Na scéně současné klasické hudby je zjevením. S Barbarou Hannigan jsme mluvili o tom, proč nemá ráda označení „zpívající dirigentka“ ani dávání návodů. „Jsem odpůrkyně debat a setkání před koncertem. Zvláště takových, kde se publiku říká, na co se mají při poslechu soustředit. To mě rozčiluje,“ říká.
Mluvíme spolu v době, kdy se svět dozvěděl o šíleném potlačení protivládních protestů v Íránu. Mezi více než stovkou premiérově uvedených skladeb máte i tu, kterou vám věnovala v Teheránu usazená skladatelka Golfam Khayam. Víte, jestli je v pořádku?
Jsme v kontaktu a vím, že v tuhle chvíli je ona i její rodina v pořádku. Zrovna dnes jsem se dozvěděla jednu skvělou zprávu: skladba, kterou pro mě Golfam napsala, byla nominována na britskou Royal Philharmonic Prize. Všichni se snažíme hledat v temnotě skrze hudbu naději. Když se podíváte na můj Instagram, uvidíte, že se snažím dělat vše pro to, abych přes svůj dosah a postavení na dění v Íránu upozornila.
Při takových událostech člověka přepadá věčná otázka, jestli může umění změnit svět. Jak o tomhle přemýšlíte?
To, čemu se věnujeme, má nesmírnou sílu a lidí se to hluboce dotýká. Právě proto vidíte hudbu v ulicích, na pohřbech i při demonstracích, je přirozenou součástí všech těchto událostí. Děláme hudbu, protože v mozku i v těle dokáže vyvolat něco zásadního. Poslání nás hudebníků je nepřestávat tvořit a zároveň pečlivě zvažovat, jaký druh hudby a umění vytváříme. Někdy je potřeba radostně hlučet a dovádět, bavit se. Jindy je ale pro dosažení katarze a porozumění otevírat i hluboká témata.
Je zřejmé, že uvažovat o umělecké zodpovědnosti je pro vás důležité. Jak se u vás v průběhu let vztah k ní proměňoval? Možná to souvisí i s tím, že se v posledních letech tak intenzivně věnujete dirigování, což je v mnoha ohledech mocenská pozice.
Pořád se to vyvíjí. Myslím, že každý mladý umělec je zpočátku zaměstnaný technickými problémy a jejich řešením, hledáním sebe sama. Na začátku kariéry jsem věci vnímala určitě úplně jinak než dnes. Jako sólistka, jako zpěvačka a interpretka jsem se tolik nestarala o své kolegy, nebo zdaleka ne tolik jako dnes. Po letech v oboru si uvědomuji, co se odehrává například v operní produkci: co dělají technici, inspicienti, orchestrální management, ale koneckonců i hráči orchestru.
Je důležité si takové věci uvědomovat?
Doufám, že takový přístup vede k větší empatii. Umělecký život, kulturní společnost i kolektiv symfonických orchestrů, za tím vším stojí týmová spolupráce a vzájemná podpora, ale nevyhnutelně vznikají také obtíže a neshody, které je nutné řešit. Kdybych se mohla vrátit zpátky, nic bych na tomto procesu sebepoznání neměnila. Prošla bych znovu vším, i těmi těžkými věcmi, protože vytvořily podhoubí pro další krásné zkušenosti.
Jak byste srovnala postavení, které máte na jedné straně jako pěvkyně, na straně druhé jako dirigentka?
I jako sólista nesete určitou odpovědnost. Zejména pokud se dostanete na špičku, musíte jít příkladem všem z inscenace, i mladším kolegům. A pokud jde o dirigování: nezačala jsem se mu věnovat s ambicí stát se dirigentkou. Chtěla jsem pouze prozkoumat a vyzkoušet si další oblast muzikantské práce, z čehož se postupně vyvinula paralelní, dodnes trvající kariéra. Letos například zhruba polovinu sezony zpívám, polovinu diriguji. V předchozích letech převažovalo dirigování, ale v poslední době se znovu stále víc vracím ke zpěvu.
Mají tyto výkyvy nějaký důvod, nebo to prostě vyplynulo?
