Přikývnul jsem. Určitě to nebyl jediný případ. Brutus, to je velká legenda českých tancovaček. Skoro každý týden vyráží o víkendu do českých městeček a vísek, aby tam rozdával radost, dobrou náladu a třeba taky chuť na pivo. To do vás teče, ani nevíte jak. Sám jsem to zažil. My, hudební novináři, se na ně díváme trochu spatra, pro nás je to příliš velká lidovka, něco, co vystřídalo v sokolovnách a kulturácích dechovku. Hledáme umění a nové trendy, ale Brutus si stojí za svým. Za svým starým svým…
Kdo je Brutus?
Brutus je původně rakovnická rocková kapela, obvykle řazená do žánru dnes trochu pohrdlivě označovaného za „agro-metal“, jímž jsou vedle Kabátu častovány většinou regionální kapely hardrockového charakteru, vycházející z tradice rocku sedmdesátých let, většinou působící na lokálních zábavách. Brutus má na svém kontě jedenáct alb, na nichž najdeme celou řadu skladeb, které v průběhu let zlidověly. Skupina se objevila i v české kinematografii – nejdříve ve filmu Saši Gedeona Indiánské léto (1995), v němž měla velký úspěch jejich romantická suicidní hymna Půjdeme spolu do nebe. Fragment písně Zdá se mi můžeme slyšet jako znělku při každé repríze nováckého seriálu Comeback a další hit Gorila se objevuje v Prušinovského seriálu Okresní přebor. A to ještě není všechno – ve filmu Dvě nevěsty a jedna svatba (2018) se objevuje hned sedm brutusáckých písní, a dokonce v něm rakovnický fenomén i vystupuje. Soubor oslaví letos v prosinci padesát devět let existence! Vystřídalo se v něm (a v jeho historických proměnách) skoro padesát muzikantů.
Mandragora aneb Jak to všechno začalo
Příběh Brutusu začíná na Vánoce roku 1966 v právě ustanovené rakovnické skupině Mandragora. Čtyři devatenáctiletí kluci poprvé vystoupili v létě příštího roku s repertoárem podobným tomu, co tehdy hrály i začínající skupiny v Praze – něco z Beatles, něco od Rolling Stones, Animals, The Kinks. Časem, když se muzikanti trochu vyhráli, sáhli po tehdy progresivně orientovaném rockovém repertoáru. A k tomu, také podobně jako v celé republice, přidali pár vlastních, z dnešního pohledu kostrbatých skladeb. Jenže na venkově to bylo trochu jiné než v Praze. K čemu bylo to, že hráli skladby od Cream nebo Vanilla Fudge, když jediné příležitosti, kdy se dalo hrát, byly tancovačky? Mandragora prožívala, tak jako mnohá česká kapela, vlnu odchodů a příchodů muzikantů, ještě posílenou tím, že někdy v roce 1971 začal „hon na bigbíty“, systematická akce bezpečnostních a stranických orgánů na likvidaci rockové hudby v Československu a s ní souvisejícího okruhu „problematické mládeže“.
Kytarista Míša Pleska, který byl považován za ústřední postavu kapely, odešel hrát jinam, dokonce byl nějaký čas v jedné kapele se začínajícím Jiřím Schellingerem, ale nakonec skončil v barové kapele, se kterou vyjížděl i do zahraničí. Jednou se z takové akce nevrátil a skončil v Chicagu, kde žije dodnes. A protože v tamním okruhu lidí nebyl jediný, kdo dal normalizačnímu Československu vale, moc dobré světlo to pro okresní partajní kulturní orgány na Mandragoru nehodilo.
Mandragora dostala zaracha. Nutno říci, že v té době se taková rozhodnutí nedávala písemně. Jen prostě dotyčný orgán, ať už to byl kulturní odbor, stranický orgán, nebo Státní bezpečnost, nebo třeba i nějaký kulturní pracovník ústně přikázal pořadatelům, aby vystoupení takové kapely nedělali. Někdy v dubnu 1973 odebralo Okresní kulturní středisko v Rakovníku kapele povolení k vystupování – a bylo po vtákách!
Od Elektroniku k českému punku
Hned po prázdninách se objevila staronová kapela pod krycím názvem Elektronik. S elektronikou toho moc společného neměla, prostě se v té době nosily takové neurčité, ale hlavně neanglické názvy jako Impuls, Energit, Expanze a podobně.
Brzy potom přišel do kapely Míšův brácha Alexandr „Saša“ Pleska a za nějaký čas potom bubeník Vladimír Hasal, dva základní obratle v páteři Brutusu až do dnešních časů. Legenda vypráví, že Pleska je potomkem vojáka, který přišel do Prahy se Svobodovou armádou, zatímco Hasal je příbuzným generála Antonína Hasala, jednoho z nejbližších spolupracovníků prezidenta Beneše v Londýně. Ale jestli je to pravda, čert ví. Ale bylo by to krásné a symbolické.
