S posmrtně vydanými deskami se to má všelijak. Většinou jde ale o úplně zbytečné nahrávky, které zesnulému muzikantovi akorát sabotují jeho dílo. Prostě se vzal nějaký starý nebo nedodělaný materiál, ve studiu se prohnal jakous takous produkcí, aby to neznělo jako demáč, a šup s tím na trh. Třeba Michael Jackson by se jistě divil, jaké výškrabky ze dna hrnců se po jeho smrti vydávaly.
Jenže nejde nad vším mávnout rukou. Jsou i výtečné nebo alespoň důstojné posmrtné desky. V poslední době jsme se dočkali třeba studiovek Davida Bowieho nebo Prince, oboje podivuhodné nahrávky, které možná nepatří mezi to nejlepší v jejich diskografii, ale svou hodnotu rozhodně mají. Posledné veci Mekyho Žbirky jsou naštěstí případ z tohoto ranku.
Upřímně, album Posledné veci se neposlouchá snadno. Zaprvé na posluchače padne chtě nechtě nenápadný smuteční patos, za což ani Meky ani jeho syn David nemůžou a nelze jim to vyčítat. Ale i ty radostnější skladby zde vykouzlí úsměv s nádechem jisté hořkosti a stesku. Deska zkrátka vyznívá smutněji, než s jakou náladou nejspíš vznikala. Není to výtka, jen je na tento vedlejší efekt potřeba posluchače připravit.
Důležitý je ale celkové vyznění a tady není pochyb, že jde o výbornou a dotaženou nahrávku. Je zní cítit Mekyho výrazný melodický cit a schopnost psát jednoduché, líbivé, ale zároveň chytré melodie. Žbirka zkrátka uměl dělat pop s grácií a je to právě jeho elegantní melodika a čisté, vlastně stále klukovské songwriterství, které bude české scéně v následujících letech a možná i dekádách chybět.
Řada hudebníků ve Žbirkově věku bilancuje, ohlíží se, snaží si ještě postavit si ve studiu pomník. Meky na to kašlal a ve skladbě Náhodou s textem Joža Urbana zpívá o tom, jak na náměstí potkal svou bývalou holku s novým klukem. Jestli tohle není esencí věčně klukovské písničkařiny, co jiného by jí mělo být?
O Žbirkovi se občas trochu zkratkovitě říká, že to byl český McCartney a je pravda, že Meky se k Beatles často hlásil. Jenže on měl v sobě té Británie mnohem víc. Když v polovině 80. let vydal desky Nemoderný chalan a Chlapec z ulice, navazoval na nich na synthpop, new wave a víc než Beatles tehdy zvukově připomínal třeba kapelu A Flock of Seagulls. Právě tehdy měl Žbirka asi nejbritštější zvuk z československých popových hudebníků. Je dobře, že i tato poloha je na Posledné veci připomenuta. Skladba Len sa neuraz s hostujícím Petrem Markem z Midi Lidi, to je čistý synthpop kdesi někde mezi Ultravox a Talk Talk. Absolutně čistá žánrová práce vygradovaná basovou linkou jak od Petera Hooka. Pro mě osobně jedna z nejlepších písní, jaké letos na českých deskách uslyším. Tohle byl ten druhý Meky. Stále britský, ale progresivní, experimentující, imponující o generaci mladším hudebníkům ponořených do padů a všelijakých dalších krabiček.
Posledné veci je deska, která dokazuje, čím byl Žbirka pro tuzemské publikum výjimečný. Kromě úvodní Nejsi sám tu možná není další hit na první dobrou. O to víc ale dokázal syn David svou produkcí zvýraznit silné stránky jak Mekyho coby autora, tak Mekyho coby interpreta. Jde o důstojné a dojemné rozloučení s člověkem, který přes čtyřicet let dělal tuzemskou popmusic snesitelnější.
A nejde jen o to si naposledy poslechnout Mekyho a v duchu zavzpomínat. Tady se předává i songwriterská štafeta z otce na syna. Bude zajímavé sledovat, co dalšího David Žbirka natočí.
Verdikt: 85 %
Posledné veci mezi to nejlepší z domácí produkce za poslední roky. Loučí se s Mekym dojemně a s úctou, zároveň můžeme směle přesunout pozornost na jeho syna Davida, který odvedl výbornou práci.