Obrázek k článku Ani ledový muž Wim Hof, ani nachlazení. Nic nemohlo na Colours zkazit zážitek z LP
| Antonín Kocábek | Foto: Filip Kůstka

Ani ledový muž Wim Hof, ani nachlazení. Nic nemohlo na Colours zkazit zážitek z LP

Třetí den bývá u čtyřdenních festivalů často programově oddechový, protože velká jména, která nebyla lákadlem prvních dnů, si pořadatelé už schovávají na finále. U letošních Colours ale pátek hostil – přinejmenším co se tuzemské popularity týče – druhou největší hvězdu ročníku. LP podobně jako Twenty One Pilots přitáhla k hlavnímu pódiu obří dav. Na rozdíl od nich vsadila jen na hudbu.

Laura Pergolizzi nějaký čas působila dojmem, že se stane jen dalším interpretem v dlouhé řadě těch, kterým stačí k celé kariéře jediný hit. Jak ale ukázalo její další české vystoupení, tentokrát navíc festivalové, rozhodně to neznamená, že by kromě něj neměla co nabídnout.

Neokázalostí, nevyzývavým bílým oblekem a hlavně tím, že středobodem všeho je její zpěv, opět připomněla Patti Smith. Na rozdíl od jejího pohrávání si s dynamikou a paletou sahající od šeptání až po řev, LP dávala přednost síle svého hlasu. Jestliže se kdysi mluvilo o jeho „nakřáplosti“, aktuálně to spíš už jen znamená zajímavou barvu. O jeho výjimečnosti už nepochybuje vůbec nikdo. Stejně tak dal její ostravský set jasně najevo, že výjimečnost jejího rockového písničkářství tkví hlavně ve schopnosti zaujmout posluchače pestrou nabídkou melodických nápadů bez laciné podbízivosti. Zkrátka poprock na úrovni.

LP. Foto: Zdenko Hanout

Její set by se dal snadno shrnout vágním termínem “příjemné písničky”, nicméně pak bychom přinejmenším zatajili jistou rafinovanost, s jakou si půjčuje v duchu nadžánrové současnosti prakticky odevšad: chvíli je stadionovou rockerkou v duchu Bruce Springsteena, chvíli něžnou baladickou zpěvačkou. Čerpá ze soulu, blues, country i reggae.

A ačkoli její silný vokál by utáhl leccos, se skvěle šlapající kapelou za zády, to měl mnohem jednodušší. Například kytarista by mohl být dáván za příklad všem těm znuděným profesionálům z řad doprovodných muzikantů, kteří se zcela chladnou elegancí zahrají vše, ale těžko jim někdo uvěří, že je to i baví. Jeho setrvalý úsměv i doslova užívání si každého sóla či vyhrávky, byl až nakažlivý. Sama LP hlavně v první půli mohla jen doprovázet na ukulele či akustickou kytaru, ale vlastně to byla pro ni tak trochu jen rekvizita. Až když ve správný okamžik, kby těch kytar začalo být až příliš, vystřihla fantastickou foukací harmoniku, která ještě zvuk její kapely zvedla o level.

Ve finále pochopitelně nemohl chybět největší hit Lost On You, který si s autorkou odzpívala i značná část publika a nadšení neznalo mezí. Škoda, že její set byl o něco zkrácen. Začal o něco později po emotivním výstupu „ledového muže“ Wima Hofa, kterého ředitelka Colours Zlata Holušová odměnila nově založenou cenou Gamechanger Award. Prý to ale bylo z důvodu zdravotní indispozice, jednoho by napadlo, jak by musel tenhle skvělý koncert vypadat bez ní.

Wim Hof. Foto: Zdenko Hanout

Vystoupení LP zcela zastínilo všechny ostatní z pátečního dne. Přesto bylo co poslouchat. Podvečerní set Kings Of Convenience jako by svou křehkostí a intimností vůbec nepatřil na hlavní scénu a do prudce sálajícího slunce, před kterým je chránily dva obří deštníky. Ale stejně jako hudba byli skromní i oba norští protagonisté, a své něžné folk-popové písně, u kterých si vystačili jen s dvěma akustickými kytarami, nabízeli natolik přirozeně a přesvědčeně, že ani v nikoli ideálních podmínkách nemohli nezaujmout. Jejich set v podvečerní čas navíc působil až terapeuticky a relaxačně, a vždy, když už by se pozvolna mohl vkrádat do jejich písní kýč, vše zachránil sympatický a jemný humor obou členů. „Máme dvě kytary, což nám stačí. A pozor, teď přijde nejdramatičtější část našeho vystoupení, kdy si je vyměníme,“ byla jedna z mnoha poznámek.

Až nečekaně zábavné bylo i odpolední vystoupení estonského dua Puuluup. Svým přístupem nemohli nepřipomenout české DVA - na rozdíl od nich ale většinu setu odehráli na podivuhodné lyry hiiu kannel, jakési malé harfičky, na které se ovšem hrálo stejně maličkým smyčcem. Jejich zvuk i hlasy si duo navíc vrstvilo a smyčkovalo looperem. Své hudbě říkají “zombie folk” a kromě vtipných promluv navíc písně doprovázeli bizarními a často synchronizovanými tanečky. “Omlouváme se, ale následuje  píseň, která je jen o běhání na lyžích...” zněl například jeden z komentářů. Kromě humoru šlo ale i o hudebně nápaditý a bravurně interpretovaný koncert.

Lova Lova. Foto: Michal Augustini

Africkou world music zas ten den reprezentovali Lova Lova z Konga. U jejich rozesmátého frontmana si publikum nemohlo být vůbec jisté – je spíše rapperem, performerem, zpěvákem nebo jen kazatelem nějakého neznámého kultu?  Oblečen v dlouhý jasně červený hábit vydával i různé hrdelní skřeky a dokola opakované mantry slov, a občas se i vyloženě ďábelsky rozchechtal. Ale pod tím vším jela hutná rocková kapela, složená z neúnavného bubeníka a dvou baskytaristů, občas sklouzávající k dubu a reggae, občas až do divoce apokalyptického nářezu, ale vždy přesně šlapající a s neskutečně valivou energií. Vše se to slévalo do jasného tanečního rytmu, který by rozhoupal i jedince o berlích a zdálo se, že divous a kazatel do své víry ulovil i leckteré z nadšených a k následování ochotných oveček pod pódiem. 

Abych se vrátil k úvodu: Třetí den bývá u čtyřdenních festivalů často programově oddechový... ale u letošních Colours to vážně neplatilo.

Používáme cookies abychom Vám umožnili lepší procházení stránkou. Pro více informací si přečtěte Co jsou Cookies. Pokud budete pokračovat v procházení stránek, vyjadřujete souhlas s těmito podmínkami.