Mluvili jsme spolu nedlouho před hradeckým koncertem. Chvílemi sklouzával k hvězdným manýrám, ovšem pokaždé následoval smích, takže bylo jasné, že arogantní rock star je spíš póza a parodie. Barns Courtney je charismatický muž s magnetickým hlasem. Promlouval jím i o neslavném rozjezdu posléze poměrně slavné kariéry.
Zkazil jste mi první otázku, protože jsem očekávala platinového blonďáka jako na vašich promo fotkách.
Omlouvám se. V poslední době na sebe moc nedbám, i cvičit jsem úplně přestal. Můžeme předstírat, že jsem blond bez odrostů, prosím?
Jistě. Ono vám to sluší i takhle, ale jde hlavně o to, že jste s novými singly Supernatural a Golden výrazně změnil image. Bylo to jen dočasné?
To ne, pohrával jsem si s myšlenkou, že natočím koncepční album a k tomu se mi kromě příběhu hodila i změna image.
A tak jste si nechal zesvětlit vlasy, ověnčil se šperky a oblékl se do flitrů.
Chtěl jsem vytvořit zcela nového Barnse, projekt propojený s některými z mých nejoblíbenějších animé seriálů z osmdesátých a devadesátých let a zároveň s hudebními ikonami šedesátých a sedmdesátých let. A k tomu všemu se mi hodí a líbí glam móda šedesátek a sedmdesátek a móda novoromantická. Přišlo mi vzrušující se od tohoto vizuálního nápadu odpíchnout a vytvořit kolem něj celý příběh.
Byl to okamžitý nápad?
S takovými myšlenkami jsem si pohrával poměrně dlouho. Všechno je to zajímavé a velice přitažlivé. Napadlo mě vytvořit úplně novou postavu a vydat desku, která bude plná všeho, co mám rád, a zároveň v sobě ponese ducha budoucnosti rockové hudby.
I s úplně jiným hudebním stylem?
Rozhodně s naprosto novým zvukem a novým svěžím vajbem. Stálo mě to docela dost úsilí, možná proto jsem teď do jisté míry vyčerpaný a kašlu na to, jak vypadám, ačkoli… Nekašlu na to, protože to by mě to neštvalo, ale prostě nemám šťávu na to, abych s tím teď něco dělal a pulíroval image.
Každopádně do glamu jste se hudebně posunul. Golden má i taneční podklad. Slyším tam elektroniku.
To je docela vtipné. Vím, že je tam slyšet. Zní to tak hlavně v refrénu, ale můžu vám odpřisáhnout, že tam žádná elektronika není, žádné samply, syntezátory, nic. Všechno to rytmické, šlapavé, dunivé, až diskotékové, jsou čistě jenom basa a bicí.
Budou takové všechny písně na vaší chystané novince?
Naopak. Každá bude úplně jiná. Například mám jednu písničku, která je bluesová, dost ve stylu Bruce Springsteena, pak je tam jeden takový dokonalý super pop. Zkrátka, potřebuji to mít pestré, abych se nenudil. Teď si tak uvědomuji, že je to dokonalé album pro současnou playlist generaci, která si vybírá jen jednotlivé singly a prakticky nikdo neposlouchá kompletní alba. Takový ADHD milostný dopis nedbalé lehkomyslnosti.
Využíváte tvůrčí svobodu…
Tahle doba, kdy lidé přebíhají třeba ze show Billie Eilish na koncert Slipknot, mi dovoluje míchat všechno se vším. Neexistují žádná pravidla. Patřím k těm šťastlivcům, kteří si můžou dělat, co chtějí. Nikdo mě neomezuje, nikdo mě do ničeho netlačí. Nemám žádné striktní termíny.
Kdy bude album venku?
Rád bych, aby album vyšlo ještě na podzim, ale nejsem si jistý, jestli se to podaří.
Ale hotové už je.
To bylo už před létem, v podstatě, jen se tam snažím nějakým způsobem vmáčknout ještě jednu dvě písně navíc.
