po barech (a která se pomalu formovala v rokenrol) se dělila na dva neslučitelné proudy. Bílé publikum chodilo na country, zatímco afroamerické preferovalo rhythm and blues. Berry, který v roce 1953 naskočil do bluesové kapely Johnnie Johnsona, na ta léta vzpomínal ve své autobiografii s úsměvem: „Chodili na nás převážně černí a zvědavost mě nutila sledovat, co s nimi udělá, když budeme hodně hrávat country. Černoši se tomu samozřejmě pošklebovali a ukazovali si na mě, co že jsem to za burana. Ale po pár večerech se smát přestali a začali za námi chodit, ať tu buranskou muziku hrajeme dál, že na to chtějí tancovat.“
Právě country prvky byly to, co Berryho v začátcích odlišovalo od jeho afroamerických rokenrolových kolegů jako byli Fats Domino nebo Little Richard. Zlomové bylo pro Berryho setkání s Muddy Watersem v květnu roku 1955, který poznal jeho talent, seznámil jej s dalšími lidmi z branže a sólová dráha mohla pomalu začít. Berry díky propojování několika žánrů oslovoval publikum všech barev pleti a s ohledem na svůj věk producentům mohl nabídnout o dost profesionálnější přístup než tehdejší rokenroloví teenageři. Soustředil se na skromnou, ale o to intenzivnější instrumentální stránku. Je známo, že skladby nahrával ve třech lidech a na turné často vyrážel jen sám s kytarou. Teprve na místě koncertu si vyhmátl místní muzikanty, aby jej ten večer doprovázeli. Na konci padesátých let měl už na kontě hity jako Roll Over Beethoven nebo Johny B. Goode, které beztak hráli do zblbnutí kluci po celých Spojených státech, takže sehnat doprovod nebylo pro Berryho nic těžkého.
Záchrana od Beatles
Do 60. let vstupoval Chuck Berry už jako světoznámá rokenrolová hvězda prodávající nahrávky po milionech... a nakupující baráky. Přece jen byl už v Kristových letech a s penězi nakládal překvapivě rozumně – investoval do realitního byznysu a v domovském St. Louis otevřel svůj první podnik Berry's Club Bandstand. Rozjet podnikání už ale nestihl, neboť měl na krku první velký skandál. Byl obviněn z pohlavního styku s nezletilou, a ačkoli se u soudu bránil přes dva roky, nakonec byl shledán vinným a poslán do vězení. Během procesu se snažil dál pracovat, koncertovat a nahrávat, ale aféra mu u veřejnosti fatálně škodila – promotéři rušili koncerty a prodej desek se propadal. Zdálo se, že Berry má po kariéře.
Jenže se stal pravý opak. Když Berryho po roce a půl trestu z vězení propustili, zažívala Amerika tzv. Britskou invazi, tedy nástup Beatles a Rolling Stones. Obě kapely vyletěly s popularitou raketově nahoru a dolů je neměl kdo srazit, takže válcovaly v šoubyznysu prakticky všechno – vyprodávaly koncerty, desky šly na dračku, v rádiu i v televizi nehráli nic jiného a novináři se mohli přetrhnout s rozhovory.
Beatles i Stouni chovali Berryho až v nábožné úctě. Mluvili o něm nadšeně v rozhovorech, na koncertech hráli jeho skladby, a některé dokonce umisťovali i na své studiovky. Chuck Berry měl díky tomu obrovské štěstí, neboť obrazně řečeno z vězeňské brány vešel rovnou do záře reflektorů. A prožíval druhou vlnu zájmu, která mu zajistila i úspěšné turné ve Velké Británii, zemi do té doby vůči rokenrolu spíše zdrženlivé.
Sám sobě skanzenem
Vězení každopádně Berryho změnilo. Slevil ze své profesionality a při objíždění Spojených států v druhé polovině šedesátých let podával střídavé výkony. Což v kombinaci s jeho zvykem vybrat si doprovodné muzikanty na místě před koncertem znamenalo pro promotéry jediné – nejistotu. A bylo ještě hůř. V 70. letech už nepřicházely žádné hity a v barech hráli kluci vyrůstající na úplně jiné muzice. Berry byl stále egoisticky přesvědčený, že může hrát s kýmkoli, kamkoli přijede, ale opak byl pravdou. Bruce Springsteen vzpomínal, že když se svou kapelou dělali na několika koncertech Berrymu doprovod, nedal jim žádný seznam skladeb, žádné akordy, odmítal zkoušet a počítal, že se všichni chytnou na pódiu okamžitě, jakmile Berry zahraje jakýkoli kytarový úvod. Navíc muzikanty nezdravil ani nepoděkoval za spolupráci.
Do toho přišly další skandály. Na konci 70. let byl Berry usvědčen z daňových úniků a pak už se na sebe průšvihy kupily. Obvinění z voyerství, sexuálního obtěžování dětí, držení drog, plagiátorství. Posledních dvacet let víceméně dožíval jako vystavující se legenda. Důchod trávil v St. Louis, kde každou jednu středu v měsíci vystupoval ve své restauraci Blueberry Hill. Sjížděli se tam fandové z celého světa, jen aby Berryho viděli na pódiu, a poslední koncert zde pro ně odehrál v roce 2014 v osmaosmdesáti letech. Zemřel o tři roky později.