Důležité pro mě bylo prosadit se skutečně jako dirigentka, ne jako „zpívající dirigentka“. Proto jsem měla programy, na nichž jsem vůbec nezpívala a věnovala se výhradně dirigování. Dělám to dodnes. Zároveň mám ale ráda, když se v programu objeví nějaká vokální kompozice. Zpěv mi přináší velkou radost a myslím, že obohacuje můj projev a hudební myšlení. Práce s hlasem má v sobě obrovskou sílu, ale také křehkost. Chci jít příkladem svým kolegům tím, že jsem jako zpěvačka stále aktivní, že jsem pořád „v terénu“ a dělám to, co dělám.
Zmínila jste křehkost. Když vás vidím na jevišti či na videu, křehce nepůsobíte. Spíše to vypadá, že nemáte žádnou trému ani technické limity, že jste schopná zazpívat prostě cokoli. Určitě nejsem jediný, v kom takové pocity vzbuzujete.
Je pravda, že vědomě pracuji na tom, aby si o mě posluchači nemuseli dělat starosti. Už od raného věku myslím na to, že publikum by nemělo prožít špatný večer. Říkala jsem si, že bez ohledu na to, co cítím, nechci, aby lidé v sále poznali, že mám strach, že se cítím zranitelná. Prostě vejdu na pódium a dám do toho všechno. Nic jiného ostatně ani dělat nemůžu.
Ale věřte mi, pořád bývám nervózní, pořád přicházejí momenty pochybností. Dovolit si prožít tyhle emoce je ale důležité a zdravé. Právě v takových chvílích se jako umělci dostáváme o úroveň výš. V ustavičném stavu sebejistoty bychom se nikam neposunuli. Učíme se z neúspěchů a z chyb. A není to jen fráze, když uděláte chybu, v mozku se naruší ustálená dráha. Tím, že ji znovu a znovu opravujete, tyto nervové cesty posilujete. K úspěchu tedy nutně potřebujete určitý stupeň selhání. Je to jako se zvedáním činek: sval se při zátěži lehce natrhne, aby pak mohl znovu srůst a posílit.
Díky za tu upřímnost.
Snažím se být otevřená, obzvlášť vůči svým mladším kolegům. Moc se těším na master class v Praze, protože o trémě, úzkosti z vystupování a pochybnostech se studenty mluvím ráda. Hlavně o tom, jak s nimi nakládat zdravým způsobem. Jak se vyrovnávat s tím, když se něco nepovede. Ne každé své vystoupení jsem vnímala jako triumf. Občas se něco pokazilo, nebyla jsem v nejlepší formě. Ale s tím se člověk zkrátka musí smířit. Přijmout to, jít dál a ideálně se z toho poučit.
Máte sklony k perfekcionismu?
Ne, rozhodně ne. Nikdy jsem nebyla perfekcionistka. Nevím přesně, kde jsem se to naučila, ale velmi brzy jsem pochopila, že perfekcionismus je k ničemu, protože vás zastaví v procesu. Dokonalost je totiž cíl, konečný stav.
V takových případech je kostým neoddělitelnou součástí samotného výkonu?
Ano, jde o Gesamtkunstwerk. Proces navlékání, nošení, pohyb. To, že si v nich nemohu sednout, že mě nutí držet tělo ve specifické poloze a chodit určitým způsobem. Vše z toho je součástí performance, zvukové i vizuální. A také tím skládám poctu danému dílu, protože jde o citlivě a důsledně vnímané detaily.
Když ale přijdete do nahrávacího studia, tyhle aspekty odpadávají, nebo ne?
Ve studiu můžu jít do daleko větší intimity. Zpívám pro mikrofon, ne pro poslední řadu v sále. Můj projev tak může být jemnější, hladký. Pracuji teď na novém orchestrálním albu, je to intenzivní zážitek. Na koncertě musíte být plně soustředění zhruba dvě hodiny, ale při nahrávání třeba šest hodin. Nahrávám několik verzí, stále něco opakuji. Někdy už jen proto, abych si vyzkoušela trochu jiný výraz, emoci, aby později bylo z čeho vybírat. Mám tuhle práci moc ráda, nicméně s prací ve studiu jsem začala relativně pozdě, zhruba před patnácti lety. Jsem ráda, že jsem počkala, dřív by to pro mě nebylo to pravé. Je to zkrátka trochu jiná disciplína, na kterou jsem nebyla připravená.
Když už se vracíme: Kdy jste si ve svém životě poprvé řekla, že byste chtěla vést život pěvkyně?
Od dětství mi bylo jasné, že se chci věnovat hudbě. V pěti nebo šesti letech jsem ale z takového světa znala jen učitelky hudby, a tak jsem se chtěla stát jednou z nich. Být učitelem je úžasná a zásadní profese, jenže když jsem začala chodit na koncerty, došlo mi, že chci stát na pódiu.
