Biffy Clyro: Metalliku jsme kompletně překopali. Poslali nám pár milých slov

Baskytarista, vlasatý kudrnáč James, a bubeník, holohlavý Ben seděli naproti mě vedle sebe tak těsně, jako to dělávají maličké děti, dvojčata. Usmívali se a smáli a v tomto krásném rozmaru se právě jako ty děti těšili na vystoupení.

Jste v tak povznesené náladě díky krásnému počasí, nebo protože jste znovu na turné?

Ben: Počasí v tom také hraje roli, ale menší. Hlavně díky tomu, že můžeme opět koncertovat, že jsme zpátky v České republice, v zemi, kde jsme v minulosti zažili nádherné chvíle. Máme dvě nová alba, takže je co hrát a prezentovat. Už se nemůžeme dočkat. Nedokážu si představit, že by život mohl být ještě lepší. Právě teď je perfektní.

Kromě studiových alb jste natočili také cover verzi písně Holier Than Thou od Metalliky na charitativní kompilaci. Vybrali jste si ji sami?

James: Měli jsme volné ruce a samozřejmě milujeme Enter Sandman, to je klasika a srdeční záležitost snad pro všechny fanoušky i profesionální rockové a metalové hudebníky na celém světě, jenže nám také bylo jasné, že si ji budou chtít vybrat všichni.

Ben: Holier Than Thou pro nás byla větší výzvou. Chtěli jsme totiž udělat opravdovou novou verzi. Covery, jak se obvykle nahrávají nebo hrají na koncertech, neuznáváme. Takové to, že někdo si vybere hit a zazpívá a zahraje ho jen jako kopii originálu. Jaký to má smysl?

James: Pro nás je hodnotný cover v případě, že jde o úplně jiné pojetí vybrané písně. Takže jsme ji vzali a kompletně překopali.

Ben: A díky bohu se naše verze líbí i samotné Metallice. James Hetfield nám k tomu poslal pár milých slov.

Jste fanoušci Metalliky?

Ben: Stoprocentně. Největším jejím fanouškem z nás je rozhodně Simon. James a spol. jsou pro nás velkou inspirací. Jak možná víte, byli jsme s nimi na turné. Obdivujeme jejich nasazení, jejich energii a profesionalitu. To, že jsou spolu a na vrcholu už nějakých čtyřicet let. A k tomu všemu, jaké jsou to hvězdy, jsou navíc nesmírně laskaví.

Jednoho dne budou jiné kapely takhle mluvit o vás.

Ben: Ó, ano. Když vydržíme a nebudeme kreténi.

Možná proto jste v tak dobré náladě a milí na novináře, protože musíte myslet na budoucnost.

Ben: No tak samozřejmě. To je jediný důvod, proč to děláme.

Teď k poslednímu albu. Je to ona deska, o níž Simon zmínil, že je to vaše verze American Idiot?

Ben: Myslím, že všechna naše alba jsou o tom, co se dělo před nimi. Předchozí je taková úvaha o oslavě konců. Předpovídáme konec něčeho temného, jsme plní naděje. Na tomto jsou skladby o frustraci. My jsme kapela, která jde na dřeň, takže i naše hudba bývá prostředkem, jak se vyléčit právě z frustrací a depresivního rozpoložení. S tím souvisí také naštvané písně. Naštvané na konkrétní lidi a na konkrétní dění. V tomto smyslu tam určitá paralela být může.

James: Téma alba je rozhodně jiné, není to tak pozitivní deska jako předchozí A Celebration of Endings.

Ben: Zároveň se na ní vracíme ke zvuku z našich počátků.

Jak jste si užili nahrávání?

Ben: Moc. Byla to ohromná zábava. Zavřeli jsme se na farmě a tam to všechno vznikalo. Mohli jsme se plně ponořit do tvůrčího procesu. Nebyl nikdo kolem nás, nikdo nás nemohl vyrušovat ani jakkoli ovlivňovat. Znovu jsme se cítili jako ti teenageři na začátku.

Použili jste nějaké novinky z hlediska nástrojů či zvuku?

Ben: Využili jsme právě pobytu na farmě a zaznamenali řadu zvuků, které jsou ke slyšení jen tam, ve městě nebo jinde vás ani nenapadnou.