„Když v roce 1974 přišel do kapely čerstvý absolvent ČVUT Saša Pleska, Elektronik se orientoval na jazzrockový styl,“ vzpomíná Vladimír Hasal. „Hrál se Eric Clapton, Jeff Beck i něco od Cobhama. Soudruzi to zpočátku pouštěli, protože se tam nezpívalo. A nás to nutilo být technicky zdatnými.“
Ale to se brzy změnilo.
Kdo je Saša Pleska?
Dnes osmasedmdesátiletý bělovlasý klávesista a skladatel byl odjakživa pověstný svou bílou placatou čepicí, bez níž by snad neodehrál žádný koncert. Je autorem většiny brutusáckého původního repertoáru. Nicméně je těžko říct, jestli na prvním místě uvést, že je chemik nebo muzikant. Říká se totiž, a mám to z několika pramenů, že je jedním z největších českých machrů v oblasti polymerů. Do Brutusu se dostal deset let po svém bráchovi Michalovi, kytaristovi Mandragory, který, jak už víme, na začátku sedmdesátých let emigroval. A jak se píše na stránkách, věnovaných historii rakovnické rockové scény: „Řekne-li se Brutus, každému se okamžitě vybaví Saša Pleska. Ať se to někomu líbí, nebo ne, bez Saši by Brutus nebyl Brutusem. Saša stvořil image kapely, napsal drtivou většinu původního repertoáru, vymyslel sound kapely a navzdory posměšným a jízlivým (a mnohdy hloupým) kritikám v hudebních časopisech ho téměř v nezměněné podobě udržuje dál, protože je skálopevně přesvědčen, že je to to pravé ořechové.“
Bouřlivé osmdesátky
Hasal: „No a když jsem přišel v sedmasedmdesátým já, všechno už bylo úplně jinak. Přišla punková éra a Saša tam tvrdě začal prosazovat svoje písničky pod vlivem Ramones, Pistolí a podobně a chtěl hrát pořádnej bigboš. Samozřejmě česky. Kapela se tím hrozně posunula a začali na nás chodit lidi, čímž se zase zvedl přísný prst orgánů s tím, že na nás chodí závadová mládež. Takže přišel další zákaz, ale my jsme mu zase předešli podobným způsobem jako předtím. V roce 1980 jsme se přejmenovali na Brutus. A lidi za námi přicházeli ve stále větším počtu.“
To vydrželo jen dva roky a přišel další zákaz. Hodně tvrdý. Vladimír se vrátil z vojny a nestačil se divit zlobě okresních papalášů. „Bolševici z nás byli úplně nepříčetný. Chtěli nás totálně, ale opravdu totálně zničit.“ Brutus ještě stihl udělat pár nahrávek ve studiu Budíkov u Martina Kratochvíla a u zřizovatele kapely, okresního kulturního střediska, zase spadla klec.
Kluci se nedali, využili nějakého kontaktu na Praze-východ a pokusili se dosáhnout zaregistrování skupiny jako souboru lidových hudebníků. To byla kategorie amatérských a poloprofesionálních souborů. Přehrávky dělali 1. listopadu 1982 v žižkovském kulturním domě Na Chmelnici spolu s jistou kapelou jménem Arakain.
„Volal mi Aleš Brichta,“ dává k dobrému historku Hasal, „a povídá: Hele, my musíme tu komisi nějak obměkčit. A že jim dají plato chlebíčků. Jestli prý jim nechceme přidat nějakou flašku. Tak jsem to volal Dědkovi Pleskovi a ten řekl: Flašku? Tak jim kup flašku okurek. Porota se pak tomu hodně nasmála, ale udělali jsme to, i když s podmínkou, že se nebudeme jmenovat Brutus. Tak jsme narychlo vymysleli Kyklop. Stejně nám to nepomohlo.“
Malér za malérem
No jo, ale tímhle průserářská story jedné kapely neskončila. Bylo to z bláta do louže. Když se v Rakovníku začalo povídat, že Brutus hraje dál pod názvem Kyklop, poslal ředitel místního Okresního kulturního střediska Vladimír Majer dopis kolegyni z Prahy-východ, v němž ji před Brutusáky varuje. Text tohoto dopisu se zachoval a je to vzácný exemplář typu materiálů, které se po listopadu 1989 houfně pálily. Najdeme ho na stránkách dvorana-rakovnik.cz. Obzvláště zajímavá je pasáž, která hodnotí texty skupiny: „Velice problematické však byly jejich vlastní texty k písním, které se obsahovou náplní zaměřovaly na opakující se téma alkoholu, sexu, užití života v chvilkových radostech poněkud přízemního charakteru, téma smutku, strach a zapomnění, vulgarismů, dvojsmyslů.“
Byl z toho malér, protože úředníci i na liberálnější Praze-východ se z takového udání vyděsili. Trvalo skoro rok, než se problém vyřešil. Pomalu startovala perestrojka. Sice nikdo nevěděl, co to vlastně je, ale všichni se báli, že ty zákazy na ně může někdo jednou vytáhnout. Nicméně peripetií bylo pořád ještě málo. V roce 1986 dostal Kyklop další stopku. Tentokrát na půl roku, protože hrál na koncertě u Pardubic neschválené písně. Tenkrát se totiž mohly hrát jen skladby, které prošly schvalovacím řízením Kulturního střediska nebo jiného zřizovatele souboru. „To přijeli policajti v civilu, asi na udání, a nahrávali si nás. Bylo z toho hodně okecávání, šest měsíců jsme nehráli, takže první vystoupení po zákazu bylo až na Rockfestu v Pakulu.“
A v té době vznikaly nejznámější skladby Brutusu? Třeba ta nejslavnější – Dlažební kostka? „Šel pes do lesa a potkal dlažební kostku / Dlažební kostko, kam jdeš?/ Já jdu do lesa.“ Jedna z nejpotrhlejších skladeb českého rocku!