Jako zpěvačka?
To jsem dlouho nevěděla. Vedle zpěvu jsem studovala také klavír a hoboj. I když se to brzy stočilo ke zpěvu, dlouho jsem váhala mezi divadlem, muzikálem, jazzem a klasikou. Zlomilo se to v mých sedmnácti, někdy v té době jsem si střihla svoji první světovou premiéru, nastudovala jsem písně od jednoho kamaráda skladatele. Díky tomu jsem si postupně uvědomovala, že mám v sobě silnou vášeň pro soudobou hudbu. V tom jsem se trochu lišila od ostatních zpěváků. Tehdy mi došlo, že je to pro mě ta správná volba: tady můžu být užitečná, tady můžu něco nabídnout. Z letních kurzů a kamarádských koncertů se stalo studium na univerzitě. Najednou se musíte rozhodovat, jestli poletíte domů za rodinou, nebo si koupíte nové noty. Přechod od studenta k profesionálovi je náročný.
Jak jste tohle období zvládla?
Měla jsem hodně kšeftů, brala jsem jeden za druhým, zpívala jsem ve sborech, zpívala jsem modernu, starou hudbu, prostě všechno. Podílela jsem se i na různých tanečních show. Ne všechno mě bavilo, ale hodně mi to dalo. A už během studií jsem se dostala na profesionální pódia. Škola a kariéra probíhaly ruku v ruce, promovala jsem až někdy v sedmadvaceti. Tehdy mě nakrátko přemohla krize, čemuž se v tomhle oboru nelze vyhnout. Co a proč vlastně se svým hlasem dělám? Je to správné rozhodnutí? Dostala mě z toho opět soudobá hudba, ve které jsem se cítila nejlépe, odhodlaně a sebevědomě.
Studovala jste v Kanadě a také v Nizozemsku. Není právě s Nizozemskem spojený váš první velký kariérní průlom?
Máte pravdu, v Nizozemsku jsem pracovala na opeře Writing to Vermeer od Louise Andriessena. To bylo v roce 1999 a s naším nastudováním jsme objeli celý svět. Dirigentem byl můj přítel a mentor Reinbert de Leeuw. Po téhle zkušenosti mi nabízel spoustu dalších rolí a projektů. Viděl, že je se mnou radost pracovat, že jsem přesná, disciplinovaná, že mě ta práce skutečně baví a záleží mi na ní. Je to vlastně jednoduché: když si sednete s dirigentem, skladatelem nebo souborem, pozvou vás znovu. Takhle to chodí.
Byl to de Leeuw, kdo vás seznámil s maďarským skladatelem Györgym Ligetim?
Ano, to byl asi opravdový průlom. Ligeti je můj nejoblíbenější skladatel a osobní setkání s ním pro mě byl nezapomenutelný zážitek. Tehdy jsem nastudovala zmíněné Mysteries, které mi přinesly mnoho úspěchů. Každý po mně chtěl, abych je přijela zazpívat.
A pak přišel rok 2012 a 2013 a stalo se hned několik podstatných věcí. George Benjamin pro mě napsal operu Written on Skin, jednu z nejslavnějších oper tohoto století. Připravovala jsem se na svou první Lulu od Albana Berga a dánský skladatel Hans Abrahamsen pro mě zkomponoval Let Me Tell You, mimořádné dílo pro sólový soprán a orchestr. Při jejím vzniku jsem byla s Hansem v úzkém kontaktu. To, čemu jsem se věnovala od pěti let, kulminovalo právě v tomto nesmírně intenzivním období. Nastala dokonalá souhra všech okolností a já mohla naplno uplatnit všechen svůj talent a schopnosti.
Na Pražském jaru uvedete čtyři různé, rozdílné a inovativní programy. Co podle vás činí koncert dramaturgicky zajímavým?
Dramaturgii věnuji obrovské množství času. Programy stavím velmi pečlivě a mám kolem sebe několik lidí, s nimiž si navzájem přehazujeme nápady. Každým koncertem musí procházet jasná červená nit, která skladby propojuje. I když mezi nimi existují kontrasty, musí být tyto protiklady vnitřně spojené. Nezáleží na podobné době vzniku, jde o sdílenou tematickou nebo emocionální hloubku. 2. června uvedu v Praze program, na kterém je vedle sebe Zjasněná noc Arnolda Schönberga a suita z muzikálu Girl Crazy od George Gershwina. Směřujeme od temnoty ke světlu – Zjasněná noc je hluboce introvertní skladba, která ale svým způsobem vytvoří odrazový můstek pro prosluněného Gershwina. Mezi oběma skladateli totiž existuje velmi silné propojení, Gershwin i raný Schönberg dokážou vytvářet opojné a bujné souzvuky.
