Kokoko! už podruhé přišli s nekompromisním, až hraničním odhodláním s námi obrazně řečeno vztekle hodit proti zdi a nechat jako postavičky z komiksů stéct rozpláclé dolů. Album Butu v sobě navíc skrývá důležitý detail: skladby je prakticky nemožné přeskakovat; ať už z úžasu nebo ze strachu, že si pro vás jinak Kokoko! přijdou, a to byste asi nechtěli.
Obrovská chudoba, vysoká kriminalita a neexistující infrastruktura nutí měnit obyvatele Kinshasy ve spontánní kreativce: pouliční umělce pracující se svým tělem, tvůrce skulptur, filmaře, rapery nebo hudebníky. Snad do jednoho využívají recyklované materiály, co jim přijdou pod ruku a s fantazií nekladoucí si meze vytvářejí cosi, čemu na Západě běžně říkáme avantgarda, zatímco v Kinshase tím sledují jediný cíl: přežít do druhého dne. Připomeňme třeba mezinárodními cenami ověnčené skupiny Konono No.1, Fulu Miziki nebo právě Kokoko!. Neboli ťuk, ťuk, ťuk. Názvem sice budili dojem, že na světovou hudební scénu vstupují se vší pokorou, ve skutečnosti se nikoho neptali, a rovnou kopli do dveří. Už jen pohled na muzikanty ve žlutých montérkách a nástroji, v podstatě unikátními artefakty vyrobenými z materiálů nalezených na skládce fascinoval. S Kokoko! pak uzavřel bratrství francouzský elektro producent Débruit, přicházející po několikaměsíčním pobytu v Kinshase na to, jak nasnímat extravagantní Ježíšovu harfu, kytaru z plechovek nebo perkusivní psací stroj a propojit se syntezátory a bicím automatem Roland TR-808. Album Fongola řízené punkovým hlasem zpěváka a tanečníka Makara Bianco spoludefinovalo současný underground Kinshasy a stalo se jednou z událostí roku 2019. Naživo se odvázaná skupina zařadila mezi nejexplozivnější koncertní show, připomínající sen, ve kterém s Kokoko! stíháte tančit a následně se probudíte, a všechno je jinak, protože rozpálená kapela je nad vaše tělesné možnosti. Pak přišel covid. Kokoko! přestali existovat a Débruit s Makarou netušili, co bude dál. Nepříjemná situace je nakonec semknula a přivedla k rozhodnutí, slovy Makary, rozhýbat svět natolik, až mu bude hrozit, že se převrátí.
K terénním nahrávkám nočních zvuků Kinshasy přidali na albu Butu vlastní kvílení sirén, bušení do obvyklých „bubnů ze smetiště“ a vše promíchali se syntezátory. Tím, že za sebou měli Kokoko! úspěšné mezinárodní turné, kdy Makara připomínal anténu přijímající nejrůznější podněty, album nově nabobtnalo jihoafrickým kwaito, angolským kuduro a hodně signálu slyšitelně přišlo ze západní Afriky. Débruit se znovu nepředvádí: do tekno kintueni, jak své hudbě od začátku říkají, nevkládá žádné „velké umění“. Zručně míchá house s přebuzenými basy, kytarovými riffy, samply drnkací skříňky likembé a dobře ví, kdy přeladit na frenetické rytmy nebo nasadit do hry mezinárodně srozumitelný hit: rozuměj strhující skladbu Mokili – střet západního techna a konžských lo-fi rytmů.
Aktivističtí Kokoko! nefetišizují násilí a beznaděj Kinshasy, frustraci z pocitu, že na lidi z ulice někdo zapomněl a zanechal je v samém srdci chudoby ovšem neskrývají, a protože politické protesty jsou v zemi pod hrozbou vězení zakázané, křičí Makara jako fotbaloví fanoušci na soupeře Bazo Banga (Máte strach?) a každý pochopí na koho míří. S mírou naštvání přitom přeskakuje z dialektu do dialektu a z ostrého rapera se mění v hardcore řvouna.