Po americkém turné jistě přijde Evropa. Co samostatný koncert v Praze?
No to opravdu nevím. Byl jsem tady dvakrát na festivalu, ohlas byl skvělý, fanoušci úžasní, ale je to na vyprodání samostatného koncertu? Musím si být jistý, že se budou prodávat lístky, potřebuji vydělávat peníze, abych zaplatil kapelu a všechno kolem a hlavně, abych měl na studio a nové třpytivé oblečení.
Chápu, taky mám ráda všechno, co se blýská.
A glam. To vidím, zebří vzor.
Jsem vinna. Která z písní z nové desky je teď vaše nejoblíbenější?
Než tento rozhovor zveřejníte, může se to změnit, ale právě teď a tady říkám, že je to song Mother Theresa.
O čem je?
Pojednává o vůdci kultu, který spolu s několika kumpány v převleku za světce vyloupí banku. Ta píseň je divná, tematicky až nestydatě opovážlivá a zvukově nesmírně bohatá. Od začátku dokonce směšná.
Vystoupení v Praze vás tedy teprve čeká až někdy. Máte nějaké vysněné koncertní místo?
Doneslo se mi, že prý, když člověk vyprodá Madison Square Garden, dostane zlatou vstupenku na jméno. To je od nich velmi roalddahlovské a docela bych to bral.
Když jsme u těch milníků a mezníků. Dá se vybrat zásadní moment vaší kariéry?
Důležitých a silných momentů určitě pár bylo, ale zatím nemám pocit, že bych měl moment, který definoval mou kariéru, za sebou. Věřím totiž tomu, že teprve přijde. Jsem snílek a sním ve velkém.
Začali jsme tím nejnovějším, teď pojďme k vašim kořenům. Cítíte se být spíš Američanem nebo Britem?
Vždycky jsem se cítil být někde uprostřed, jako dítě z místa uprostřed ničeho v Atlantiku.
Ale bydlíte v Londýně.
Ba ne, asi před rokem jsem se přestěhoval do Los Angeles.
Rozhodně ve vaší muzice slyším spíš Ameriku. Co vás víc inspiruje?
Opět je tam rovnováha. Rozhodně obojí. Když se vrátím k mé první desce, písně jako Fire a Glitter & Gold jsou jasně v americkém stylu, je v nich hodně blues. Nesmíme však zapomenout, že řada britských kapel převzala takové tři čtvrtiny stylu od amerických, takže to propojení a jistá podobnost tam zkrátka je už třeba padesát let. Určitě mám ale v repertoáru i hodně písniček, kde je to skoro čistá Británie, třeba jako… Teď si nemůžu vzpomenout, ale určitě jsem je napsal. Tady vidíte, jak dobře znám a pamatuji si vlastní věci, hlavně že dělám rozhovor.
Kdo jsou vaši nejoblíbenější muzikanti?
Miluju Led Zeppelin, Arctic Monkeys, jejich poslední album The Car je opravdu skvělé. Co se týká opravdových ikonických frontmanů, pak jsou to samozřejmě Mick Jagger, Steven Tyler a podobní, obecně skvělí zpěváci a zároveň úžasní performeři, kteří působí jako obří zásobárna koncentrované energie.
Chodíte na jejich koncerty?
Tak často, jak jen můžu. Například loni jsem viděl Rolling Stones rovnou třikrát – v Los Angeles, v Londýně a v Hamburku. Mick Jagger je úžasný, je mu osmdesát.
Je prakticky, a půjčím si název vaší písně, Supernatural (nadpřirozený).
Neskutečné, co dělá, jak pořád zpívá, v jaké je kondici. Nechápu, jak to dělá. Vím, že cvičí jógu, trénuje thai box, hodně chodí, možná snad i běhá, každé ráno si dává shot B12tky.
Tak víte, co máte dělat. Jak se udržujete vy?
Vůbec nijak. Jsem hrozný.