Takovou vnitřní linii hledám v každém programu. Vedu si také seznam všech dramaturgií, které jsem kdy vytvořila, a když se dívám na ty úplně první, trochu se vlastním rozhodnutím podivuji. Nějak ale člověk začít musí. Když mi moji hudební kolegové program pochválí a jsou z něj nadšeni, mám z toho velkou radost. Neexistuje ovšem žádný vzorec ani standardní recept, jen vědomí toho, že program musí být promyšlený a přesvědčivě vystavěný.
Je důležité, aby publikum vaše červené nitě znalo?
Vůbec ne. Jsem odpůrkyně debat a setkání před koncertem. Zvláště takových, kde se publiku říká, na co se mají při poslechu soustředit. To mě rozčiluje. Místo abyste se oddali hudbě, přemýšlíte jen o tom, jestli už přišel ten akord nebo pasáž, o které vám říkali. A když ji neuslyšíte, máte pocit, že jste něco pokazili.
Nestojím o to, aby mi někdo předepisoval, jak mám hudbu poslouchat, chci ji prostě zažít. A stejně tak nechci publiku říkat: budete cítit tohle, nebo si všimnete tamtoho, takové jsou souvislosti. Mnohem raději mám, když lidé přijdou a odcházejí každý s osobitým prožitkem.
Který z programů na Pražském jaru vám vlije nejvíc adrenalinu do krve?
Lidský hlas od Poulenca, jednoznačně. To je totiž úplně bláznivá záležitost, tak trochu psychedelie, tak trochu psychologický thriller. Na koncertě mu předcházejí Metamorfózy od Richarda Strausse, mezi prvními tóny Strausse a závěrem Lidského hlasu projdete celou škálou emocí. A když k tomu připočtu, že při provedení zároveň zpívám i diriguji, pracuji se třemi kamerami v orchestru, komunikuji s nimi, vedu celý orchestr a zároveň ztvárňuji hlavní roli… Je to situace, kdy zapojuji úplně všechno. Jako by se celé moje tělo proměnilo v jeden velký mozek. Bude to jízda.
Zbylé dva koncerty jsou komornější, s klavíristou Bertrandem Chamayou zahrajete díla skladatelů Messiaena, Skrjabina a Zorna. S Belcea Quartet pak uvedete skladby Mozarta, Weberna, Hindemitha a Schönberga. Existuje nějaká „meta“ červená nit, která spojuje všechny vaše představení na festivalu?
Vybrala jsem skladby, které nejlépe vystihují, kým jako hudebnice jsem, a zároveň publiku nabídnou podnětný a nesamozřejmý zážitek. Víte, pro mě je důležité posluchače i hudebníky tak trochu dráždit a hecovat. Ale už teď mi je jasné, že moji hudební kolegové budou úžasní. Nemohu se dočkat, až Českou filharmonii uslyším při Straussovi a Schönbergově Zjasněné noci. Zajímá mě také, jak interpretují Haydna a jejich francouzský zvuk v Lidském hlasu. Mám spoustu očekávání. Ale ne v tom smyslu, že bych přicházela s jasnými představami. Přicházím se zvědavostí.
Barbara Hannigan (1971)
Narodila se v Kanadě, vedle zpěvu studovala hru na klavír a hoboj. Začínala jako interpretka soudobé hudby, později se začala věnovat i interpretaci hudby přelomu 19. a 20. století. Je také špičkovou dirigentkou. Premiérovala více než stovku skladeb, spolupracuje s nejlepšími světovými orchestry a dirigenty včetně Berlínských filharmoniků a Londýnského symfonického orchestru. Je hlavní hostující dirigentkou Göteborského symfonického orchestru a na podzim roku 2026 se stane šéfdirigentkou a uměleckou ředitelkou Islandského symfonického orchestru. Za svou práci získala řadu cen včetně Grammy. Je letošní rezidenční umělkyní Pražského jara. Publikum ji uvidí na čtyřech různých koncertech.