To je moc zajímavý, protože Dlažební kostka není původně naše. Tu napsali Luděk Pípa Skalický a Petr Kony Konopásek z chomutovský kapely Plus naši. My jsme s nima párkrát vstupovali a tahle píseň se mi líbila. Tak jsme se s nimi domluvili a oni souhlasili s tím, abychom ji použili. Musel jsem ostatní členy moc a moc přemlouvat, abychom ji hráli. Vůbec jsme netušili, že z toho bude takovej megahit. Kdoví, jestli ti kluci z Plus naši ještě žijou, protože patřili k těm, co měli vždycky blízko k různým „kořením“.
A Půjdeme spolu do nebe, ta slavná písnička z Indiánského léta?
Tak to je Sašova písnička. Ale hodně stará. Už to byl Brutus, jen těsně po zlomu z jazz-rocku na bigbít.
Teď jsem nedávno v rádiu slyšel Opijem se.
To je taky vyvedená odrhovačka!
Tohle je typická brutusácká věc. Zhruba z doby kolem roku 1980. A co je zvláštní, nikdy v těch osmdesátkách jsme konkrétně s ní neměli žádný malér, i když tehdy režim předstíral, že bojuje proti alkoholismu.
Definitivně Brutusem
Vy jste byli v druhé půlce osmdesátek dost „cinknutá“ kapela. Pořadatelé se vás báli. Měli jste sice povolení hrát, ale hráli jste vůbec?
Zvláštní je, že nejvíc jsme hráli v Praze. Třeba v hotelu Tichý nebo na studentských kolejích. Ale ty větší kluby se na nás dívaly trochu skrz prsty. Ona byla tehdy v Praze dost výrazná nedůvěra k mimopražským kapelám. Nebrali je jako žádný umění. Snad jedině Odysseu, ale ani tu moc ne. A pak jsme hodně hráli na Kladně. Prostě podle hesla Horníci a hutníci si to přejou! A co bylo hodně zvláštní, relativně dost jsme hráli na Klatovsku. Proč, to nevím, ale tam to šlo. Na rozdíl od Plzeňska, tam jsme si ani nelízli.
Ale pokud je známo, před listopadem osmdesát devět už jste byli zase Brutus.
Mně se podařil takovej trik. Na Slovensku Opus vydával samplery mladých kapel a já jsem na jednom z nich objevil skupinu Kyklop. Měla tam jednu písničku, která se jmenovala Žaba, žaba kváká kvalitu. Našel jsem si na ně spojení a zjistil, že to jsou Maďaři. Já jsem se s nimi nedomluvil, oni odmítali mluvit jinak než maďarsky. A to já neumím. Což mi ale vnuklo nápad. Napsal jsem na kulturní středisko, že je tu například Zlatý Slavík a co kdyby se tam v hlasování stejná jména dvou kapel pletla. A jestli by nebylo rozumný vrátit se ke starému názvu Brutus. A představ si, že někdy v srpnu osmdesát devět mi jako manažerovi a kapelníkovi vrátili papíry na název kapely Brutus! To bylo bezvadný, jenomže tehdy chudoba vládla světem a my už měli vytištěné plakáty ještě jako Kyklop. Tak jsme se rozhodli, že to pod tím jménem dojedeme do konce roku a pak budeme zase Brutus. Lidi na nás vždycky chodili, ať se jmenujeme, jak chceme. Byli na ta přejmenování zvyklí. Ale vyšlo nám to akorát. Do nové doby jsme vstoupili se staronovým jménem!
(Pokračování příště.)