James: Nahrávali jsme všechno, co se dalo. Když si představíte všechny ty zvuky, co můžou na farmě znít. Farma je velmi hlučné místo a v podstatě je dost obtížné tam nahrávat album, a tak jsme to otočili ve výhodu. Procházeli jsme se po ní s nahrávadlem a objevovali různé zajímavé zvuky.

Titulní píseň z nejnovějšího alba The Myth of the Happily Ever After (2021).

Například?

James: Třeba klasické bučení krav. Všechny ty zemědělské stroje, všechno to zvonění a cinkání.

Ben: Pak jsme je přetáhli do počítače, vybrali ty nejzajímavější a pokusili se z nich vytvořit například zajímavé beaty. Nejdůležitější pro nás je ale to místo samotné. Konečně jsme měli čas dobudovat studio, které jsme připravovali snad patnáct let.

Kolik času jste tam společně strávili?

James: Mám pocit, že to byly jenom tři nebo čtyři měsíce.

Ben: Ve srovnání s ostatními našimi alby, která stála majlant, a museli jsme dodržovat časový plán, to byla paradoxně výrazně kratší doba, přestože teď jsme vlastně měli absolutní volnost a nebylo kam spěchat.

James: Přitom výsledek zní srovnatelně kvalitně.

Také jste tam tvořili nebo jste odjeli na farmu už i s nějakými hotovými písničkami?

Ben: Většina vznikala až na místě, ale jsou i skladby, které Simon napsal ještě před tím doma. Některé z nich se nakonec na desku nedostaly a naopak jsme třeba vytvořili úplně jiné z ideje, která nám v tu chvíli přišla absolutně brilantní. Pracujeme i tak, že s něčím začneme a ve finále to proměníme až tak, že to s původní podobnou nemá vůbec nic společného. Hrajeme si, propracováváme. Jsme otevření novému.

Jste bratři, jak zvládáte být pořád spolu – v kapele i jako rodina?

Ben: Fungujeme krásně. Nemáme srovnání či jinou zkušenost. Nejde proto říct, jestli na tom jsou sourozenci nedvojčata stejně, hůř nebo lépe. Dvojčata jsme od narození. Usnadňuje nám to dorozumívání. Dokážeme spolu komunikovat pouhým pohledem. Také se známe natolik, že navzájem víme o našich silných i slabých stránkách, vnímáme, když se cokoli děje. Myslím, že je to také jeden z důvodů, proč jsme doteď kapela, která funguje takhle dobře.

Nemá to i nějakou nevýhodu?

Ben: V minulosti jistě nastávaly situace, kdy jsme se trošku chytli, jako třeba kvůli vánočnímu stromku, ale ty se netýkaly kapely.

Jste spíš jako jin a jang nebo jste úplně stejní?

Ben: Jsme úplně jiní, ale ostatní lidé z nás můžou mít pocit, že jsme naprosto stejní. To je celkem zvláštní. Máme různé povahy, ale stejné zkušenosti. Možná tak nějak to bude. Těžká a příliš hluboká otázka. Co myslíš ty?

James: Já jen souhlasím.

Teď budete masivně koncertovat. Co dalšího vás v nejbližší době čeká?

James: Vzhledem k dění v poslední době se už nedíváme příliš do budoucnosti. Ukázalo nám to, že všechno se může totálně změnit pomalu z minuty na minutu. Stát se může cokoli, a tak nechceme spřádat jakékoli velké plány a pak být zaskočení a zklamaní.

Ben: To bylo na posledních dvou letech nejtěžší, ty náhlé změny. Teď žijeme víc den po dni. Budeme co nejvíc hrát, protože to je to, co jako kapela milujeme.

James: Jisté je, že nějakou dobu nebudeme nic nového nahrávat. Dvě nová alba vydají na spousty koncertů.

Naučila vás tedy pandemie žít víc v přítomném okamžiku?

Ben: Samozřejmě, že to není lehké. Je velmi těžké se vyrovnat s úzkostí, s obavami, co se stane v budoucnosti. Někdy je proto jednodušší o ní nepřemýšlet, protože když jste bezmocní, je to mimo vaši kontrolu, stejně věci nemůžete změnit. Tak proč se trápit něčím, co nezměníte? Je to tedy o nalezení rovnováhy.

James: A netvoření příliš optimistických plánů. Takže neděláme plány, dokud si nejsme jistí, že opravdu vyjdou. Jsme opatrnější a šťastní za to, co máme.