Žádné cvičení, zdravá výživa.
Nic takového. Teď je mi skoro až stydno, protože… vidíte, jak mi tyhle kalhoty nesedí. Nicméně když jsem na opravdu dlouhém turné, zvládám mít disciplínu a poctivě každý den cvičím. Jenže teď, když spolu mluvíme, nebyl jsem na turné devět měsíců.
Budete muset začít zase od nuly.
Už teď mě to bolí. Nejsem sice ve formě, ale můj dnešní koncertní výkon to neovlivní. Když už cvičím, není to kvůli vzhledu, ale jednoduše proto, že se rád cítím dobře, vitálně, svěže, plný energie. Pak vím, že na pódiu můžu dělat naprosto cokoli, protože mě nelimituje nepružné, ztuhlé tělo.
Jak se staráte o hlasivky?
Obvykle je před každým koncertem cvičím a zahřívám důkladným rozezpíváním. Prostě, hlasivky jsou sval. Když chodíte do posilovny pravidelně a poctivě tam cvičíte, občas si můžete dát kus dortu nebo nějakou jinou prasárnu. Podobně když pravidelně každý den hodinu cvičíte hlasivky, tak potom můžete hodně pít a kouřit.
Kouříte a pijete?
Já jenom kouřím a piju.
Dáme si trochu temnoty. Vzpomeňte na nejhorší chvíle vaší kariéry.
To bylo hned na začátku, když rozpory ve vedení prvního vydavatelství, které si mě vzalo pod křídla, zmařily práce na mé první desce. Přišel jsem o všechno, respektive neměl jsem nic. Žil jsem za pár šupů denně, na sardinkách z konzervy, chodil jsem na podivné brigády a docela dost jsem se utápěl v depresi.
Měla ta mizérie i nějaká pozitiva?
V té době jsem, podle mého názoru, napsal nejlepší písně celé kariéry. Psaní je totiž při depresích nejlepším katalyzátorem emocí. Teď, když jsem šťastný, je pro mě mnohem těžší se spojit s mým skutečným já. Tehdy jsem byl strašně smutný a nešťastný, ale udržoval jsem si naději, že se něco stane a bude dobře.
Co vás tehdy znovu nakoplo?
Můj spolubydlící pracoval v hotelu a dostal mě do tamního baru, kde jsem hrál své věci pro lidi, kteří tam byli ubytovaní. Porůznu jsem se snažil nahrávat, co jsem složil, ale kvalita byla strašná, skládal jsem třeba u stolku ve Starbucksu. Pak jsem na jedné party potkal člověka, kterému se moje písně líbily, a on se nominoval na mého manažera. Fire cpal úplně každému, až jednoho dne skončila na stole jistého významného hudebního manažera, který mi zavolal a nabídl smlouvu. Nedlouho poté píseň slyšel Bradley Cooper a vybral si ji do filmu Burnt.
On sám?
Bradley Cooper osobně. Měl jsem najednou obrovské štěstí, protože před tím vlastně moje kariéra skončila dřív, než vůbec začala.
Je pro vás vydavatelství hodně důležité?
Pořád nějak cítím, že to tak je. Přitom vím, že smlouva s labelem je výrazně víc v jeho než můj prospěch, a hlavně použití mých písní ve filmech nebo videohrách mi zajistilo mnohem větší publicitu a odvedlo víc práce než label.
Seznamte se
Barnaby „Barns“ George Courtney je třiatřicetiletý anglicko-americký zpěvák, kytarista a skladatel. Před osmi lety vydal první singl jako sólový umělec. Glitter & Gold hrála rádia v síti BBC a na britském Spotify se stal virálním. Herec a producent Bradley Cooper si pak vybral jeho song Fire do filmu Burnt, později se objevil i v reklamě na novou sérii Top Gearu. Courtney má na kontě zatím dvě desky, třetí, stylově velmi pestrou, by měl vydat každou chvíli. Předznamenává ji singl Young in America.